Můj nejmilejší suvenýr ✔︎

Kapitola 3

Sasuke

Říkala, že jí chybí dobrodružství – a já jí ho dopřeju.
Zajímá mě, jestli ji dokážu rozveselit. Tahle holka – ať už je kdokoli – má štěstí v neštěstí. Proč si uvíznutí ve Vailu neužít? Jsou horší místa, kde se dá zůstat viset. Jestli někdo ví, jak z tohohle hnízda vyždímat maximum, jsem to já. I když už tu několik let nežiju, pořád jsem dobře obeznámen s nejlepší atrakcí ve městě.
Jediný problém bude se tam v té vichřici dostat.
Čekal jsem v hale, když se Sachi vynořila z výtahu. Je to ale fešanda. Rozevláté růžové pastelové vlasy a roztomilý nos. Na hlavě bílá vlněná čepice jako stylový doplněk bílé prošívané bundy. Vypadala jako živoucí sněhový anděl. I když nedávno prožila bolest, na jejím úsměvu to nebylo znát. Jo, rozhodně se dají zažít horší situace. Tohohle jsem ani v nejmenším nelitoval.
Přes rameno měla pověšenou koženou fotografickou brašnu. Připadalo mi, že si namalovala pusu. Byla úžasná i bez špetky mejkapu, ale teď mě napadlo, jestli se pokouší na mě udělat dojem. Zatím nedala najevo ani náznak zájmu. Už jen při pomyšlení, že se právě vzpamatovává ze zlomeného srdce, mě mrazilo. Teď by tu správně měla být na líbánkách. To je pěkný malér. Kypěl ve mně vztek za to, co jí provedl její snoubenec – podivná reakce na to, že ho vlastně neznám.
Když došla až ke mně, ucítil jsem, že se i navoněla.
„Sluší ti to.“
„Díky.“ Celá zrůžověla. „Tak co jsi na mě upekl?“
„Uvidíš. Kdybych ti to prozradil, už by to nebylo dobrodružství, nemyslíš?“
„Ach jo. Do čeho se to pouštím?“
„Budeš v pohodě. Nedopustil bych, aby se mý ségře něco stalo,“ mrkl jsem.
První věc, kterou jsem potřeboval vyřešit, bylo, jak se dostaneme z bodu A do bodu B.
„Vydrž minutku, jo? Pokusím se sehnat odvoz.“
„Tak to hodně štěstí.“
„Zpochybňuješ moje osobní kouzlo? Už jsi zapomněla, jak jsme dostali pokoje?“
Zasmála se, já jsem couval a křenil se na ni, až jsem skoro vrazil do vozíku se zavazadly. Její pochybovačnost ve mně vzbudila ještě větší odhodlání.
Došel jsem k recepci, abych zjistil, jaké mají možnosti. „Potřeboval bych auto, které by nás teď odvezlo a za pár hodin zase přivezlo zpátky. Říkal jsem si, jestli mi můžete pomoct.“
„Povětrnostní podmínky jsou velmi zlé, pane,“ řekl recepční, aniž vzhlédl od stolu. „Není moudré kamkoli vyjíždět, přestože to dokážeme zařídit.“
„Zeptám se ještě jednou.“ Vytáhl jsem peněženku a položil před něj padesátidolarovou bankovku. „Seženete mi odvoz do Parkside Resortu a asi za tři hodiny zpátky?“
Sbalil peníze. „Dejte mi minutku, abych zjistil situaci.“
Několikrát zatelefonoval a já jsem mezitím čekal u pultu. Ohlédl jsem se na Sachi, která nervózně pohupovala nohou. Když si všimla, že se na ni dívám, usmála se. Ten úsměv měl cenu víc než padesáti dolarů.
Recepční zavěsil. „Mám pro vás dobrou zprávu. Podařilo se mi sehnat řidiče s vozem Toyota 4Runner, který vás odveze, kam potřebujete.“
„Jste nejlepší, díky.“
Za několik minut zastavilo před hotelem černé SUV. Prošli jsme otáčecími dveřmi a uvelebili se na zadní sedadlo. Za volantem seděl rozložitý chlap.
