Můj nejmilejší suvenýr ✔︎

Kapitola 13

Sakura

Ačkoli naší další plánovanou zastávkou byla Atlanta, přilákala nás zářící světla karnevalu vedle dálnice kdesi v Alabamě. A jestliže naším heslem bylo jet tam, kam nás zavane vítr, zdálo se, že vítr dostal chuť na typický trychtýřový koláč.
A já jak by smet.
Festival se jmenoval Applewoodské slavnosti. Strávili jsme na něm několik hodin, hráli hry, jedli mastné dobroty, a dokonce se i párkrát svezli na kolotoči. Shoji i já jsme řádili jako malé děti. Už si nevzpomínám, kdy jsem si naposledy užila tolik legrace. Vlastně ano. Každý okamžik strávený se Shojim byl plný legrace.
Strčila jsem si do pusy kousek růžové cukrové vaty. „Je sranda, že ani nevíme, jak se to tu vlastně jmenuje. Jsme v Applewoodu, nebo se tak nazývá jenom ta slavnost?“
„Možná bysme se měli někoho zeptat.“ Shoji poklepal na rameno ženě před námi. „Promiňte.“
Otočila se. „Ano?“
„Co je tohle za město?“
„Jsi v Bumfordu, synku.“
„Ne v Applewoodu?“
„Ne. Applewood je Rusty Applewood, chlap, co asi před padesáti lety založil tuhle tradici.“
Shoji přikývl. „Rozumím. Díky.“
„Říkala, že jsme v Bumfucku?“ zavtipkovala jsem, když žena odešla.
„V podstatě. Bumford.“
O něco později, když slunce zapadalo, už jsme měli karnevalu až až. Zívla jsem. „Připozdívá se. Najdeme si tu nějaký nocleh?“
„Jestli chceš pokračovat do Atlanty, nevadí mi řídit.“
Pokrčila jsem rameny. „Mám chuť tu zůstat, pokud ti to nevadí.“
Začínala jsem se bát blížícího se konce našeho dobrodružství. Je-li šance na oddálení, skočím po ní. Zůstat tu přes noc by mohlo znamenat jeden den navíc. Nešlo o Bumford. Šlo o to, strávit co nejvíc času s Shojim.
Nic z toho jsem si však nechtěla připustit, proto jsem hledala jiné vysvětlení. „Tohle místo mi připomíná něco z romantických filmů. Víš, jak tam firma vyšle hlavní hrdinku, aby vyřešila nějaký problém nebo vydělala peníze. Ona se zamiluje do farmáře, co jezdí v červeným pick-upu, a nakonec se ve městě usadí. Takhle to na mě působí.“
„Jo. Vím přesně, o čem mluvíš, protože víkendy prosedím u televize.“ Odfrkl si a zastavil kolemjdoucího muže. „Promiňte. Je ve městě nějaké pěkné místo na přespání?“
Muž se zasmál. „Homura Manor.“
Proč se směje?
„To je hotel?“ zeptal se Shoji.
„Penzion.“ Ukázal rukou. „Je to po pravý straně silnice asi kilometr odtud.“ Usmál se, ale vypadalo to, že si z nás spíš dělá legraci.
„Proč se na nás tak díval?“ zeptala jsem se, když chlapík odešel. „Nebo si to jen namlouvám?“
Shoji zavrtěl hlavou. „Netuším.“
Hmm…
Ukázal hlavou k parkovišti. „Podíváme se?“
„Jasně. Jsem pro jakýkoli dobrodružství.“
Za pár minut jsme dojeli do cíle. Zaparkovali jsme přímo před domem. Neviděla jsem žádná jiná auta a podivila jsem se, že jsme jediní hosté. Stavení zvenku vypadalo jako typický penzion – žlutý dům obklopený statnými duby. Kolem celé budovy se táhla veranda a nad ní stála cedule s nápisem Homura Manor.
Došli jsme k předním dveřím a Shoji zaklepal.
Objevil se asi devadesátiletý stařec. „Můžu vám pomoct?“
„Ano,“ odpověděl Shoji. „Bylo nám řečeno, že tohle je místo, kde se můžeme ubytovat. Chtěli bychom dva pokoje na jednu noc.“
Muži spadla brada. „Kdo vám to řekl?“
Shoji ukázal za sebe. „Je… jeden člověk na karnevalu.“
„Aha.“ Koutky se mu zvedly do úsměvu. „Kéž bych mu mohl poděkovat. Už celý měsíce jsem neměl hosty. Z města je to sem daleko.“ Ustoupil, abychom mohli projít. „Pojďte dál. Můj domov je i vaším domovem.“
Než jsme vešli dovnitř, vyměnili jsme si se Shojim podezíravé pohledy. Ze srdce jsem si přála se otočit a najít si normální hotel, ale bylo mi to hloupé. Ten stařík vypadal tak rád, že jsme přijeli.
