Můj nejmilejší suvenýr ✔︎

Kapitola 9

Sakura

Jak mám sakra odpovědět?
Mám říct pravdu? Včera večer ve sprše, s hlavicí pevně přitisknutou mezi stehny, jsem si představovala, jak to děláme jako divoká zvířata. Nebo mám zalhat a popřít, že jsem se udělala tak silně, že jsem dobrých pět minut viděla před očima hvězdičky?
„Sachi…“
Trhla jsem sebou. Shoji se na mě poťouchle šklebil. „Promiň. Možná už toho chci moc.“
„Ale vůbec ne.“
Omotal si kolem prstu loknu mých vlasů a lehce škubl. „Běž si koupit nějakou cukrovou bombu a odskočit si.“
Přikývla jsem.
Jako ztracená v mlze jsem procházela uličkami obchodu u benzínové pumpy. Přiznat se Shojimu, že jsem masturbovala, mi nijak nevadilo. Nejsem prudérní. Roky strávené na cestách s rockovými kapelami mě odnaučily studu v sexuálních tématech. Viděla a slyšela jsem to za ty roky pořád dokola. Děsilo mě ovšem to, že jsem při tom myslela na něj. A abych byla upřímná, dokázala bych teď zavřít oči a udělat to znovu. Tak se mi líbil. A to nebyla jediná věc, která mě děsila.
Začínala jsem totiž chtít víc než jen jeho tělo.
V uličce se vynořil Shoji s velkým pytlem Twizzlers a velkou krabicí M&M’s. Zvedl je nad hlavu. „Mám žvejky a čokoládu. Co chceš slanýho?“
Dobře půl minuty jsem zírala na cukrovinky. Pak jsem párkrát zamrkala a vyhrkla: „Když jsi odešel, udělala jsem si to sprchou. Bylo to tak silný, že jsem byla doslova omámená. A přesto mě to neuspokojilo. Trvalo mi dvě hodiny, než jsem usnula. A pak dneska ráno, když jsi volal, jestli jsem připravená na snídani, sis myslel, že jsi mě vzbudil, protože jsem zněla ochraptěle. Ale byla jsem vzhůru. Naprosto. Když zazvonil telefon, prsty jsem měla mezi nohama a zazvonění mě vyplašilo k smrti. Nedokázala jsem popadnout dech. A protože mluvíme naprosto otevřeně, teď bych se klidně posadila na řadicí páku, kdyby za to nehrozilo zatčení pro veřejný pohoršení.“ Zhluboka jsem se nadechla a dodala: „Protože jsem pořád nadržená!“
Shojimu spadla brada a věci, co držel v rukou, hlasitě pleskly o zem.
Ten zvuk ve mně cosi přepnul. Byla jsem tak zabraná do odpovědi, že jsem nevnímala okolí. Což jsem si bolestně uvědomila až teď, kdy na mě opovržlivě hleděla jedna matka a držela přitom ruce přes uši své dcery. Rychle vystrkala holčičku ven z obchodu. A z vedlejší uličky se k nám naklonil asi sedmdesátiletý muž. Ukázal prstem na parkoviště.
„Mám pětikvalt s tlustou dřevěnou pákou. Můžu vám přeparkovat, jestli chcete.“
Příštího rána jsem byla v hotelu na snídani jako první. Nabrala jsem si na talíř trochu míchaných vajíček a přidala pár masových pirohů, než jsem si upekla toust. Protože bylo teprve půl sedmé, měla jsem malou jídelnu celou pro sebe. Dívala jsem se na televizi na zdi a bezmyšlenkovitě mačkala vajíčka vidličkou.
Po mém přiznání na benzínce se věci mezi mnou a Shojim posunuly. Můj výbuch přijal se smíchem a pak jsme dojeli těch posledních dvě a půl hodiny do hotelu, ale vkradly se tam rozpaky, které tam nebyly ani ten první den, kdy jsme se seznámili.
Těsně před sedmou jsem si šla pro druhý hrnek kávy, a když jsem se vracela zpátky, seděl Shoji u mého stolu.
„Jak to, že jsem tě neviděla přicházet?“
Usrkl kávy. „Mohlo tu projít stádo slonů, aniž by sis jich všimla. Zírala jsi na bednu, jako by ti dávala odpovědi na všechny životní otázky.“
Vzdychla jsem a sedla si naproti němu. „Jo. Řekla bych, že jsem duchem jinde.“
Podíval se na mě přes okraj šálku. „Chceš si o tom promluvit?“
„O čem?“
„O tom, na co myslíš.“
Zamračila jsem se. „Ne… asi ne.“
Shoji mi pátral očima v obličeji. „Fajn. Co kdybychom si promluvili o tom, na co myslím já?“
Pokrčila jsem rameny. „Jasně. Klidně. O co jde?“
„Potkal jsem jednu krásnou ženskou.“
U srdce mě bodla žárlivost. Potkal ženu? Kdy? Včera večer?
