Můj nejmilejší suvenýr ✔︎

Kapitola 4

Sakura

Obyčejně nemívám potíže se spánkem. Ale dnes ráno jsem se mrskala a převalovala od šesti hodin, přestože jsem usnula až těsně před jednou. Pořád jsem myslela na to, jak jsem se cítila tam nahoře – jak svěží a plná života jsem byla. Srdce mi bušilo v hrudi a došlo mi, jak dlouho už jsem nezažila takové vzrušení. Jako bych byla poslední roky mrtvá, jen mě nikdo nenutil celý den nehnutě ležet.
Navíc se tam neprobudila Sakura Harunová, nýbrž Sachiko Hookerová. Celý večer, počínaje šíleným ubytováním v hotelu, přinesl víc dobrodružství, než jsem zažila za dlouhou dobu. Což o mnohém vypovídá.
Před dvěma měsíci jsem se považovala za naprosto šťastnou. Kdyby Neji neprovedl to, co provedl, byla bych s ním v tuto chvíli na svatební cestě. To pomyšlení se mi teď z mnoha důvodů nezamlouvalo. Tolik otázek se mi honilo hlavou.
Byla bych šťastná, kdyby Neji neodvolal svatbu?
Jak to, že během jediné noci – během pár hodin s neznámým cizincem – jsem se cítila víc živá než během posledních let s mužem, o němž jsem si myslela, že ho miluju?
Milovala jsem Nejiho?
Nebo jsem milovala představu Nejiho?
Co bude dál? Vrátím se do Connecticutu a ponořím se zpátky do bezstarostného života, v němž budu dalších čtyřicet let fotit uhrovaté školáky?
Zmocnila se mě panika, takže jsem se posadila v posteli a odkopla přikrývku.
Trochu se mi točila hlava.
Nemohla jsem dál ležet a dumat nad svým životem. Také jsem potřebovala zjistit, jak to vypadá s mým zrušeným letem. Aerolinky mi řekly, ať si zkontroluju číslo rezervace online, protože všechny cestující přesměrovávají na nové lety. Natáhla jsem se pro mobil na nočním stolku. Po přihlášení jsem zjistila, že mi přidělili let ve dvě hodiny s přestupem v Atlantě místo přímého spojení, které jsem měla předtím. Na webu aerolinek však svítilo jasně červené varování, že vzhledem k povětrnostní situaci může i dnes docházet ke zpoždění a rušení letů.
Vzdychla jsem a vysoukala se z postele sehnat nějaký kofein.
Dole v hale jsem si načepovala dva kelímky z bezplatného automatu na kávu. Napadlo mě, že bych mohla poslouchat u Shojiho za dveřmi a donést mu kávu, jakmile bych zaslechla zvuky oznamující, že je vzhůru. To bylo to nejmenší, co jsem pro něj mohla udělat po všem, čím si včera kvůli mně prošel.
Ani jsem nemusela přikládat ucho na dveře – televize v jeho pokoji hlasitě vyřvávala. Zlehka jsem zaklepala. Když uplynula minuta nebo dvě, řekla jsem si, že je asi pryč nebo usnul u zapnuté televize. Ale jakmile jsem vykročila ke svému pokoji, dveře se otevřely.
„D...," nedostala jsem se dál než k první souhlásce.
Ach.
Bože můj.
Ó, ne.
Shoji stál ve dveřích jen v bílé osušce omotané kolem pasu. Po hrudi mu stékaly pramínky vody –po krásně vyrýsované hrudi.
Polkla jsem.
„Promiň," řekl a projel si rukou mokré vlasy. „Byl jsem ve sprše."
Ježíši, měl to nejkrásnější tělo, jaké jsem kdy viděla. Široká ramena, svalnatou hruď a dokonale hladkou snědou kůži. Nehledě na úžasnou bouli pod osuškou.
„Ehm... jasně... ve sprše."
Několikrát jsem zamrkala a přinutila se mu podívat do očí, než mě přistihne, jak civím. Ale pobavený úsměv a jiskra v očích mi prozradily, že už je to jedno. Jasně viděl, jak ho hltám očima.
Shoji si založil ruce na prsou a úšklebek se proměnil v široký úsměv. „Jak ses vyspala?"
„Já... hm... spala jsem."