„Mockrát díky za ochotu,“ řekl jsem mu a dýchal si na zkřehlé ruce. Rychle jsem sáhl do kapsy pro rukavice a natáhl si je.
Chlapík se k nám otočil. „Neříkají mi Magor Sasori pro nic za nic. Nechápu, jak se lidi, co tu vyrostli, můžou bát sněhu.“
„Moje řeč.“
„Takže vy chcete do Parkside Resortu?“
„Jo.“
Moje společnice se na mě zadívala. „My jedeme do lyžařskýho střediska?“
„Možná.“
„Týjo. Fajn. Je to legrace, už jsem si myslela, že odjedu z Vailu, aniž bych si pořádně užila sníh. Ale… budou mít vůbec otevřeno?“
„Žádnej strach, mám známý.“
Parkside patřilo mému strýci s tetou a já jsem měl klíč od lanovky. Snad mi můj plán vyjde.
Brzy bylo zřejmé, proč si Magor Sasori vysloužil svou přezdívku. Na to, jak vypadaly silnice, jel jako blázen. Proto mě nemělo překvapit, že jsme vjeli přímo do příkopu.
„Au!“ vykřikla Sachi.
„Jsi v pořádku?“ Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že jsem instinktivně natáhl ruku, abych ji zachytil, a teď jsem přes kabát cítil její měkká prsa.
„Jo,“ vydechla, „nic mi není.“
„Omlouvám se,“ zahlaholil Sasori.
Šlapal na plyn, ale kola vozu se protáčela naprázdno. Uvízli jsme. Bez zaváhání jsem vyskočil z auta a začal tlačit, abych Sasorimu pomohl nás vyprostit. Bylo ale jasné, že je potřeba víc síly.
Došel jsem k okénku řidiče. „Zkusíš mi s tím pomoct pohnout? Ona si může sednout za volant a šlapat na plyn, my dva budeme tlačit.“
Zavrtěl hlavou. „Pardon, to nepůjde.“
„Jak to myslíš?“
„Mám špatný záda. Nemůžu je přetěžovat. Nechci skončit v nemocnici.“
Jestli nepohne zadkem a nepomůže mi, skončí v nemocnici z jinýho důvodu.
Sasori byl však neoblomný. Pak jsem uviděl Sachi, jak vystupuje z auta a pomáhá mi tlačit.
„Ten chlap je nemožnej,“ vydechla.
„Díky, že jsi tady,“ řekl jsem a cítil se jako naprostý břídil, že to nedokážu zvládnout sám.
I když jsme tlačili ze všech sil, auto se ani nepohnulo. A oba jsme byli zasypaní sněhem.
„Zrovna tohle jsem tím dobrodružstvím nemyslel,“ omluvil jsem se.
„Ty za to nemůžeš,“ usmála se.
To, že se v takové mizerné chvíli dokázala usmát, hovořilo o její povaze. Byla z dobrého těsta, tahle Sachi.
Rychle jsme se vydýchali a dali se znovu do tlačení. Zadní stěrač odhrnoval ze skla sníh, takže jsme viděli dovnitř. Všimli jsme si toho ve stejnou chvíli.
To snad…
Přece…
Nešálí mě zrak?
Zatímco Sasori bezhlavě šlapal na plyn, zároveň sledoval cosi na telefonu. A ne jen tak něco.
Sachi spadla brada. „On tam čumí na porno?“
„Podle tý prdele přes celej displej bych řekl, žes uhádla.“
Vytřeštila oči. „Musíme se odsud dostat.“
Souhlasně jsem přikývl. „Tak naposled a pořádně. Připravena?“
„Jo!“
Heknutí, jaké jsme vydali, když jsme ze všech sil zabrali, si nezadalo se zvuky linoucími se zevnitř vozu. Bylo to vítězství ducha nad hmotou, protože jako zázrakem se vůz pohnul. Jen jsem doufal, že Sasori pustí svůj ocas na dost dlouho, aby nás udržel na silnici.
