Můj nejmilejší suvenýr ✔︎

Kapitola 8

Sasuke

Překvapilo mě, že mě pozvala k sobě na drink.
Během našeho výletu vždycky utekla do svého pokoje a nikdy mě nepozvala dál. Byl jsem za to rád, protože to pomáhalo náš vztah nezkazit. Věděl jsem, že nemá zájem si se mnou něco začít. To řekla naprosto jasně. A přestože mě přitahovala, bylo pro nás oba lepší, když to mezi námi zůstane platonické a nekomplikované. Šlo o to, užít si legraci a v klidu se rozejít, až přijde čas. Sex by to všechno zkazil.
Ironií bylo, že mě pozvala do svého pokoje zrovna dnes, kdy ve mně zkušenost seshora vzbudila chuť. Až doteď jsem si neuvědomil, jak mi to chybí. A nemělo to nic společného s kýmkoli nahoře, nýbrž s propojením myšlenky na sex a Sachi. Proto bych dnes večer dal přednost tomu, zalézt si do sprchy a vyhonit se z té bídy. Místo toho jsem seděl na židli naproti Sachi, která se ve svých sexy šatech natáhla na posteli. V podstatě to byla forma mučení.
Sachi mě překvapila otázkou. „Kdybych tam nebyla, splnil bys Kurenai její narozeninový přání?“
„Ne,“ zasmál jsem se. „Kurenai mě nelákala, a když už jsme u toho, ani nikdo jinej tam nahoře. Co ty?“
Zavrtěla hlavou. „Ne. Asuma není můj typ.“
Zvedl jsem obočí. „A byl tam někdo tvůj typ?“
Zaváhala. „Ne.“
Rozhodl jsem se vyjít s pravdou ven. Viděl jsem, že si ve výtahu všimla, jak mi stojí, takže to tak možná bude lepší. „Mě tam taky nikdo konkrétní nezaujal, ale pohled na to, jak to všichni dělají, mě nějak rozrajcoval.“
Sachi se začervenala. „To jsem ráda, že v tom nejsem sama,“ řekla tiše.
I když jsem ji nahoře podezíral, že je nažhavená, to, že to přiznala nahlas, můj tlak v kalhotách ještě zhoršilo. Potřeboval jsem změnit téma.
„Máš na zítřek nějaký nápad kromě nákupů?“
Pokrčila rameny. „Podívat se po městě. Projít se, možná si prohlídnout Santa Fe Plaza.“
„To zní dobře.“
Když zívla, vzal jsem to jako záminku pro únik z této prekérní situace. Potřeboval jsem se uvolnit.
Vstal jsem. „Už ti dopřeju klid.“
Když jsem zamířil ke dveřím, najednou se zvedla z postele. „Počkej.“
Zrychlil se mi tep. „Co je?“
Jako by nevěděla, co má říct. Pak zamumlala: „Můžeš mě rozepnout?“
Do háje. Co to dělá?
Chlap nesnese všecko.
„Jistě.“ Vrátil jsem se k ní.
Otočila se ke mně zády.
Pomalu jsem jí rozepnul zip na šatech a těžce polkl, když jsem viděl hebkou kůži na jejích zádech. Podprsenku neměla. Měla tak pevná prsa, že ji nepotřebovala.
Její šaty se najednou svezly na podlahu a obnažily rudá krajková tanga na jejím bezvadném pozadí. Kalhoty mi byly okamžitě těsné. Tohle nebylo dobré. Stála zády ke mně a mučila mě. A pak mi došlo, co dělá. Předvádí mi to, co slíbila. Odměnu za vystoupení ve Steamboatu.
Ďábel uvnitř mě tiše žadonil, ať se otočí a ukáže mi všechno, ať svlékne tanga, položí se na postel a roztáhne nohy, abych viděl její perlovou jeskyni. Chtěl, aby mě prosila, ať ji opíchám.
Místo toho, když se otočila, zčervenala a zakryla si prsa. Pak utekla do koupelny.
Spletl jsem se. Ďábel nebyl ve mně. Schovával se za dveřmi do koupelny.
Věděl jsem samozřejmě, že nechce, abych tam šel za ní. To řekla jasně. Tohle byla jen provokace gigantických rozměrů.
Abyste mě špatně nechápali. Byla to provokace, kterou bych s chutí přijal.
Zaslechl jsem z koupelny šumějící vodu.
S ocasem až u krku jsem zamířil ke dveřím a zavřel se ve svém pokoji.

Druhý den jsme nemluvili o jejím malém striptýzu ani o sexuálním večírku, který jsme neplánovaně navštívili. Když jsme sháněli boty, byli jsme zpět na platonické notě. Díkybohu.