Vesele se usmál a podíval se na dva kelímky s kávou, jež jsem držela. „Před prvním ranním kafem toho moc nenamluvíš, co?"
Přikývla jsem. „Eh... jo. To je přesný."
„Proto si dáváš dvě?"
Zavrtěla jsem hlavou a podala mu jeden kelímek. „Jo. Ne. Jedno je pro tebe. Proto jsem klepala."
Vzal si kávu. „Díky."
Jeden z nás byl naprosto v pohodě, že se vykecává na hotelové chodbě jen s ručníkem kolem pasu. Bohužel jsem to nebyla já.
„Už jsi snídala?" zeptal se. „Chtěl jsem po sprše zaklepat a zeptat se, jestli se jdeš najíst."
„Ne, ještě ne. Jen jsem zašla dolů pro kafe. Taky si potřebuju dát sprchu."
„Jak dlouho ti to bude trvat?"
„Hmm... nevím. Když si nebudu mýt vlasy, tak asi dvacet minut."
„Fajn, to by šlo," přikývl. „Zaťukám za čtvrt hodiny."
Nakrčila jsem obočí. „Za čtvrt hodiny? Naznačuješ, že si mám pospíšit?"
„Ne, jenom bych tě taky chtěl zastihnout v ručníku," mrkl.
Cítila jsem, jak rudnu. Panebože. Už si nevzpomínám, kdy jsem se naposledy červenala, a teď se mi to stane několikrát během čtyřiadvaceti hodin. „Velmi vtipný. Nemohl sis to odpustit, co?"
Shoji se otočil na podpatku. „Nemohl, ségra."
„Víš co? Já zaklepu na tebe, až budu hotová."
Pokrčil rameny. „To nebude taková sranda, ale budiž."
„Chci ti poděkovat za včerejší večer," řekla jsem u snídaně.
Shoji dojedl slaninu a otřel si pusu. „To nic nebylo."
Usrkávala jsem z druhého hrnku kávy. „O tom to je. Pro tebe to možná nic nebylo, ale pro mě rozhodně jo. Nemohla jsem pořádně spát, protože jsem myslela na všechny ty věci, o který v životě přicházím. Dělám všechno bez nadšení teprve posledních pár let. Když jsem žila ze dne na den, neměla jsem pocit, že mi něco chybí. A teď přesně nevím, co mám se sebou dělat."
Přikývl. „Asi proto se říká, že po bitvě je každej generál."
„Jo, tak to rozhodně je," vzdychla jsem.
Seděli jsme v hotelové restauraci u vyhlídkového okna. Venku se prohýbaly stromy pod těžkým sněhem a z nebe padaly čerstvé vločky. „Je tady vážně krásně."
„To je. Asi už jsem na to za poslední léta zapomněl."
O mně jsme mluvili hodně, ale o Shojim jsem vlastně věděla jen to, že pochází z Colorada. „Proč jsi odsud odešel a odstěhoval se do Seattlu?"
Shoji dál upíral pohled ven. „Potřeboval jsem změnu."
Tón jeho hlasu mi prozradil, že je v tom něco víc. Obvykle nebývám dotěrná, ale tentokrát mi to nedalo.
„Prozřel jsi jako já včera v noci? Že chceš od života víc, a tak ses to vydal hledat?"
Shoji odlepil oči od okna a podíval se na mě. Jako by na chvíli ztratil soustředění. Pak zavřel oči a zavrtěl hlavou. „Ztratil jsem někoho blízkýho a zůstat tu potom bylo těžký."
A sakra. Teď vím, proč se nemá vyzvídat. Cítila jsem se provinile, že jsem to vytáhla na světlo. „To je mi líto. Tohle jsem netušila."
„To je v pořádku. Jsou to už čtyři roky."
Nevěděla jsem, co na to říct, tak jsem radši mlčela. Shoji přivolal servírku a objednal si další šálek kávy a pak přišel mladý kluk a odnesl nám talíře. Bylo to trochu trapné. Nakonec Shoji prolomil ticho.
„Myslím, že jsme oba potřebovali vypadnout z města a najít si novou cestu."
Přikývla jsem. „Nejsem si jistá, že jsem tu svou našla, ale každopádně jsem si uvědomila, že musím pár věcí změnit." Zkontrolovala jsem čas na telefonu. Snídali jsme už skoro dvě hodiny, ale mně to připadalo jako deset minut.
