Můj nejmilejší suvenýr ✔︎

Kapitola 5

Sasuke

Nechápu, že jsem si na to nevzpomněl dřív. Trenýrky se od plavek zase tolik neliší.
Napil jsem se piva a vydechl horkou páru. „Tohle je život, co?“
Sachi zavřela oči. „To rozhodně. Jsem vážně ráda, že jsi mě přemluvil, abych zůstala. A ještě jednou díky, žes mě vzal na svah.“
„Bylo mi potěšením. Už je to opravdu dlouho, co jsem tam byl naposledy. Sám jsem to potřeboval.“
Teď nebyla vhodná chvíle zmiňovat důvod, proč jsem tak dlouho nelyžoval. I když se jí jedna moje část chtěla otevřít, nepovažoval jsem za nejlepší nápad kazit dobrou náladu. Byli jsme opilí a polonazí v horké lázni. Chtěl jsem si to užít a netahat skutečný život do téhle naší dvoudenní pohádky. Teď jsi Shoji, ne Sasuke. Na to nezapomínej.
Uchechtla se. „Jediná vada na tom, že sis vlez sem ke mně, je, že už nám nezbyl nikdo pořádně oblečenej, kdo by přinesl další pití.“
„Když bude potřeba, osuším se a obleču.“
„Ty jsi tak hodnej.“
„Tobě asi nebude vadit se na mě koukat při svlíkání a oblíkání, co?“
Celá zrudla. Do háje. To jsem možná přepískl.
„Dělám si srandu, Sachi.“
„Víš co?“ vyhrkla nasupeně. „Moje starý já by popřelo, že jsem na tebe dneska ráno házela oči. Ale protože si na tomhle výletě nemám dělat z ničeho hlavu, říkám ano, tvoje tělo se mi líbí. Ovšem u toho to končí. Nic nevyhledávám, rozhodně ne sex s neznámým cizincem. Nebo se svým bratrem. Doufám, že si rozumíme.“
Uf. Neznámý cizinec. Myslel jsem, že přes to jsme se už dostali.
Rozhostilo se ticho. Tohle byl tedy trapas.
Nechtěl jsem ji nijak znejistět ani přivést do rozpaků. Jen mi alkohol trochu rozvázal jazyk.
„Omlouvám se za to, co jsem řekl. Byl to jen žert.“
„Dobře. Jen jsem nechtěla, aby sis to špatně vyložil. Právě se vzpamatovávám z těžkýho rozchodu a možná se z části cítím osamělá a bezbranná, ale ne natolik, abych s tebou ztratila zábrany, pokud máš dojem, že jsem něco naznačila.“
Náhle se celá naježila. Dostal jsem chuť ji políbit, vzít nahoru a nechat ji pořádně se uvolnit. Ale bylo mi jasné, že nic z toho se nestane. Zaprvé právě zabouchla dveře. Zadruhé, jaký by to dávalo smysl, když se zítra rozloučíme? Zatřetí, právě teď mě nenávidí.
Sachi byla jasně ten typ dívky, s jakou si nezahráváte, navzdory údajné touze být impulzivnější. Ženy vysílají signály a od samého začátku bylo jasné, že tohle nebude záležitost na jednu noc. Byla příliš komplikovaná. A hodně… zvláštní. Opravdu jsem doufal, že toho mamlase, co ji odkopl, nevezme zpátky.
Teď mi to dávala sežrat.
„Fajn,“ prohlásil jsem. „Když jsme si teď vyjasnili, že nemáme žádný očekávání, můžeme se trochu uvolnit, než ráno odjedeme? Mám dojít pro další rundu?“
„Určitě.“ Její lehký úsměv docela nenapravil tu paseku, kterou jsem nadělal.
Když jsme se vrátili do pokojů, nedařilo se mi usnout. A následujícího rána jsem se cítil stejně – mizerně.
Přitlačil jsem a uvedl ji do rozpaků. Místo hloupých narážek jsem jí měl říct pravdu – že jsem se včera na svahu cítil víc živý než celá dlouhá léta.