Nepotřebovala vědět, že jsem si ho večer v pokoji skoro hodinu honil a myslel při tom na její tělo, což plynule přešlo do představ o tom, jak ji ojíždím na těch nafukovacích matracích. Nepamatuju si, kdy jsem se naposledy takhle udělal.
Po Karin jsem spal s několika ženami, ale všechno to byla z nouze ctnost. Nebyl v tom z mé strany opravdový zápal. Až teď, a zrovna to musí být se ženskou, co se mnou chce všechno, jen ne sex. Možná bych měl být rád, že jsme si stanovili mantinely, protože bez nich by se věci asi velmi rychle zkomplikovaly.
Ale jestliže je mezi námi jasno, proč mi to nedá spát, místo toho, abych se soustředil na její šeredné kovbojské boty?
Sachi zvedla nohu. „Co myslíš?“
Strávili jsme v obuvnictví už skoro hodinu. Každý pár, který si vybrala, sestával ze směsi křiklavých barev.
„Tyhle jsou dost hnusný.“
„Něco takovýho přesně hledám. Zářivý barvy.“
„Myslíš kýč?“
„S tebou je houby sranda, brácha,“ mrkla.
Dostal jsem chuť plácnout ji přes zadek.
Dobře, že jsi včerejší večer pustil z hlavy, Sasuke. Shoji. Nebo jak se kurva jmenuješ.
Za pár minut se vrátila od pokladny s dvěma velkými krabicemi.
Vstal jsem ze sedačky, kde jsem přemítal. „Nemohla ses rozhodnout, takže sis pořídila dvoje nenositelný boty?“
Vycenila zuby. „Ale mohla. Ty druhý jsou pro tebe.“
Přimhouřil jsem oči. „Co blázníš?“
„Obuj si nový boty, brácho.“ Otevřela krabici a ukázala boty po celém povrchu potištěné vzorem americké vlajky.
Zavrtěl jsem hlavou a zachechtal se. „Řekl bych, že máme suvenýr ze Santa Fe.“
„Máš hodně kamarádů?“
Podíval jsem se na Sachi na sedadle spolujezdce a pak se soustředil opět na silnici před námi. „Jak to myslíš?“
Usmála se. „Jen jsem myslela na to, o co bych přišla, kdybych se sbalila a opustila Connecticut. Mám tam jednu dobrou kamarádku, taky fotografku. Jmenuje se Ino. Hodně by mi chyběla.“
Dnes už jsme byli na cestě sedm hodin. Naším dalším cílem byl New Orleans. Bylo to asi šestnáct hodin jízdy, ale naplánovali jsme si dát deset hodin dnes a zbytek zítra. Ze zkušenosti jsem věděl, že dlouhé cesty podněcují přemítání. Celé hodiny se nedá nic než přemýšlet. Proto mě nepřekvapilo, že Sachi rozjímá o životě.
„Mám v Seattlu několik přátel. Já a další učitelé si občas jdeme někam sednout. A každý úterý večer hrajeme v tělocvičně basketbal dva na dva.“
Sachi přikývla. „Když jsem byla malá, měla jsem pár dobrých kamarádek. A vždycky mě naštvalo, že se zase stěhujeme, protože jsem o ně přišla. Po čase jsem zjistila, že je jednodušší se s nikým moc nesbližovat.“
Zamračil jsem se. „To zamrzí. I když, abych řekl pravdu, já sám jsem v posledních letech dělal něco podobnýho. Na střední i na vysoký jsem měl hodně kamarádů, většinou díky tomu, že jsem sportoval. Ale co jsem se přestěhoval do Seattlu, věci se změnily. Připisoval jsem to novýmu prostředí. Ale když se na to koukám zpětně, je v tom ještě něco jinýho. Co umřela Karin, uzavřel jsem se do sebe.“
Sachi vzdychla. „Jo.“ Potom nadlouho zmlkla a dívala se z okna, jako by o něčem přemýšlela. Když znovu promluvila, zjišťovala: „Můžu se tě zeptat na něco osobního?“
„Jako že to, co jsme probrali za posledních šest dní, nebylo osobní?“ zachechtal jsem se.
Usmála se. „Asi bylo. Ale nechci moc vyzvídat.“
„A co takhle? Od teď neplatí žádný omezení. Po zbytek cesty není žádný téma tabu. Když tě něco zajímá, prostě se zeptáš a já se vynasnažím ti odpovědět.“
Rozzářila se jí tvář. Bylo to obdivuhodné. „Výborně. A naopak taky, jsem otevřená kniha.“
„To zní dobře. Teď, když jsme domluvení, na co ses chtěla zeptat?“
„No…,“ hryzala si spodní ret. „Měl jsi někdy… ehm, potíže… se vzrušit?“
Vyskočilo mi obočí. „Ptáš se mě, jestli se mi někdy nechtěl postavit?“
Přikývla.