Interiér domu byl obstarožní, s obložením z tmavého dřeva a čalouněným nábytkem s rozličnými květinovými vzory. Všude byly hodiny – kukačky, pendlovky – a police s nespočtem figurek.
Ale nejpozoruhodnější byla vycpaná zvířata rozvěšená po celém domě. Jeleni, lišky… a jeden obzvlášť strašidelný mýval.
Shoji mi zašeptal do ucha: „Je to muzeum vycpaných zvířat nebo penzion? Řekni slovo a mizíme.“
„Takže dva pokoje, to dělá rovných sto osmdesát,“ řekl domácí.
Shoji se na mě podíval a já jsem mu pokrčením ramen dala svolení, aby zaplatil. Sáhl do kapsy. „Berete kreditky?“
„Bohužel ne. Jen hotovost.“ Usmál se. „Mimochodem, já jsem Homura.“
Shoji otevřel peněženku a vytáhl bankovky.
„Co vás dva přivádí do Bumfordu?“ zeptal se muž, když přijal peníze.
„Jen jsme jeli kolem cestou do Atlanty. Zahlídli jsme z dálnice slavnost a zastavili se tu,“ vysvětlila jsem.
„Moje žena tam kdysi prodávala vstupenky. Už je pět let mrtvá.“
Zamračila jsem se. „To je mi líto.“
„To je v pořádku. Je tu pořád se mnou.“ Přešel k jedněm hodinám. „Vidíte ten čas? Jedna hodina.“
Stoupla jsem si vedle něj. „Ano.“
Přešel k dalším hodinám. „Vidíte tenhle čas? Kolik tam je?“
„Taky jedna hodina.“
Ukázal na vedlejší hodiny. „A co tyhle?“
„Jedna.“
„Moje žena umřela přesně v jednu. A víte co? Všechny tyhle hodiny se pak postupně zastavily v tentýž čas a už se nepohnuly.“
Páni. Pokud mluví pravdu, bylo to úžasné.
„Spousta lidí, včetně mých dětí, to považuje za nesmysl. Ale já znám pravdu. Vím, že je to má Koharu. Prostě to vím.“
Shoji se na mě podíval a přesně jsem věděla, na co myslí. Pak se obrátil k Homurovi. „Sám bych měl pochybnosti, nebýt něčeho, co se mi nedávno stalo. Ale rozhodně si myslím, že je tu vaše žena pořád s vámi.“
Přejel mi mráz po zádech.
Homura nás provedl domem.
Když jsme přešli do druhého pokoje, nadskočila jsem. Vycpaná zvířata tu nevisela na zdi, ale stála na stole. Co to sakra je? Okamžitě bylo zjevné, že Homurova záliba v preparování se netýkala jen prosté konzervace zvířat. Byla poněkud výstřední. Zvířata totiž byla oblečená a zaujímala pózy.
Co to má být?
„Co je tohle?“ zeptala jsem se.
„Především bych vás chtěl ujistit, že žádnému z těchto zvířat nebylo ublíženo. Všechna zemřela přirozeně nebo při nehodě. Totéž se týká těch, co visí vedle.“
Přešel k trojici šedých myší seřazených na stole. Měly na sobě obleky, kravaty a sluneční brýle.
„Chcete hádat, jak tomuhle říkám?“
„Tři slepé myši?“ nadhodil Shoji.
Homura se usmál. „Velice správně.“
„Vypadají spíš jako krysy,“ pošeptala jsem Shojimu.
„A co tohle?“ ukázal Homzra na tři vycpané kočky. „Nápověda je na podlaze.“
Na zemi u jejich nohou leželo několik párů kalhot.
Shoji si odkašlal. „Ehm, tři malá koťátka, co ztratila kaťátka?“
Homura luskl prsty. „Uhádl jste.“
„Kdo by do tebe řekl, že budeš expert na dětský říkanky, Shoji,“ zasmála jsem se.
Homura došel k vycpané sově. „A co tenhle fešák?“
Ani jeden z nás neznal odpověď.
„Stará moudrá sova,“ prozradil nakonec Homura.
„Co vás přivedlo k tak zajímavému koníčku?“ zeptala jsem se.