„Páni. Tohle je fakt nádhera.“ Sachi zírala z okna kabinky na čerstvou sněhovou pokrývku. „V něčem takovým jsem ještě nebyla.“
„Jako v lyžařským středisku?“
„Ne, v lanovce.“
„Fakt? Jak to?“
„Ehm… protože nelyžuju.“
Otočil jsem se k ní. „Jak to myslíš, že nelyžuješ?“
Pokrčila rameny. „Nikdy jsem to nezkusila.“
„Ale měli jste jet na svatební cestu do Vailu. Kdo by jezdil do hlavního města lyžování ve Státech, když ani nelyžuje?“
Zamračila se. „Můj bývalý lyžování miloval.“
„Ale ty ne.“
Zastrčila si ruce do kapes. „Už jsem ti říkala, že jsem se začala ztrácet.“
Její zvadnutí mě nečekaně bodlo u srdce. „Takže líbánky na lyžích nebyly zrovna podle tvých představ?“
„Těšila jsem se na hezkej krb a velký panoramatický okno s výhledem na sníh. Počítá se to?“
Podrbal jsem se na bradě. „Jakou ty by sis vybrala svatební cestu?“
Zamyslela se nad tím. Podle toho, jak dlouho jí trvala odpověď, bylo jasné, že ten pitomec snoubenec se jí ani neobtěžoval zeptat. Čím víc jsem věděl o jejich vztahu, tím víc mi připadalo, že zrušení svatby bylo vlastně požehnání.
„Vždycky jsem chtěla jet na ostrov Moorea nedaleko Tahiti a bydlet v jednom z těch bungalovů nad vodou.“
Usmál jsem se. Vyrostl jsem ve Vailu a na lyžích jsem se cítil jako ryba ve vodě, ale bez váhání bych volil Sachi raději v bikinách než zachumlanou v zimní bundě. Její snoubenec nebyl jenom poseroutka. Byl to blbec.
„Až se objeví ten pravej, vezme tě právě tam.“
„Díky,“ usmála se smutně Sachi.
Vyjeli jsme až na vrchol hory. Nastavil jsem lanovku jen pro cestu tam, takže když jsme dorazili do stanice, plynule zastavila.
„Připrav si foťák.“
Pořád jsem jí neřekl, kvůli čemu jsem ji sem nahoru přivezl, a ona se neptala. To potvrdilo, že má opravdu dobrodružnou náturu. Sachi rozepnula brašnu a vytáhla dva objektivy.
„Budu potřebovat dlouhý, nebo krátký ohnisko?“
„Rozhodně dlouhý.“
Odpojila od těla přístroje univerzální objektiv a nasadila teleobjektiv, pak otřela hledáček a brašnu zase zapnula. „Jsem připravená. Mám si zastrčit kalhoty do bot? Kolik je tady asi sněhu?“
Usmál jsem se. „Na tom nezáleží. Nejdeš ven.“
Nakrčila čelo. „A ty jo?“
„Jenom na pár minut.“ Stáhl jsem jedno okénko, aby měla volný výhled. Pak jsem si na nohy připnul sněžnice. „Musíš se dívat přímo tamhle,“ ukázal jsem na tmavou skvrnu lesa v dálce. „Kabina je asi půl metru nad zemí, protože lidi obyčejně seskakujou s lyžema na nohou. Já seskočím a půjdu k tamhletý ovládací budce, abych rozsvítil světla. Pak se k tobě zase vrátím.“
Viděl jsem v její tváři vzrušení. „Jasně!“
Na půl cesty zpátky jsem slyšel, jak vzdychla. Usmál jsem se a vytáhl se zpátky do sucha a tepla. Zavřel jsem za sebou dveře a oprášil si sníh z ramen. „Vidělas je? Nejsem si jistej, jestli to přes ten sníh jde. Ale od výjezdu z hotelu se to dost uklidnilo. Řekl bych, že jsme v oku bouře.“
Dřív než Sachi mi odpovědělo cvakání závěrky. „Co je to za medvědy? Jsou tak roztomilý.“
„To jsou baribalové.“
„Jsou nebezpečný?“
„Něco jako bezpečnej medvěd neexistuje, možná tak medvídek Pú. Ale v horách tady kolem je plno baribalů. Jsou na lidi zvyklí. Nepletou se ti do cesty, když se nepleteš ty jim.“