„Ne, to se mi ještě nestalo. V posledních dnech mám spíš opačný problém. Zvlášť po tom kousku, cos provedla včera v noci.“
Zakryla si dlaní pobavený úsměv. „Říkala jsem, že ti oplatím laskavost, když si se mnou zazpíváš. Dlužila jsem ti to.“
„Rozhodně držíš slib. Budu si to muset pamatovat a na tomhle výletě přijít s pár malýma sázkama. Ještě jsem toho spoustu neviděl,“ mrkl jsem.
Sachi se rozesmála.
Vážně se mi líbilo, jak se vyvinul náš vztah. Bylo neuvěřitelné, že ji znám ani ne týden. Měl jsem pocit, že mě zná lépe než kdokoli jiný.
„Ale zpátky k tvojí otázce. Zajímalo by mě, kam na to chodíš. Nejdřív se zeptáš, jestli mám hodně kamarádů, a teď, jestli netrpím poruchou erekce. Tvoje mysl jako by přeskakovala sem a tam.“
Zavrtěla hlavou. „Věř tomu, nebo ne, má to něco společnýho. Myslela jsem na to, jak by mi chyběla moje kamarádka Ino, kdybych se přestěhovala. Když jsem dospívala, neměla jsem si s kým popovídat o klukách. A ona byla moje záchrana, když se mi teď rozpadl vztah. Ale dneska ráno jsem se vzbudila a vzpomněla si na něco, co se stalo mýmu bývalýmu. Před časem přišel z hospody, kam chodíval s partou z práce. Hodně toho vypil a… nešlo mu to. Předtím se to nikdy nestalo a já jsem to připisovala alkoholu a víc na to nemyslela – až dneska ráno. Z nějakýho důvodu jsem si vzpomněla na ten večer a na něco, co mi řekla Ino – že možná za jeho neschopností bylo víc než jen chlast. Možná provedl něco, za co se styděl, nebo možná něco skrýval. Poradila mi, ať to neřeším, že pravda třeba vyjde najevo, že to možná pochopím, až se nebudu dívat na svět přes růžový brejle. Chtěla jsem jí ráno napsat, že už jsem ty brejle sundala, ale pak jsem si uvědomila časový rozdíl a nechtěla ji budit.“
„A ty ses jen tak náhodou vzbudila s tou myšlenkou?“
Ušklíbla se. „No, možná to nebylo úplně náhodou. Všimla jsem si, jak ti po včerejším večírku byly těsný kalhoty. A taky jsi pil. Asi mě to přimělo se zamyslet…“
Věděl jsem, jak jsem svůj problém po návratu do pokoje vyřešil. Ale byl jsem příšerně zvědavý, jestli Sachi provedla totéž. A protože jsme se právě dohodli, že žádná otázka není tabu, napadlo mě, proč se nezeptat? Ale potřeboval jsem se nejprve ujistit, že necouvne.
„Takže říkáš… že dovolený jsou jakýkoli otázky? A platí to obousměrně?“
Sachi nadzvedla obočí. „Aha, začíná to být zajímavý, co?“
Poklepal jsem prsty na volant. „O tom žádná, Sachi. O tom žádná.“
Zasmála se. „Co tě zajímá?“
Zbývala nám ještě asi čtvrtina nádrže a do cíle dnešní cesty bychom pravděpodobně dojeli i bez dotankování. Přesto, když jsem si všiml poutače na pumpu, jsem se rozhodl sjet z dálnice. Když už se chystám položit tuhle otázku, chci vidět, jak reaguje, a nemuset mít oči přilepené na silnici.
Takže jsem nejprve zastavil u stojanu a pak se otočil čelem k Sachi. „Na ženský to možná není tolik vidět, ale dovolím si hádat, že jsi šla včera do postele taky tak trochu nažhavená. Mám pravdu?“
S ostýchavým úsměvem přikývla. „Jo. Rozhodně jsem byla trochu rozrajcovaná.“
Sakra. Tvrdne mi už jenom z pomyšlení na to, že je vzrušená. Potřeboval jsem to vědět. Sjel jsem pohledem k jejím rtům. Byly tak plné a růžové. Měl jsem silné nutkání se natáhnout a vzít ten spodní mezi zuby.
Sachi se skoro nervózně zahihňala. „Jestli nemáš další otázky, dojdu si na záchod, když už jsme zastavili.“
Přinutil jsem se pohlédnout jí zpátky do očí a odkašlal jsem si. „Ale ne, to nebyla ta otázka, Sachi. To jsem si jen urovnával, co už vím. Co mě však opravdu zajímá, je, cos včera dělala, když jsi zůstala sama v pokoji.“