Shoji se také podíval na hodinky. „To je hodin. Asi bych se měl jít sbalit a odjet na letiště, abych nezmeškal let do New Yorku."
„Do New Yorku? Myslela jsem, že bydlíš v Seattlu."
„To jo. Ale odsud jedu navštívit kamaráda, takže letím na JFK."
„Aha. To je sranda. Já taky letím do New Yorku, ale na La Guardii. Je snadnější sehnat přímej let tam než na letiště, odkud to mám do Connecticutu blíž. Radši pojedu hodinu z New Yorku autem, než abych zkysla někde na přestupu. I když můj náhradní let je taky s přestupem."
„V kolik ti to letí?" zeptal se.
„Ve dvě. A tobě?"
„Ve tři."
„Ani jednomu z nás to dneska nepoletí," řekl.
„Jak to můžeš vědět?"
„Brzy začne další bouřka. Letiště se ještě nevzpamatovalo ze včerejší nadílky. Žil jsem tady pětadvacet let. Jediný z místních, kdo neví, že dneska odpoledne nic nepoletí, jsou lidi od aerolinek."
Včera ráno jsem se nemohla dočkat návratu domů – tak moc, že jsem se předčasně odhlásila z luxusního hotelu a zahodila malé jmění, které jsme za náš výlet zaplatili. Ovšem o dvacet čtyři hodin později mi vůbec nevadila zmínka o tom, že tu uvíznu další den. Samozřejmě za předpokladu, že tu můjbratruvízne taky.
„Podíváme se na letiště a uvidíme, co ty na to?"
Shoji si drbal strniště. „Já jsem si spíš říkal, že posunu svůj let na zítra. Když se odhlásíme z hotelu a naše lety budou zrušené, nemáme šanci dostat pokoje zpátky, až se připlazíme s bagáží mezi nohama."
„No jo, to mě nenapadlo."
„Co myslíš? Nikam nepoletíme a já tě vezmu na další dobrodružství?"
„Já nevím..."
„Vzpomínáš si, jak ti bylo v noci tam nahoře, když jsi fotila?"
Jistěže jsem si vzpomínala. Tělo jsem měla podivně nabité a srdce připomínalo rozjetý vlak – a podobně se mi rozjelo při představě, že strávím s Shojim další den. Navíc jsem ještě dva týdny nemusela do práce, protože jsem měla naplánovanou dovolenou. Opravdu jsem neměla kam spěchat. Možná mi další dobrodružství projasní hlavu.
„Víš co? Jdu do toho."
Oči mu zajiskřily. „Paráda."
„Ale dneska si chci vybrat dobrodružství já."
„Jaký to bude?"
„Naučíš mě lyžovat."
Co na to říct? Ve Vailu potřebujete na lyže patřičné oblečení. Podle toho, co jsem si přivezla z Connecticutu, jsem byla připravená tak na usrkávání horkého kakaa v hotelu, a nikoli na lyžování. Když jsem si balila věci před cestou, neměla jsem v nejmenším úmyslu stavět se na lyže. Shoji mě vzal do místního obchodu a vybral mi věci, o nichž jsem v životě neslyšela, jako lyžařské spodní prádlo a ponožky. Koupili jsme speciální kalhoty, lyžařskou bundu a novou čepici a rukavice. Čepici a rukavice jsem sice měla, ale napadlo mě, že až dneska skončíme, budou skrz naskrz mokré, takže náhradní se hodily. Shoji také trval na tom, že mi koupí helmu. Když jsem se zeptala, jestli ji nosí všichni, odpověděl mi, že u začátečníků je to nutné.
Jakmile jsme nakoupili, zavezl mě Shoji do svého oblíbeného lyžařského střediska. Nebylo to to, v němž dělal instruktora.
„Je vůbec možný naučit se lyžovat za den?" zeptala jsem se ho, když jsme seděli na sedačkové lanovce.
„S dobrým instruktorem jo," mrkl na mě.
Na sedačce jsem se bála víc než včera v kabince. I když jsme nejeli v takové výšce, byla otevřená a snadno jsem si představila, jak z ní spadnu. Přesto mě mrzelo, že jsem si s sebou nevzala mobil, abych mohla udělat pár fotek. Výhled byl totiž velkolepý. Telefon jsem nechala v hotelu – rozloučila jsem se s ním snad poprvé po letech. Bála jsem se, že ze sebe udělám blázna, a nezbývalo mi než doufat, že má Shoji dostatek trpělivosti.