Později dopoledne jsme se sešli dole k tiché snídani.
Cesta na letiště proběhla v ještě větším tichu.
Když jsme tam dojeli, zjistili jsme, že oba naše lety mají asi hodinu zpoždění, zrušeny ovšem nejsou. Byl jsem vděčný za tu trošku času navíc, kterou s ní můžu strávit, než se budeme muset rozloučit.
Nálada byla stále tísnivá. Před stánkem s knihami jsem řekl: „Jsme tu brzo. Chceš si někde sednout a vypít kafe?“
„To by bylo fajn,“ přikývla.
Ve frontě ve Starbucksu jsme se hádali, kdo z nás dvou zaplatí. Vyhrál jsem a uhradil účet. Pak jsme se posadili v jedné z čekáren.
Ukázal jsem bradou na staříka v tvídovém saku, který seděl naproti nám. Okusoval cosi jako hlávku syrového zelí zabalenou v igelitu.
„Co je zač?“ zeptal jsem se jí.
„Jak to myslíš?“
„Zahrajeme si takovou hru. Řekni mi, kdo si myslíš, že to je a kam letí.“
Našpulila rty a přemýšlela. „Řekla bych, že mu právě zemřela manželka a on si neumí uvařit, proto se živí balenou syrovou vlákninou.“
„Zajímavá teorie. Můžu ji dokončit?“
„Jasně,“ zasmála se.
Otočil jsem se k ní. „Archibald – tak se jmenuje – se po smrti svý ženy prokousával životem, až v seznamovacím katalogu narazil na Irinu. Právě letí do Moskvy, aby se s ní seznámil.“ Pokynul jsem Sachi, aby pokračovala.
„K jeho budoucímu zármutku,“ řekla, „bude Irina úplně jiná než jeho minulá žena. Neumí ani vařit, ani se starat o domácnost. Jestliže si původně myslel, že Irina pro něj bude ta pravá, ukáže se, že celá cesta byla chyba. Je dost mladá na to, aby byla jeho dcerou, a nemají nic společného.“ Dramaticky vzdychla. „Takže Archibald se rozhodne vrátit do Spojených států sám.“
„Ale ne dřív, než mu ho Irina za kremelskou zdí vykouří.“
Protočila panenky. „Ty taky musíš hned všechno zazdít.“
Zasmál jsem se a ukázal na nové cíle, muže a ženu, kteří se spolu nebavili, ale plně se soustředili na své mobily. „A co tihle?“
„Jedou navštívit dceru studující v Bostonu. Co se odstěhovala z domova, těžce na ně dolehl syndrom prázdného hnízda a teď stráví víc času vedle sebe než spolu.“
Přikývl jsem. „Proto jí taky tady na letišti píše lascivní zprávy. Pokouší se opepřit jinak bezútěšnou situaci tím, že jí pošle fotku svýho ptáka, kterou pořídil před chvílí na záchodě.“
Sachi se chytila. „Ona zatím nereagovala, protože aniž by to manžel tušil, poslal tu fotku omylem svojí mámě.“
„Uch!“ zaklonil jsem hlavu se smíchem. „To je zlý – ale pro nás dobrý. Už chápeš, o co tu jde.“
Usmála se, ale pak hravou náladu vystřídal okamžik ticha.
„Shoji, musím se ti omluvit,“ řekla po chvíli.
Zmateně jsem se k ní otočil. „A za co?“
„Včera… jsem reagovala nepřiměřeně a mrzí mě to. Nejsem taková. Tys to myslel nevinně a já jsem to pochopila jinak, možná je to tím, jak jsem teď labilní a nejistá. Jsi hezkej chlap, a i když s tebou chci být jen kamarádka, nejsem slepá. Líbíš se mi a měla bych si to přiznat, místo abych se stáhla do ulity.“
Sakra. Ona by se neměla omlouvat. Mělo to být obráceně.
