Můj nejmilejší suvenýr ✔︎

Kapitola 12

Sasuke

Já se snad zblázním.
Sachi vyšla z koupelny v zářivě zelených šatech. Neměly hluboký výstřih ani rozparek až k zadku, přesto byly tak sexy, že jsem to v životě neviděl. Vypadala až nechutně k sežrání.
Proč téhle holce pořád opakuju, že skočit do postele není dobrý nápad? V tuhle chvíli mi to připadalo jako ten nejúžasnější plán na světě.
Potřásl jsem hlavou a hlasitě, bolestně vzdychl. „Vypadáš… ty šaty… aúúú, Sachi, na víc se nezmůžu.“
Podívala se na sebe, jako by si musela připomenout, v čem je oblečená. „Ach, díky.“
„Jsi hotová? Asi bysme už měli jít.“ Protože chlap nemá nekonečnou vůli.
Vzala si kabelku. „Jsem. Už se těším, až tě uvidím zpívat. Když jsme stáli na pódiu spolu, nestíhala jsem úplně vnímat tvoje vystoupení. Kolik budeš mít písniček?“
„Běžně to bývají tři písničky nebo patnáct minut. Ale když jsem se ráno přihlašoval, neptal jsem se na pravidla, takže nevím.“
„Už víš, co budeš zpívat?“
„Jo, mám jistou představu.“
Naklonila hlavu. „A prozradíš mi to?“
Zastrčil jsem si peněženku do kapsy. „Nemůžu ti to říct předem. Nosí to smůlu.“
Samozřejmě že to byly kecy. Ale Sachi to přijala.
„Aha. Dobře. Myslím, že se mi to určitě bude líbit.“
Večerní zábava na Bourbon Street už očividně začala. Ulice byly plné popíjejících lidí a z barů, kolem nichž jsme procházeli, vyhrávala pokaždé jiná muzika. Když se po Sachi ohlédl už druhý chlap, přepadla mě žárlivost a vzal jsem ji za ruku.
Tázavě se na mě podívala, ale nepustila se mě.
„V těch šatech přitahuješ hodně pozornosti,“ vysvětlil jsem. „To, že tě držím za ruku, jim nezabrání v očumování, ale mělo by to odradit agresivní opilce, aby něco zkoušeli.“
Sachi se ostýchavě usmála. „Co když chci, aby něco zkoušeli?“
„Kdo má něco zkoušet?“
Rozhlédla se kolem. Na stoličce před barem posedával svalnatý hromotluk v tílku a džínách. Vlasy měl ulízané dozadu a ruce založené na mohutné hrudi. Určitě vyhazovač.
„On,“ ukázala. „Nevypadá špatně.“
„Chceš se nechat sbalit tímhle buranem?“
„Možná,“ pokrčila rameny.
Cítil jsem, jak ve mně pění krev. „A proč sakra?“
„Žena má svoje potřeby.“
„A on se o ně má postarat?“
„Možná ne on. Nevím. Jen mě to tak napadlo.“
„Napadlo co?“
Zavrtěla hlavou. „Nevím. Zapomeň, že jsem něco řekla.“
„Hmmm… Právě jsi mi sdělila, že tě nemám držet za ruku, aby sis mohla vybrat náhodnýho chlapa z ulice. Při představě, že si ho přivedeš do našeho společnýho pokoje, to se zapomenutím bude asi těžký.“
„Ach jo, jen jsem si dělala srandu. Klídek, Shoji.“
Podrbal jsem si strniště na bradě. „Srandu, jo?“
Sachi přikývla.
„Fajn.“ Rozhlédl jsem se kolem. Nezabralo mi víc než pár vteřin, než jsem zaregistroval ženu ukazující spoustu kůže. Byli jsme koneckonců v odvázaném městě. Pustil jsem Sachi ruku a řekl: „Bude ti vadit, když si popovídám s tamhletou holkou?“
Sachi se zamračila. „S kým?“
Ukázal jsem bradou na spoře oděnou blondýnu. Měla určitě přinejmenším čtyřky. „S ní.“
Sachi přimhouřila oči. „Tohle je tvůj typ?“
„Záleží na tom, co mě zajímá.“
Našpulila rty. „Hm, tak to bych možná měla jít domů.“
Zachechtal jsem se a znovu ji popadl za ruku. Přitáhl jsem si ji k sobě. „Není to dobrej pocit, co? Abych si vybíral někoho cizího.“
„Není,“ přiznala neochotně.
„Fajn. Protože já daleko radši budu držet za ruku tebe a v hotelu spát na gauči, než si tam s sebou přivést někoho jinýho.“
Sachi tvář roztála. Položila hlavu na moje rameno. „Ty víš, co chce ženská slyšet.“
Před barem, kam jsem mířil, jsem ji políbil na čelo. „Jsme tady.“
U vchodu postával hlouček lidí a kouřil cigarety – nebo trávu. Zřetelně jsem ucítil marihuanu smíchanou s tabákem. Byl mezi nimi i Nara, maník, u kterého jsem se ráno zapsal.