Když jsme se dostali na sjezdovku, přepadly mě pochyby, jestli to byl dobrý nápad chtít se naučit lyžovat, jestli jsem se nepřecenila.
Musím ovšem říct, že mi vůbec nevadil Shojův blízký kontakt, když mi pomáhal připnout lyže, o čemž jsem neměla ponětí, jak se dělá.
„Musí to cvaknout."
„Cvaklo to?" zeptala jsem se.
„Slyšela jsi to cvaknout?"
Pokrčila jsem rameny. „Ne."
„Tak to necvaklo."
Chytrák.
„Myslíš si, že jsem ta největší blbka, co?"
Podíval se na mě a blýskl úsměvem. „Ne. Je to takový milý. Rád učím naprostý zelenáče, jako jsi ty."
„To je fajn. Zapomněla jsem, že na tohle jsi patrně zvyklej."
Jakmile jsme nasadili lyže, řekl mi: „Teď si párkrát poskoč, aby ses ujistila, že drží."
Několikrát jsem vyskočila a cítila se při tom jako pitomec. „Zdá se, že drží."
„Skvělý. Máš za sebou první krok k lyžování, a to je nasadit si ty příšerný prkýnka."
Sotva jsem se mohla hnout. „Bože můj. Jak se s tímhle chodí?"
„To bude naše druhá lekce. Říká se tomu kolébavá chůze."
Shoji mi to předvedl. V podstatě mě učil chodit jako kachna.
„Procvič si tuhle techniku," vybídl mě. „Je to, jako bys chodila s něčím mezi nohama."
Zajímavá představa.
„Tahle technika ti pomůže se hýbat, když ztratíš hůlku," dodal.
Napodobila jsem ho a zvedala střídavě nohy. Bylo to nemotorné. A taky to už byla nějaká doba, co jsem naposledy měla mezi nohama něco velkého. Ha! Od chvíle, co jsem viděla ráno Shojiho v ručníku, se moje mysl pořád toulala bůhvíkde.
Po lekci kachní chůze mě naučil, jak správně používat hůlky.
Když jsme se dali do pohybu, snažila jsem se ze všech sil. „Není to tu tak prudký, jak jsem si představovala."
„To proto, že jsme na dětský sjezdovce."
Rozhlédla jsem se kolem a opravdu, viděla jsem skoro samé děti. A mezi nimi já.
Hodně času jsme věnovali tomu, abych dokázala zastavit a zatočit doprava a doleva. Trošku jsem s tím zápasila, ale asi po hodině jsem tyhle základní pohyby víceméně zvládla.
„Kdy se přemístíme na jinou sjezdovku?"
„Dneska ne. Tak rychle to nejde. Nechci, aby sis něco udělala."
I když to znělo dojemně, líbilo se mi, jakou má o mě starost. A měl samozřejmě pravdu. Byla velká pravděpodobnost, že se zraním.
„Musí to být vzrušující dělat lyžařskýho instruktora," řekla jsem, když jsem se kolébala vedle něj.
„Prachy jsou za to fajn, ale taky musíš poslouchat ukňouraný děcka i dospělý. Není to zrovna procházka růžovým sadem."
„Ženský tě musely milovat."
Okamžitě jsem své poznámky litovala. Jsi normální, Sakuro? Nestačí, jak jsi ho ojížděla v tý osušce?
„Většinu času, co jsem pracoval na sjezdovce, jsem měl holku," řekl.
„Aha."
Hned po tomhle přiznání změnil téma – bylo to tak rychlé, až jsem se zamyslela, co za tím je.
„Teď se naučíš obloučky."
Začali jsme a já jsem pořád padala. Ale mělo to jednu výhodu – Shoji mi vždycky podal ruku a pomohl mi vstát. Měl úžasnou sílu. Několikrát jsem spadla schválně a dělala, že nemůžu vstát, aby mi pomohl na nohy.
Ano, uchýlila jsem se k laciným trikům. Vím, že mezi námi dvěma nic nebude, takže jsem si vychutnávala nevinný fyzický kontakt, jak to jen šlo.