„Sachi, už na to prosím nemysli. Je mi s tebou vážně dobře, a proto se mi i lehce vtipkuje. Když jsi mě včera večer utnula, bylo mi nanic. To byla ta poslední věc, kterou jsem chtěl – ne proto, že jsem tě zjevně naštval, ale protože jsem nechtěl kazit cenný minuty, co nám spolu zbývají.“ Moje obranná zeď se začala trochu drolit. „Když jsme spolu mluvili poprvý, řekla jsi mi, že se cítíš ztracená. To mě zasáhlo, protože já jsem se cítil stejně – než jsem tě potkal. Posledních pár dní – jako Shoji a Sachiko – bylo úžasných a už jsem něco takovýho potřeboval, věř mi.“
Úsměv, který se jí rozlil po tváři, dokázal, že moje přiznání za to stálo. „To jsem ráda, že v tom nejsem sama.“
„To nejsi. A upřímně přiznávám – ten chlap, kterej ti ublížil, je nebetyčnej pitomec. Ty nejsi jenom krásná, ale i chytrá. Kreativní a dobrodružná. Všechno, co muž může chtít. A neříkám to proto, abych ti lichotil nebo se ti dostal do kalhotek. Říkám ti to jako přítel.“
„Nebo bratr,“ mrkla.
Pak si mě přitáhla a objala, což jsem rozhodně nečekal. Na hrudi jsem cítil tlukot jejího srdce.
„Díky, žes mi připomněl, jaký to je žít,“ dodala.
Pustili jsme se, vstali a vydali se na dlouhou cestu každý ke své bráně. S každým krokem narůstal můj děs. Nechtěl jsem se vrátit k předchozímu životu, hlavně proto, že žiju prakticky jako poustevník. Užíval jsem si její společnost. Ještě pořád tu byla a mně už se stýskalo po tom, od čeho odcházíme.
Dostali jsme se do místa, kde ona odbočí vlevo na terminál A a já se vydám doprava na terminál B.
Zastavili jsme se a dívali se na sebe.
„Hm, a je to,“ řekla.
Neptejte se mě, co se ve mně v tu chvíli dělo, ale vnitřní hlas dodal: v prdeli.
„Ještě ne nutně, Sachi.“
Ta slova ze mě vyletěla tak rychle, že jsem si nebyl jistý, jestli jsem je skutečně řekl, nebo si je jen myslel.
„Ještě ne nutně?“ zopakovala. „Jak to myslíš?“
„Vážně se chceš teď hned vrátit do Connecticutu?“
Těkala očima sem a tam. „Upřímně? Ne, ani v nejmenším.“
„Můžu se tě na něco zeptat?“
„Sem s tím.“
„Jakou nejšílenější věc jsi v životě udělala?“
„Takhle z hlavy nevím…“
„Na tom nesejde. Protože od tebe chci slyšet: ‚Řekla ano pseudocizinci, který navrhl, abych s ním pokračovala v dobrodružství naslepo.‘“
„Co to říkáš?“
„Říkám, že se zatím nechci rozloučit s Shojim, pokud ty jsi připravena hrát ještě nějakou chvíli Sachiko.“
Dech se jí zrychlil, když zvažovala můj návrh. „Kam pojedeme?“
„Kam nás zavane vítr? Prostě kam budeme chtít. Jenom ne do Connecticutu nebo New Yorku nebo Seattlu.“
Otřela si pot z čela. „Budu naprosto šílená, když řeknu jo?“
„Ne, pokud ti srdce velí to říct.“
„Pak jo.“ Přikývla. „Říkám ano. Chci jet.“
Zalila mě úleva.
„Na něco se tě zeptám,“ prohlásil jsem.
„Ano?“
„Jakou nejšílenější věc jsi v životě udělala?“
„Řekla ano pseudocizinci, který navrhl, abych s ním pokračovala v dobrodružství naslepo.“
„Sachi, vítej v nejšílenějším dni tvého života.“
Zakřenila se. „Hookerovi, díl druhý?“
Plácli jsme si dlaněmi. „Jasně, jak jinak.“