Shoji se usmál a hleděl na mou kávu na stole. „Nerozmačkej ten hrnek. Není to tak, jak si myslíš.“
Zamračila jsem se. „Nechápu. Koho jsi potkal?“
„Úžasnou ženu. Je krásná a má dobrodružnou povahu. A její ztřeštěnost přesně pasuje k jejím pastelovým vlasům.“
Ach. Aha! Usmála jsem se. „Vypadá vážně skvěle.“
„A taky je skvělá,“ zachechtal se. „Líbí se mi na ní úplně všechno – až na jednu věc.“
Úsměv mi zvadl. „A tou je?“
„Zrovna si prochází těžkým rozchodem, který ji nechal hodně rozjitřenou. A proto pro ni musím být jen přítel, i když bychom oba byli raději úplně někde jinde.“ Odmlčel se a podíval se mi do očí. „Víš, mám ji fakt rád a nechci ji zklamat.“
Zavřela jsem oči a přikývla. „Rozumím.“
Shoji mi vzal ruce do svých. „Opravdu, Sachi? Protože nechci, aby sis myslela – po tom, cos mi řekla včera u pumpy – že si držím odstup, protože tě nechci.“
Potřásla jsem hlavou a hleděla do země. Pořád jsem měla ze svého přiznání divný pocit. „Dobře.“
Shoji mi zvedl bradu. „Já ti nesahám ani po kotníky a tvůj bývalý je naprostý kretén, že si tě neudržel. Pro mě není nic víc než být s tebou, v tobě, Sachi. Ani netušíš, kolikrát se mi o tom zdálo od chvíle, co jsme se potkali. Ale léčit ztroskotanej vztah sexem je jako dávat si na kocovinu dalšího panáka. Jediná věc, která opravdu pomáhá, je dopřát si čas na zchladnutí emocí, abys dokázala věci vidět jasně.“ Jeho pohled spočinul na mých rtech. „Já se snažím dělat správnou věc, i když bych s tebou stokrát radši dělal všechny ty nesprávný.“
Smutně jsem se usmála. „Ty jsi tak hodnej kluk, Shoji Hookere.“
„To proto, že nás máma správně vychovala,“ mrkl.
„Je mi líto,“ vrtěla hotelová recepční hlavou. „Jsme zcela vyprodaní. Ve městě jsou tento víkend dvě velké konference.“
„Ano, to už jsme slyšeli,“ odpověděl Shoji. „I tak díky.“
Tohle byl třetí hotel, kam jsme se vláčeli se zavazadly poté, co jsme zaparkovali naše pronajaté auto v New Orleansu. Odcházeli jsme z recepce bez ubytování. Shoji pokynul bradou k baru. „Co takhle dát si drink a vymyslet plán?“
„Dobrej nápad. Zkusím nějaký hotely v sousedství přes internet.“
U baru nám Shoji objednal dva hurikány a zeptal se na záchod. Zatímco byl pryč, vyjela jsem si seznam místních hotelů a začala telefonovat. První dva byly vyprodané, ale ve třetím mi řekli, že mají dva volné pokoje. Byly to ovšem apartmány, a pěkně drahé, takže jsem se rozhodla zkonzultovat to se svým partnerem, než cokoli objednám.
„Asi tři bloky odtud je hotel, na rohu Bourbon a Orleans Street, který má volné dva apartmány. Ale stojí přes tři stovky na noc plus daň. To už mi přijde trošku moc, takže jsem čekala na tebe.“
Shoji se posadil na barovou stoličku a uchopil svůj koktejl. „Všechno volný teď bude drahý. Jestli ti to nevadí, já bych to vzal. Je to jen na jednu noc.“
Přikývla jsem. „Mně to nevadí. Takže jim zavolám.“
„A co vzít si pití a projít se?“
„Vzít si pití? Jako na ulici?“
„Jo. Tady to tak dělají všichni. Proto nám dali tyhle plastový skleničky. Tohle není jako na Severovýchodě, kde nesmíš na ulici s alkoholem. Popíjení na ulici je tady součástí koloritu města.“
„Fajn.“
Než jsme došli do hotelu Bourbon Orleans, dopili jsme své hurikány. Přestože byl drink docela velký, vysrkla jsem ho rychle, protože chutnal jako bonbon a já jsem měla žízeň. Rychle mi stoupl do hlavy.
