Můj nejmilejší suvenýr ✔︎

Kapitola 29

Sakura

Let domů do Connecticutu byl dlouhý a únavný. Toužila jsem se vrátit do Sasukeho náruče. Opustit ho mi přišlo tak nepřirozené a ukvapené, jako by nás od sebe odtrhli násilím.
Když mě Uber vysadil před domem, byla jsem v šoku, že vidím Nejiho auto. Na letišti jsem mu konečně odpověděla na zprávy a oznámila mu, že se dnes vrátím domů. Takže se rozhodl se tu se mnou setkat. Nedá se říct, že by to bylo příjemné překvapení.
Když se se mnou předtím rozešel, měla jsem chtít, aby mi vrátil klíče od domu, ale bohužel jsem to neudělala. Jeho přítomnost v domě beze mě mi připadala jako vloupání.
Srdce se mi rozbušilo. Nebyla jsem připravená na setkání s ním. Napadlo mě, jestli to pozná jenom z toho, jak vypadám. Byla jsem plná Sasukeho.
Když jsem otevřela dveře a spatřila ho, věnovala jsem mu falešný úsměv. „Ahoj. To je ale překvapení.“
Udělal několik kroků směrem ke mně. „Jo, to si dovedu představit.“
„Proč jsi mi neřekl, že se tu chceš zastavit?“
Když se nepokusil mě obejmout, poznala jsem, že je něco špatně.
„Užila sis vejlet?“ zeptal se chladně.
„Jo.“
S každou vteřinou jsem se cítila divněji.
Nejvíc mě vyplašilo, když jsem vešla do kuchyně a viděla na lince vyrovnané fotky. A ne ledajaké – moje fotky Sasukeho.
Polil mě studený pot.
„Co… co to má znamenat?“
Neji si založil ruce na prsou. „Nevím. Doufal jsem, že to řekneš ty mně. Přišel jsem sem, protože jsi mi neodpovídala na zprávy. Od mých narozenin mi bylo mizerně a chtěl jsem se ti osobně omluvit. Na stole ležel foťák, tak jsem si řekl, že se párkrát vyfotím, jako jsme to dělávali s telefonem. Pamatuješ se na to, viď, Sakuro? Šel jsem do koupelny a nechal mobil ležet a druhej den jsem byl mile překvapenej patnácti fotkama tebe, jak se směješ, vyplazuješ jazyk nebo koulíš očima. Na těch fotkách jsi vždycky vypadala tak šťastně. Ale tentokrát to bylo něco jinýho, viď?“
Jako by čekal na odpověď, žádnou jsem však neměla. Musela jsem vypadat jako srna oslněná reflektory auta. Asi po minutě upřeného pohledu na mě zvedl jednu fotku Sasukeho. Byl to snímek z New Orleansu, který jsem pořídila, když stál na pódiu.
„Tuhle jsem viděl jako první. Ale byl jsem tak naivní, že jsem si myslel, žes ho vyfotila ten večer, když jsme měli dvojitý rande ve West Village, ačkoli jsem si nemohl vybavit, jestli jsi s sebou měla foťák. Víš, co jsem si myslel, když jsem se na ten snímek podíval?“ Zamával lesklým obrázkem ve vzduchu. Když jsem neodpověděla, zeptal se ještě jednou, tentokrát hlasitěji. „Ptal jsem se, víš, co jsem si myslel, když jsem se na tu fotku podíval?“
Zavrtěla jsem hlavou a špitla: „Ne.“
„Usmál jsem se a obdivoval tvé dílo.“ Uchechtl se jako blázen. „Byl jsem tak bezelstnej, že jsem si jen pomyslel, jakej máš talent.“
Odmlčel se. Byla jsem celá nesvá z toho, jak mu oči sršely hněvem. Podíval se na fotku a se zlostným trhnutím zápěstí ji hodil na podlahu. Pak zvedl druhý obrázek – Sasukeho portrét zblízka. Právě dohrál píseň a díval se přímo do objektivu pohledem plným emocí.
„Víš, co jsem si myslel, když jsem se podíval na tuhle?“
Znovu na mě zíral a čekal na odpověď. Zavrtěla jsem hlavou a s pohledem upřeným do země jsem znovu zašeptala „ne“.
„Říkal jsem si, že je fajn, že je tenhle chlapík mým nejlepším kamarádem. Protože to byl zatraceně dobrej svůdce. Pamatuju si, jak na škole hrál na kytaru a zpíval. Stačilo párkrát zabrnkat a zanotovat pár slov a ženský se mu řadily ve frontě. Ale nemusím mít strach. Moje holka je věrná a nejlepší kámoš? Vždycky stál při mně.“
Opět škubl zápěstím a mrštil fotkou na podlahu. Každou další hodil za ní ve staccatu štěkaných slov.
„Ne.“ Mrsk.
„Moje.“ Mrsk.
„Holka.“ Mrsk.
„A.“ Mrsk.
„Můj.“ Mrsk.
„Nejlepší.“ Mrsk.
„Kámoš.“ Mrsk.
Na lince zbývaly tři fotografie. Jednu z nich zvedl a zamával mi s ní před očima.
„Pak jsem se dostal k týhle. Fotka mýho nejlepšího kámoše a v pozadí mraky sněhu. V New Yorku letos spadlo jenom pár vloček, aspoň pokud vím. Ale zase jsem si říkal, že jsem se musel splést. Někde na parkovišti je určitě hromada sněhu, o který nevím.“ Trhl zápěstím a přidal fotku na hromadu k ostatním.