Když jsem nás vedl dovnitř, zvedl hlavu. „Hej, kampak?“
„Dovnitř. Už se nemůžu dočkat pódia. Vím, že jsi říkal, že tam máte piano, ale nenašla by se někde i kytara, kterou bych si mohl půjčit?“
Odhodil na zem nedopalek cigarety a zašlápl ho. „Určitě nějakou schrastím. Chceš akustickou, nebo elektrickou?“
„Akustickou.“
„Dej mi deset minut.“
„Skvělý. Díky.“
Uvnitř jsme si našli box vedle pódia.
„Takže ty budeš taky hrát na kytaru?“
„Když mi nějakou najdou, tak jo.“
„Na co ještě hraješ?“
Usmál jsem se. „Jsem učitel hudby, takže skoro na všechno. Ale kytaru mám nejradši.“
„Vždycky jsem se na ni chtěla naučit.“
„Můžu tě učit, jestli chceš.“
„To bych ráda,“ usmála se.
„Co si dáš k pití? Víno jako obvykle?“
„Jo, to by bylo skvělý.“
„Hned jsem zpátky.“
Zašel jsem k baru a objednal pro sebe pivo a pro Sachi sklenici bílého. Když jsem se vrátil, seděl na mém místě nějaký stařík. Přestože mu muselo být nejméně šedesát, projel mnou osten žárlivosti.
Když jsem se přiblížil, Sachi se na mě usmála. „Shoji, tohle je Teyaki.“
„Těší mě,“ kývl jsem hlavou.
Teyaki zvedl ruce. Měl ochraptělý hlas člověka, který už čtyřicet let kouří dvě krabičky za den. „Nesjednával jsem si rande s tvojí holkou. Nara mi řek, že si chce někdo půjčit kytaru. Mám najít tu nejhezčí holku v lokále a kytaru předat šťastlivci po jejím boku.“
Mrkl jsem na Sachi. „To jste mě asi našel hned.“
Teyaki vstal. „Mám starou Rosewood Martin, jestli ti přijde vhod.“
„Jo. Skvělej nástroj. To by bylo úžasný. Díky.“
Zvedl ukazováček. „Mám jednu podmínku.“
„A to?“
„Necháš mě tě u jedný písničky doprovodit.“ Dotkl se krku. „Přišel jsem o hlasivky a už nemůžu zpívat. Ale pódium mám pořád rád.“
„Jasně. Samozřejmě. Mám připravený tři písničky. Jestli některou z nich neznáte, můžeme dát jinou.“
Stařík se usmál. „Věř mi. Znám je.“
Poslechli jsme si se Sachi čtyři zpěváky. Všichni byli zatraceně dobří. Pak uvaděč vyvolal moje jméno – vlastně řekl Shoji Hooker.
U schůdků jsem se sešel s Teyakim a dohodli jsme se, že mě doprovodí u první skladby. Vystoupal jsem na pódium a zasedl ke klavíru, zatímco Teyaki s kytarou se posadil dozadu, mimo kužel světla.
„Dobrý večer všem.“ Trochu jsem si upravil mikrofon. „Jmenuju se Shoji. Zahraju vám pár písniček. U té první mě bude doprovázet můj kamarád Teyaki. Písničku věnuju jedné speciální dívce v publiku. Je to skladba, kterou jsem hrál dlouho, ale dneska pro mě získala nový význam. Doufám, že se vám všem bude líbit.“
Několikrát jsem si protáhl prsty, než jsem zahrál první tóny I’ll Be Waiting od Lennyho Kravitze. Nebyla to zrovna píseň, která by rozpumpovala davy, protože většina lidí ji moc neznala. Ale o to dnes večer nešlo. Po čtyřech dlouhých letech jsem byl konečně zase na jevišti. Zpěv byl pro mě způsobem, jak říct všechny věci, které se lidé většinou bojí v reálném životě vyslovit. Slova jsou dílky skládanky a hudba je usazuje na to správné místo v celkovém obrazu. Začalo mi docházet, že můj čas se Sachiko se chýlí ke konci, a chtěl jsem, aby věděla, co cítím. Text byl o tom, jak muž zlomí ženě srdce a ona potřebuje čas se z toho otřepat. Ale celý refrén vyprávěl o tom, že on na ni bude celou dobu čekat.
Když jsem dozpíval, podíval jsem se zpoza klavíru a viděl Sachi, jak se široce usmívá a přitom jí po tváři tečou slzy. Dojalo mě to. Ukázal jsem na svůj vlastní úsměv a naznačil imaginární slzy na tváři. Vykulila oči, když mě viděla, a její úsměv se ještě rozšířil, pokud to vůbec bylo možné.
Jestliž by z toho, co jsme začali během našeho výletu, nakonec nic nebylo, aspoň má na památku suvenýr z New Orleansu – úsměv ze své oblíbené fotografie, po kterém toužila.