„Co v tom je?“ zeptala jsem se.
„Měl jsem tě varovat, ať jsi opatrná. Je v tom hodně rumu, ale grenadina zařídí, že v tom žádný alkohol necítíš.“
„No páni. Tak už chápu, proč jsem z tý jedný skleničky tak opilá.“
Portýr v Bourbon Orleansu nás přivítal a otevřel nám dveře. Shoji a já jsme zamířili přímo k recepci.
„Dobrý den. Před pár minutami jsem volala, jestli máte volné pokoje. Vzali bychom si ty dva apartmány, prosím.“
Recepční zavrtěla hlavou. „Bohužel, jeden z nich jsem před dvěma minutami zarezervovala přes telefon. Takže zbývá už jen jeden. Máme tu teď plno konferencí.“
„Ach jo, to je pech.“
Dívala se střídavě na mě a na Shojiho. „Apartmány mají jen jednu ložnici, ale mají rozkládací gauč, pokud by vám to pomohlo.“ Než nám stihla říct víc, zazvonil na stole telefon. „Promiňte.“ Odešla a nechala nás s Shojim o samotě.
„Co myslíš?“ zeptala jsem se. „Bude ti vadit, když budeme bydlet spolu? Je tam oddělená ložnice.“
Shoji vypadal stejně nerozhodně jako já. Sklopil zrak a rychle přejel mé tělo pohledem, načež si se smíchem prohrábl vlasy. „Má ložnice pevnej zámek?“
Recepční se vrátila. „Omlouvám se, ale mám na telefonu někoho, kdo má zájem o to poslední apartmá. Vy jste tu osobně, takže pokud si ho vezmete, řeknu jim, že už je obsazené.“
Podívala jsem se na Shojim. „Co uděláme? Tohle je čtvrtej hotel, kam jsme volali nebo se zastavili. A vypadá vážně pěkně. Já si klidně vezmu gauč a tobě přenechám ložnici.“
Zavrtěl hlavou. „Ne. Ložnici si vezmeš ty. A když toho vypijeme moc, zabarikáduješ se vevnitř.“
Francouzská čtvrť je zajímavé místo. V malé hospůdce, kam se vešlo nanejvýš deset lidí, jsme si s Shojim pochutnali na výborné jambalaye a pak jsme okusili několik barů s živou hudbou. Když jsme kráčeli rušnou Bourbon Street, zastavila Shojiho starší žena v černých splývavých šatech a barevném šátku na hlavě, zpod nějž vykukovaly šedé dredy.
Vzala ho za ruku. „Udělám vám to zadarmo.“
Zasmála jsem se. „Zní to jako nabídka, kterou bys neměl propást.“
Žena se otočila ke mně. Zavřela oči a zvedla ruce do vzduchu. „Byla jste odvržena. Ale to neznamená, že musíte zůstat sama.“
Několikrát jsem zamrkala. „Promiňte?“
Tentokrát se zasmál Shoji. Ukázal na nápis na domě vedle nás. Psychická rovnováha a čakra.
„Řekl bych, že pracuje tady.“
Žena přikývla. „Já jsem Anko.“ Zamávala rukou kolem mě. „A vy potlačujete svou auru. Pojďte dál. Vyložím vám karty. Dnes výjimečně pouze za dvacet dolarů.“
Ušklíbla jsem se. „Právě jste řekla, že mu to uděláte zadarmo.“
Žena si prohlédla Shojiho. „Jeho aura je velmi výrazná. Jasně červená. Je velmi vášnivý.“ Zamrkala. „A taky velmi sexy.“
„Chápu to správně? On je jasně červený a zadarmo a já temná a za dvacet dolarů?“
Žena pokrčila rameny. „I věštci musí z něčeho žít.“
„Díky, ale nechci,“ ušklíbla jsem se. Vykročila jsem pryč, Shoji mě však chytil za loket.
„Ne tak rychle.“ Podíval se na Anko. „Umíte předpovědět budoucnost?“
Rozhořčeně přikývla. „Jistěže.“
Shoji si podrbal strniště na bradě. „Dvacet dolarů, hm. Možná to stojí za to, abychom zjistili, kam se vydat příště.“ Sáhl do kapsy. „Víte co, bereme to.“
Zasmála jsem se. „Ty jí vážně chceš zaplatit, aby ti vyložila karty?“
„Ne,“ usmál se. „Vyloží je tobě.“