Kontrast mezi jasně modrou oblohou a bílým sněhem byl dechberoucí. Panoval klid před bouří, která se měla přihnat odpoledne. Možná jsem si měla dávat větší pozor na to, kam jedu, než se kochat nebem, protože jsem narazila do Shojiho, který jel několik metrů přede mnou. Svalili jsme se na jednu hromadu. Slunce zářilo přímo do jeho krásných očí.
Zajímal se jen o to, jestli jsem se nepotloukla. „Jsi v pořádku?"
„Jo. Promiň mi to. Nesmím zapomínat na to, že když mám pocit, že ztrácím rovnováhu, musím se předklonit, a ne zaklonit. A taky by pomohlo, kdybych koukala před sebe, a ne na nebe."
Pomohl mi vstát. „Do toho se dostaneš. Škoda, že nemáme víc času. Myslím, že za pár dní by ti to šlo náramně."
Usmála jsem se. „Můžeme už zajít na horký kakao?"
„To znamená, že už toho máš dost, co?"
Když jsme se vrátili do hotelu, obestřel nás mrak smutku.
Zítra ráno pojedeme společně na letiště a to bude konec našeho malého dobrodružství. Oběma se nám podařilo změnit let, ale přestože oba letíme do New Yorku, každý jinou linkou a na jiné letiště.
Vrátili jsme se na pokoje, ale domluvili se, že se vysprchujeme a sejdeme se dole v baru. Rozhodla jsem se pro koupel, abych ulevila bolavým svalům po nesčetných pádech, jež jsem dnes utrpěla. Když jsem se oblékla, zaklepala jsem na Shojiho dveře, abych se zeptala, jestli půjdeme dolů společně.
„Pojď dál," zavolal.
Když mi dovolil vstoupit, myslela jsem, že to znamená, že je plně oblečený. Ale když jsem otevřela dveře, stál tam do pasu nahý a utíral si ručníkem mokré vlasy. Opět bylo těžké nezírat na jeho nádherné tělo. Když jsem si vzpomněla, jak mě ráno načapal, nechtěla jsem být znova přistižena při činu, proto jsem se úmyslně dívala jinam, zatímco jsem na něj mluvila.
„Pořád ještě chceme jít dolů na drink?" zeptala jsem se okna.
„Mluvíš s duchem venku, nebo co?"
Laškoval se mnou.
Předstírala jsem, že nerozumím otázce, a dál hleděla ven. „Cože?"
„Už jsem oblečenej. Můžeš se otočit."
Obrátila jsem se čelem k němu a odkašlala si.
„Jak ti je?" zeptal se.
„Krásně."
„Myslel jsem, že tě bude bolet celý tělo."
„To taky bolí."
„Víš, co je na to nejlepší?"
„Co?"
„Horká lázeň. Dole v bazénu je vířivka. Chceš ji zkusit?"
Z vyhlídky na společné koupání jsem měla smíšené pocity.
„Ty máš plavky?" zeptala jsem se.
„Ne. Ale napadlo mě, že bys mohla jít sama."
Aha. „Já je s sebou mám."
„Skvělý."
„A co budeš dělat ty?"
Pokrčil rameny. „Dívat se na tebe?"
„Ty tam budeš sedět a čučet na mě?"
„Ne. Je sprostý očumovat někoho ve spodním prádle."
Fakt milý.
Cítila jsem, jak rudnu. „Jdu se převlíknout."
V bazénu jsem si zalezla rovnou do horké vířivky, zatímco Shoji šel k baru a koupil nám pití. Sobě přinesl pivo a mně bílé víno, které postavil na dlaždičku vedle místa, kde jsem byla ponořená do horkých bublinek.
Najednou přiběhla malá holčička s plovacími rukávky a skočila do vířivky. Její rodiče byli na druhé straně bazénu.
„Ahoj," usmála jsem se.
„Ahoj," řekla stydlivě.
„Jak se jmenuješ?" zeptal se Shoji.
„Moegi."
„Hezký jméno, Moegi," usmál se. „Já jsem Shoji Hooker a tohle je moje sestra Sachi."
V duchu jsem se usmála, jak zdůraznil naše příjmení. Skoro jsem na to zapomněla.
Holčička si tiše hrála a já jsem zaklonila hlavu a nechala páru působit na mé bolavé tělo.
„Pomáhá to?" zeptal se Shoji, takže jsem musela otevřít oči.
„Ty jsi nekecal. Vážně to pomáhá namoženým svalům."