„Inu, co mi umřela žena, mám spoustu volnýho času. Vycpaniny jsem sbíral vždycky, ale jednoho dne jsem dostal tenhle nápad. Když to přišlo, přepadnul mě v kuchyni záchvat smíchu – až jsem vyplašil i kukačky. Teď je to moje oblíbená zábava.“
Na tomhle místě měl někdo vážně o kolečko víc – a nebyly to hodiny.
Tleskl rukama. „No, pojďme se podívat na vaše pokojíčky.“
Šli jsme za Homurem nahoru. Jak byl tenhle dům tajemný, tak byl čistě vedený. Na schodech do patra byl položen pěkný orientální běhoun. Doufala jsem, že někdo Homurovi pomáhá uklízet. V jeho věku není snadné vysávat schody.
Otevřel dveře do dvou propojených ložnic. Obě měly na stěnách těžké květinové tapety a postel s nebesy. Až na rozdíly v barevném ladění byly shodné.
„Je škoda, že k vám nejezdí víc lidí,“ řekla jsem. „Tyhle pokoje jsou vážně hezké.“
„To je od vás milé, drahoušku.“ Vzdálil se ke schodišti. „Teď vás tu nechám. Přijďte za deset minut dolů na polívku.“
Když stařec odešel, podívali jsme se s Shojim jeden na druhého.
„Bože můj,“ zašeptala jsem. „My jsme se vážně dostali do Twilight Zone.“
„Spíš do Farmy zvířat,“ odfrkl, což mě pobavilo. „Kterej pokoj chceš?“
„Vypadají oba stejně. Vezmu si tenhle.“
„Jsi si jistá, že tu chceš zůstat?“
„Je to tu trošku sladký a trošku strašidelný,“ vzdychla jsem. „Ale vypadá to neškodně.“
Shoji se rozhlédl kolem. „Tahle zastávka je jak dělaná pro knihu vzpomínek. Myslíš, že na něm vyžebrám nějakou vycpaninu jako suvenýr?“
„Nedělej to, prosím. Bála bych se, že na mě v autě zaútočí.“
Shoji na mě ukázal prstem. „Měla ses vidět dole, když nám ty zvířata ukazoval.“
„Ty ses při tom všem stihnul dívat i na mě?“
„Jo. Hodně se na tebe dívám,“ zamumlal. „Asi zvyk.“
Tváře mi zčervenaly. Shoji vypadal tak krásně. Určitě se už pár dní neholil. Čím zanedbanější měl vzhled, tím víc se mi líbil. Přitahoval mě víc a víc. Škoda, že se blíží čas našeho rozloučení. S každým dalším dnem bylo čím dál nebezpečnější dávat průchod citům.
Přesto, jak teď stál přede mnou, mě popadla touha ho políbit. Podobné nutkání už jsem měla mnohokrát, ale nikdy tak silné. Možná to dělala ta útulná a přívětivá ložnice. Nutila mě odhodit zábrany, povalit Shojiho na postel, skočit na něj a vychutnat si jeho svůdné rty.
K tomu nedojde, ale byla to lákavá myšlenka.
Shoji mi vzal tváře do dlaní. Copak mi čte myšlenky? Na tomhle výletě už se staly šílenější věci. Dotyk jeho teplých, tvrdých dlaní byl nádherný. Zavřela jsem oči a vychutnávala si ho. A pak…
„Johohó!“ zahlaholil stařík a nakoukl dovnitř. „Večeře je hotová.“
Srdce se mi zastavilo leknutím a Shoji okamžitě stáhl ruku. Byla jsem naštvaná, že nás Homura vyrušil, ale zároveň se mi ulevilo. Bůhvíkam by to mohlo zajít.
Následovali jsme Homuru po schodech dolů a posadili se ke stolu v jídelně. Přinesl nám misky kouřícího hovězího vývaru a nalil nám kořenové pivo. Byla to zvláštní kombinace, ale připomněla mi dětství, kdy jsem míchala kořenové pivo s vanilkovou zmrzlinou.
Snědla jsem lžíci polévky. „Je vynikající.“
„Recept vymyslela Koharu. Dokud byla naživu, nikdy jsem si nevařil. Ale propracovávám se jejími recepty.“
I když byl v něčem zvláštní – pravda, hodně zvláštní – byl svým způsobem dojemný a sladký.