„Pak přišla tahle.“ Sebral z linky předposlední snímek. Ukázal mi ho a poté se na něj sám zadíval. „Tady je můj kámoš v tričku a kraťasech a stojí před něčím, co vypadá jako jižanský sídlo.“ Otočil fotku, abych se na ni mohla podívat. „Tohle nevypadá jako New York City, že ne, Sakuro?“
Zavrtěla jsem hlavou.
Neji ji zahodil na podlahu a zvedl poslední fotku. „Ale i tehdy, po desítce fotek zírajících mi přímo do ksichtu, jsem tomu pořád odmítal věřit. Musí existovat nějaký logický vysvětlení, proč má moje holka ve foťáku všechny tyhle obrázky mýho nejlepšího kámoše z míst, který nejsou New York. A tak jsem pokračoval, dokud jsem nedošel k týhle.“
Bylo to selfie mě se Sasukem poslední den v New Orleansu. Široce jsem se usmívala do objektivu a Sasuke měl rty přitisknuté na mé tváři.
„Pověz mi, Sakuro, jak jsem si měl tohle vysvětlit?“ Po chvíli ticha se rozesmál. „Já jsem vážně takovej blbec. Jedna moje část pořád nepřestávala doufat, že pro tohle všechno existuje rozumný vysvětlení. Až když jsem tě uviděl, jak stojíš ve dveřích s výrazem plným viny, měl jsem jistotu.“ Přešel k mému kufru a nadzvedl odbavovací cedulku, kterou mě nenapadlo strhnout, než jsem vešla dovnitř.
„SEA? Pokud se nepletu, je to kód letiště Seattle.“ Hlas se mu zlomil. „Jak sis užila šoustání s mým nejlepším kámošem, Sakuro?“
Po tvářích se mi rozlily slzy. „Neji…,“ vrtěla jsem hlavou. „Je mi to tak líto. Nechtěla jsem to takhle.“
Zahodil poslední fotku na zem a svěsil ramena. Jeho vztek se proměnil ve smutek a to mi lámalo srdce. Udělala jsem pár kroků a natáhla ruku, ale Neji ucouvl a zvedl ruce nad hlavu.
„Ne. Nedotýkej se mě.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Tohle jsme nechtěli, Neji.“
„Jak dlouho? Jak dlouho se spouštíš s mým nejlepším kámošem?“
Dívala jsem se do země. „Potkali jsme se ve Vailu.“
„To je úžasný,“ odfrkl. „Šoustala jsi s ním ve svatebním apartmá, který jsem nám koupil?“
Ohradila jsem se. „Tak to vůbec nebylo. Musíš mi věřit.“
„Vážně musím? A pročpak? Protože jsi ke mně byla poslední dobou tak upřímná? Trávil jsem čas s váma dvěma dohromady. Museli jste se na můj účet docela dobře bavit. Co je to za blba, že to nevidí?“
„Neji, přísahám, potkali jsme se náhodou v hotelu ve Vailu a nikdo z nás neměl ponětí, že máme něco společnýho. Vůbec nic jsme netušili, dokud Sasuke tenkrát nepřišel do baru, když přiletěl do New Yorku.“
„Jo, to je naprosto uvěřitelný. Potkáte se ve Vailu, kde oba máte být na naší svatbě, a vaše naprosto běžný jména jako Sakura a Sasuke ani jednomu z vás nic neřeknou.“
„My… jsme si neřekli skutečný jména.“
Nejimu poskočilo obočí. „Aha! Tak je to. Teď už všechno dává větší smysl. Díky, žes mi to vysvětlila. Nyní už dokonale chápu, jak se to mohlo stát. Je to nad slunce jasný.“
Právě proto, že jsme se Sasukem celé dva týdny používali falešná jména a nikdy se nebavili o tom, co nás přivedlo do Vailu, vypadal teď celý příběh tak absurdně. Bylo to tak přitažené za vlasy, že jsem tomu skoro sama odmítala věřit.
Dlouho jsme tiše stáli. Neji zíral do země, na fotky Sasukeho poházené všude kolem, a vrtěl hlavou.
Když vzhlédl, měl v očích slzy. „Miluješ ho?“
Nebyla jsem si jistá, jestli mám přiznat pravdu, nebo ne, ale došlo mi, že jestli má Neji někdy věřit té bláznivé historce, jak jsme se se Sasukem seznámili, nesmím v ničem lhát.
„Ano,“ přikývla jsem.
Neji zavrtěl hlavou. „TenTen pro mě nikdy nic neznamenala. Byl jsem jenom hloupej a nejistej. Možná jsem tě podvedl jako první, ale byl to jen sex, Sakuro. Nevěra v srdci je daleko horší.“
Jako by mi vyrazil dech. „Kdo… kdo je TenTen?“
„Skvělý,“ odfrkl Neji. „Takže ty sis se mnou ani nevyrovnávala účty? Vůbec nic jsi netušila, když jsi začala píchat s mým nejlepším kámošem? Víš, vždycky jsem si myslel, že jsi jiná než já, že jsi pro mě až moc dobrá. Ale jak se ukazuje, jsi stejná sračka jako já.“
Pořád jsem kroutila hlavou a zcela nechápala, oč jde.
„Kdo je TenTen? Ta ženská od tebe z práce?“
Neji jen mávl rukou. „Víš co? Tady jsem skončil. Jestli tě zajímají detaily, co se stalo mezi TenTen a mnou, zeptej se svýho nápadníka. Věřil jsem mu tak, že jsem mu o ní řekl všechno.“
No to snad ne! Projela mnou vlna vzteku, když jsem si uvědomila, jak dlouho jsem si dávala vinu za konec našeho zasnoubení. A nikdo mi nepověděl pravdu.
Naposledy se mi podíval do očí, pak se otočil a vyšel ze dveří.