„Teď bych si přál mít s sebou plavky."
Než mu přitakat a zase se v tom zamotat, raději se jsem zeptala: „Jak to vidíš zítra s počasím? Myslíš, že už se odtud dostaneme?"
Napil se piva a přikývl. „Řekl bych, že zítra už se dostaneme pryč, ale dneska jsme udělali dobře, že jsme to nezkoušeli."
„Za to můžu poděkovat jenom tobě."
„Napadlo mě, proč si nedopřát jeden den navíc, kdy nebudeme sami sebou."
„Musím říct, že jsem se do Sachiko vžila. Nemá žádný starosti kromě toho, co si objednat z nápojovýho lístku. Je impulzivní – a teď už umí trochu lyžovat," zakřenila jsem se.
Oplatil mi úsměv a pak jeho pohled zvážněl. „Nejsi jediná, kdo potřeboval změnu. Věř mi."
Toho jsem se chytila. „Víš... chtěla jsem se zeptat. Říkal jsi, že učíš hudebku na střední škole, ale tady teď nepracuješ a pak jedeš do New Yorku. To mi připadá jako moře času. Kolik máš prázdnin?"
Podíval se na svoje pivo. „Vzal jsem si jeden semestr volno."
„Týjo. To se může?"
„Nejspíš jo. Dali mi ho."
„Potřeboval jsi pauzu?"
Vydechl. „Začínal jsem mít pocit, že do toho nedávám srdce. A to je vážně potřeba. A tak jsem udělal něco, co lidi málo dělají – dopřál jsem si volno."
„Myslíš, že po tomhle semestru budeš schopnej se vrátit?"
„Myslím, že jo. Mnohokrát v životě prostě jdeme dál, protože máme pocit, že bez nás by se zastavil celej svět. Ale člověk nemůže takhle fungovat. Ředitel mojí školy mě má opravdu rád, což mi samozřejmě pomohlo. Kdyby mi nepovolili volno s tím, že nepřijdu o místo, asi bych si ho nemohl vzít."
I když jsem obdivovala jeho filozofii, pořád mi něco nebylo jasné. „Takže ty v tomhle mezičase... koumáš, co s životem?"
„Dalo by se to tak říct."
„To ti vážně závidím. Musí stát hodně odvahy vědět, kdy přestat. Nečekala jsem, že tahle cesta bude pro mě něco podobnýho, dokud jsem tu neuvízla. Za pouhý dva dny, co tu visíme, jsem se o sobě tolik dozvěděla – moje nejniternější touhy, jak mi chyběl spontánní život..."
„Řekl bych, ségra, že jsme toho za krátkou chvíli zvládli docela hodně," mrkl.
„Jo," usmála jsem se.
Věděla jsem, že je toho mezi námi víc. Zmínil se, že někoho ztratil. Nikdy jsem se nevyptávala, ale rozhodně jsem přemýšlela, co se stalo. Teď už jsem tu otázku skoro vyslovila, ovšem nechtěla jsem kazit naše poslední společné chvíle záležitostí, která mu může být nepříjemná.
Tak jsme se ponořili do hovoru, že jsme zapomněli na malou Moegi, jež plácala rukama, aby se udržela nad vodou. Za několik minut její rodiče sbalili věci a přišli k horké vířivce.
„Moegi, jdeme zpátky na pokoj."
Děvčátko najednou ukázalo na mě a řeklo: „Ona je kurva."
Cítila jsem, jak se mi hrne krev do hlavy. Rodiče na okamžik zkoprněli a pak rychle hnali Moegi pryč.
V okamžiku, kdy to řekla, jsem samozřejmě dlouze upíjela víno a prsa mi napůl čněla z plavek.
Shoji se zakuckal, a když odešli, vyprskl smíchy.
Mnul si oči. „To byl fakt dokonalej závěr večera."
Jakmile Moegi a její rodiče odešli, zůstali jsme v celém bazénu jen my dva.
Byla jsem v šoku, když si Shoji svlékl košili a začal si rozepínat kalhoty.
„Co děláš?" polkla jsem a obdivovala jeho svalnatou hruď.
„Pokračuju ve svým momentálním nápadu a jdu taky okusit horkou vodu. Musíme oslavit tu kurvu."
Než se ponořil do vody vedle mě, na okamžik jsem zahlédla velkou bouli v jeho trenýrkách.