Sachi si upravila zoom a nacvakala další fotky. „Myslela jsem, že medvědi v zimě spí.“
„Taky že jo. Ale zimní spánek neznamená, že v listopadu usneš a probudíš se v červnu. Spánkem jenom šetří energii v měsících, kdy neseženou potravu. Ale i tak se každých pár dní probouzejí.“
„Teď jsou vzhůru. Medvědi jsou noční zvířata?“
„Obvykle ne, ale v těchhle lyžařských střediscích se hodně z nich naučilo vyhýbat lidem.“
„To je neuvěřitelný. Jak jsi věděl, že tu budou?“
„Tenhle resort patří mojí tetě a strejdovi. Včera jsem se u nich zastavil a jeden z bratranců mě vzal sem nahoru se na ně podívat. Tuhle sjezdovku museli zavřít, patrně až do konce sezony, právě kvůli blízkosti medvědích doupat.“
Zůstali jsme nahoře, pozorovali medvědí rodinu a Sachi fotila, dokud jí nezačaly drkotat zuby. Uvnitř kabinky bylo o něco lépe než venku, ale kvůli otevřenému oknu ne o moc.
„Mrzneš. Asi bysme se měli vrátit.“
Přikývla. „Dobře.“ Nos a tváře měla zčervenalé, takže jsem zavřel okno a chystal se znovu nazout sněžnice.
„Počkej, ty jdeš zase ven?“
„Jestli se máme dostat dolů, tak musím. Odsud lanovku nerozjedeme. A taky musím zhasnout světla.“
Sachi vyvalila oči. „Ale venku jsou medvědi.“
„Když jsem šel prve rozsvítit, tak tam byli taky.“
„Já vím. Jenže to jsem o nich ještě nevěděla.“
Zachechtal jsem se a utáhl popruh na druhé sněžnici. „Klid. Hned jsem zpátky.“ Otevřel jsem dveře, pak jsem se otočil a nasadil co nejvážnější tvář. „Kdyby mě sežrali, pod sedadlem je bedna, kde najdeš píšťalku a světlice pro případ nouze.“
„Děláš si srandu?“ Znělo to zpanikařeně.
„Jasně,“ zasmál jsem se. „Žádný světlice ani píšťalka tam nejsou. Nejspíš prostě umrzneš, pokud tě nesežerou medvědi, až budou hotový se mnou.“ Vyskočil jsem z kabinky a běžel zhasnout světla.
Když jsem se vrátil, Sachi stála u dveří a nechtěla mě pustit dovnitř. Měla ruce v bok a netvářila se příliš šťastně. I tak mi však její pokus vypadat naštvaně připadal sexy. Není nic rajcovnějšího než rozohněná růžovláska. Vsadím se, že když se doopravdy zlobí, je ještě úžasnější.
„Za to, cos provedl, bych tě vůbec neměla pustit zpátky.“
„Jasně,“ usmál jsem se. „Ale měla bys vědět, že tahle kabina se během půl minuty rozjede. Načasoval jsem start.“ Udělal jsem si z ruky u ucha trychtýř. „Slyšíš? Pohon právě sepnul. Deset vteřin. Devět. Osm. Sedm…“
Sachi vytřeštila oči, vyklonila se ven a chytila mě za ruku. Pomohla mi vytáhnout se nahoru. „Zalez, proboha!“
Jakmile jsem byl bezpečně uvnitř, dveře byly zavřené a lanovka se dosud nerozjela, Sachi se zamračila. „Žádný sepnutí pohonu slyšet nebylo, že ne?“
„Ne. Ale opravdu by to odjelo beze mě… za sedm nebo osm minut. Zadal jsem tam odjezd za deset minut.“
Sachi mě šťouchla do žeber, nicměně na tváři měla úsměv. „Jsi prostě jako starší brácha, co si mě dobírá a straší.“
Jakmile jsme se rozjeli, přitiskla nos ke sklu a dívala se ven. Z vrcholku hory byly vidět všechny sjezdovky a světla města v dálce. Sníh zastřel výhled, ale čerstvé závěje na zemi se třpytily. Vypadalo to jako kouzelná zimní krajina. Už jsem skoro zapomněl, jak krásné dokáže Colorado být.