„Můžu jenom doufat, že ten, s kým se rozhodnu strávit zbytek života, na mě bude vzpomínat tak mile jako vy na svou lásku, Homuro.“
Přeskakoval pohledem mezi mnou a Shojim. „Takže vy už tohohle chlapíka odepisujete?“
Podívala jsem se na Shojiho. Už jsem se chystala vyrukovat na Homuru s naší obvyklou lží, že já a Shoji jsme sourozenci, ale Shoji mě předešel.
„Bohužel nejsem ten šťastlivec, kdo dostane její srdce. Jsme jenom přátelé. Ale i kdybych pomýšlel na něco jiného, právě teď si léčí zlomené srdce. Jenom blázen by toho zneužíval.“
Homura se nad tím zamyslel. „Někdy si člověk zlomený srdce nedokáže vyléčit sám. Ale může ho dát někomu jinýmu. Pak se pomalu zacelí, protože dotyčný vám pomůže zapomenout na zranění.“
Vyměnili jsme si se Shojim rychlé pohledy.
Homura mávl rukou. „Jasně, mělo mi dojít, že vy dva spolu nechodíte, když jste chtěli dva pokoje. Ale nechtěl jsem vyzvídat. Koharu po aktu taky odcházela spát do svojí ložnice. Tvrdila, že při mým prdění se pořádně nevyspí. Asi jsem si myslel, že taky máte svoje důvody.“
Oba jsme se srdečně zasmáli.
Zaculila jsem se na Shojiho. „I když spolu nechodíme, beru jako náramné štěstí, že ho mám za kamaráda a že zrovna teď tu se mnou je.“
Než mohl Shoji odpovědět, Homura vstal ze židle. Dívali jsme se, jak míří ke komodě.
Otevřel jednu zásuvku a vytáhl z ní skleničku s čímsi. „Vidíte tenhle pramen vlasů?“
Naklonila jsem hlavu. „Ano.“
„Patřil Shirley Templeový. Ona žila v jiný době než vy. Ale možná jste o ní slyšeli.“
Pamatuju si, že o ní mluvila moje babička. Přišla na to řeč, když jsem se ptala, proč se nealkoholický nápoj jmenuje Shirley Temple.
„Jo, slyšeli. Slavná herečka, je to tak?“ ujistila jsem se. „Ale jak to, že máte její vlasy?“
„Jako kluk jsem ji zbožňoval. Táta mě vzal přes dva státy na setkání s ní. No a když se ke mně naklonila, ušmiknul jsem jí kousek vlasů.“
Cože? Věděla jsem, že ten chlap je blázen – v dobrém slova smyslu. Ale tohle tomu nasadilo korunu.
Nevěděla jsem, co mám říct. „Týjo. To je… úchvatné.“
„Nebo strašné,“ zašeptal Shoji.
„Co na to Shirley?“ zeptala jsem se s upřímnou zvědavostí.
Homura se lišácky usmál. „Ani si toho nevšimla.“
Vytřeštila jsem oči. „Cože? Jak si mohla nevšimnout, že jste jí ustřihl kus vlasů?“
„Když jsem se s ní šel obejmout, měl jsem v ruce schovaný malý nůžky. Udělal jsem to šikovně a rychle,“ mrkl. „Byla to nevinná legrace.“
„Jo, nevinná legrace, než někoho zavřou,“ zabručel Shoji.
„Mám těch vzorků vlasů víc, jestli se chcete mrknout.“
Podívali jsme se se Shojim na sebe. Bylo na něm vidět, že je stejně zděšený jako já.
Předstírala jsem zívání. „Jsem trochu unavená. Asi si půjdu lehnout.“
Koupelna byla na chodbě. Osprchovala jsem se, což jsem po dlouhém dni opravdu potřebovala. Tlak vody i teplota byly příjemné.
Když jsem se uložila do postele, Shoji mi strčil hlavu do pokoje.
„Jenom kontroluju, že je všechno v pořádku.“
Nadzvedla jsem se do polosedu. „Tedy, pane Hookere, tahle zastávka je vážně vrchol.“
„Moje řeč. Aspoň pokoje jsou hezký. Povlečení krásně voní.“
Byla jsem si jistá, že jeho povlečení krásně voní – protože teď pravděpodobně vonělo po něm.
„Poslední šance, Sachi. Jestli se ti to tu nezdá, dostanu nás hned teď nenápadně pryč.“
Vážně se mi líbilo, jak mě Shoji chránil, jak se staral o to, jestli jsem šťastná, nebo ne.