„Muselo být úžasný tady vyrůstat,“ nadhodila.
„Jo, to bylo. Lidi na pobřeží si užívají léta a sluníčka. Většina z nás se těší na první sněhovou bouři. Já jsem vyrostl na těchhle kopcích.“
„Takže asi budeš skvělej lyžař, co?“
Přikývl jsem. „Šest let jsem přímo v tomhle středisku dělal instruktora.“
„Páni. Škoda, že nemáme víc času. Můj brácha by mě mohl naučit lyžovat,“ usmála se.
Hleděl jsem na stráně. „Už jsem roky nelyžoval.“
„Zranil ses, nebo co?“
„Nebo to.“ Rozhodně jsem nechtěl mluvit o průšvihu, co se stal, když jsem si naposledy připnul lyže, takže jsem rychle změnil téma. „Myslíš, že se ti povedlo pořídit dobrý obrázky?“
„To rozhodně. Nemůžu se dočkat, až si je stáhnu do počítače a podívám se na ně. Už dlouho jsem nefotila nic jinýho než maturanty. Zapomněla jsem, jak osvěžující to dokáže být. Mám pocit, že bych tenhle velkej kopec dokázala vyběhnout.“
Sachi úplně svítily oči nadšením. Celá její tvář zářila jako dítě před vánočním stromečkem. Pohled na krásnou ženu se nevyrovná pohledu na její úsměv. Ani zdaleka. Uvědomil jsem si, že zírám na její rty, a přinutil se dívat jinam. „Jsem rád, že se ti to líbilo.“
„Líbilo. Přiznám, že to byl vrchol mojí svatební cesty,“ dodala se smíchem.
„To je trochu smutný,“ zasmál jsem se. S pomocí zubů jsem si stáhl rukavici a sáhl do kapsy pro klíče od ovládací skříňky u dolní stanice lanovky.
Když jsme vystoupili, zhasnul jsem všechna světla, vrátil sněžnice do půjčovny a všechno pozamykal. Náš řidič se objevil během pár minut.
Zatímco jsem otevíral dveře SUV, pošeptal jsem Sachi do ucha: „Radši tu na nic nesahej.“
„Uf. Skoro jsem na to zapomněla. Musels mi to připomínat?“
„Od toho jsou starší bráchové,“ mrkl jsem.
Cesta zpátky do hotelu se naštěstí obešla bez nehody. Vail je pravidelně zasypávaný sněhem, ale město rozhodně ví, jak uklízet ulice. Hlavní tahy už byly protažené a jelo se daleko lépe než při naší předchozí cestě. Ještě se mi nechtělo jít spát, takže jsem zvažoval zeptat se Sachi, jestli si se mnou chce dát na baru poslední drink. Ale když jsme se vrátili, ukázalo se, že hotelový bar je už zavřený. To mě zklamalo, i když to tak asi bylo nejlepší. Poslední, co tahle dívka potřebovala, bylo, abych se opil a něco na ni zkoušel.
Přede dveřmi našich sousedících pokojů jsme se zase zastavili.
„Ještě jednou díky za dnešní večer,“ řekla. „Znamenal pro mě víc, než si myslíš.“
„To jsem rád,“ usmál jsem se.
Sachi mě překvapila, když ke mně přistoupila, vytáhla se na špičky a políbila mě na tvář. „Dobrou noc, Shoji. Doufám, že zítra v pořádku doletíš domů.“
„Jasně. Ty taky, Sachi. Opatruj se.“
Otevřela dveře do pokoje a otočila se, aby mi naposledy zamávala. Když jsem pozoroval, jak mizí, honilo se mi hlavou jen: Doufám, že tahle vánice ještě chvíli vydrží.