„Postel je opravdu pohodlná. Jsem v pořádku. Možná se mi bude zdát o vycpaných myších, ale jsem v pohodě.“
Nastal okamžik ticha a mě napadlo, jestli myslí na to, jak mi předtím položil ruku na tvář. To jsme byli nejblíž k překročení hranice. Tedy kromě toho striptýzu, co jsem mu předvedla.
I když jsem věděla, že nemá smysl myslet na jeho doteky, stejně jsem si nemohla pomoct.
Když odešel, rychle jsem usnula. Dnes jsme byli celý den na nohou, takže není divu.
Ale někdy uprostřed noci mě cosi probudilo. Když jsem otevřela oči, byla bych přísahala, že se dveře od pokoje pohnuly.
Byl někdo uvnitř?
Co to má znamenat?
Byl to Shoji?
Nebo staroch Homura?
Nemám halucinace?
Nejistota mě děsila. Proto jsem se sebrala a zamířila k Shojimu do pokoje.
Když slyšel, jak se otevírají dveře, otočil se.
„Co se děje?“ zeptal se ospale.
„Nebyl jsi teď u mě v pokoji?“
„To asi nebyl, když spím. Vzbudila jsi mě. Proč si vlastně myslíš, že jsem byl u tebe v pokoji?“
„Přísahala bych, že tam někdo byl. Viděla jsem, jak se zavírají dveře.“
„Já to nebyl, zlato.“
Z oslovení „zlato“ mě uvnitř zabrnělo.
Nech toho, Sakuro.
„Dobrá. Promiň, že jsem tě vzbudila.“
„To nic. Snaž se usnout a neměj strach. Kdybys mě potřebovala, jsem hned vedle.“
Zpátky ve svém pokoji jsem se několik minut vrtěla a převalovala.
Shoji musel slyšet vrzání mojí postele, protože za chviličku se ozvalo klepání na dveře.
„Můžu dál, Sachi?“
Posadila jsem se na posteli. „Jo.“
Shoji vešel a posadil se na roh postele. Opřela jsem se o pelest.
„Jak jsi poznal, že potřebuju společnost, Shoji?“
„Nevím. Asi tě už začínám znát. Jsme spolu už několik dní od rána do večera.“
„Můžeš tu se mnou chvíli zůstat?“
Neodpověděl hned. „Jo. Samozřejmě. Lehnu si na zem.“
„Ne. Postel je velká dost. Oba jsme dospělí. Zvládneme to.“
Jakmile si lehl vedle mě, něco se ve mně začalo vařit. S tím, jak málo chybělo předtím k polibku, se to dalo čekat. Přestože jsem ho tu potřebovala, abych vůbec dokázala usnout, věděla jsem, že když budu spát vedle něj, skončím v jeho náručí. A on pak skončí ve mně.
Lehla jsem si hlavou k nohám postele. Když jsem otočila hlavu, viděla jsem jen jeho velké nohy. Protože jsem nebyla vysoká a moje nohy nesahaly přes celou postel, jediné, co uvidí on, až se otočí, aby mě políbil, bude prázdný prostor.
Následujícího rána jsme se oblékli každý ve své ložnici a připravili se vyrazit na cestu.
Vypadalo to, že Homura si rád přispí, protože když jsme sešli dolů, nebylo ho nikde vidět.
„Kafe a snídani vynecháme a dáme si je někde po cestě. Jinak odsud nevypadnem dřív než v poledne.“
„Jo, to je dobrej nápad,“ souhlasila jsem.
Právě jsme se chystali vyjít ven, když se Shoji divně zatvářil. Ohnul se a sebral něco z koberce. „Do prdele.“
„Co je?“
„Kus vlasů. Stejný barvy, jako máš ty.“
Prohlédla jsem si ho zblízka. To nebyl jen tak nějaký kousek vlasů. Byly to moje vlasy.
Shoji doběhl ke kredenci, odkud Homura vytáhl vlasy Shirley Templeové. Pozotvíral všechny šuplíky a prohlédl si všechny sáčky.
Nakonec jeden zvedl. „Bingo.“
Bylo na něm napsáno Sienna Millerová a včerejší datum.
„Asi už vím, kdo byl v noci u tebe v pokoji.“
Zuřivě jsem si prohrabávala vlasy a hledala, kde mi kousek chybí. Nebyl to velký pramen, takže bych to nikdy nepoznala.
Když jsme spěšně opouštěli dům, Shoji si zastrčil pytlíček s mými vlasy do kapsy.
Nastartoval auto a vyrazili jsme na cestu.
Po chvíli vytáhl sáček z kapsy. „Myslím, že máme suvenýr z Bumfordu.“