Můj nejmilejší suvenýr ✔︎

Kapitola 27

Sakura

Nechtělo se mi věřit, že nadešel můj poslední den v Seattlu. Z pomyšlení na odloučení od Sasukeho mi bylo smutno, ale musela jsem se vrátit domů do Connecticutu a postavit se k tomu čelem – ať už to v této situaci znamenalo cokoli. Vyhýbala jsem se jednoznačné odpovědi Nejimu. Ale nedalo se to protahovat navěky.
Zatímco poslední dny strávené spolu jen upevnily pouto mezi mnou a Sasukem, ani jeden z nás nechtěl mluvit o tom, jak vyřešíme Nejiho, nebo obecně co dál, až se vrátím do Connecticutu. Nechtěli jsme marnit drahocenný čas hovorem o nevyhnutelném konfliktu.
Poslední večer mě Sasuke vzal na zpívání do místní kavárny. Vypadala přesně tak, jak jsem si představovala, že může kavárna v Seattlu vypadat – hluboké odřené pohovky a vetešnický styl. Také měli nejlepší espreso, jaké jsem kdy ochutnala.
Sasuke mi řekl, že tady vždycky chtěl zpívat, ale po smrti Karin na to nikdy neměl odvahu. Tohle bylo jeho třetí vystoupení za krátkou dobu, kterou jsem ho znala, a byla jsem pyšná na to, že jsem k tomu možná také trošku přispěla. Byla jsem pyšná na něj.
Účinkujícím byl vyhrazen malý prostor v koutě osvětleném bílými vánočními světly zavěšenými na stěně. Šero ve zbylém prostoru pomáhalo soustředit se na scénu.
Když přišla řada na Sasukeho, zahrál vlastní verzi skladbyI‘m Yoursod Jasona Mraze. Samozřejmě jsem visela na každém slově a rozebírala výběr písně. Mohla nebo nemusela být o mně a o lásce, nebo jen pojednávala o odevzdání se osudu. To bylo rozhodně něco, co musíme udělat, abychom se pohnuli dál – věřit v osud.
Když píseň skončila, publikum bouřilo. Vyběhla jsem na pódium a objala Sasukeho. I přes hlasité ovace jsme měli pocit, že jsme jediní lidé na Zemi. Stát s ním v objetí pod bílým světlem, kde právě zazářil, byl ten nejkrásnější konec cesty, jaký jsem si dokázala představit.
Nicméně, když jsme vyšli z kavárny, přepadla nás melancholie.
Bylo těsně po deváté a měli jsme v plánu naposledy spolu povečeřet někde ve městě.
„Jaký jídlo odpovídá tvý náladě?“ zeptal se Sasuke.
V těchto posledních hodinách jsem se o něj nechtěla s nikým dělit.
„Myslela jsem na to a nejvíc by se mi zamlouval lokál U Uchihy. Můžeme si třeba vzít domů pizzu.“
„Jasně.“ Chytil mě za ruku. „To uděláme.“
Vybrali jsme si půl feferonkové a půl sýrové, protože já jsem nechtěla pálivou.
U Sasukeho v bytě jsme se rozložili i s jídlem na podlaze. Nálada byla dosud pochmurná. Každý z nás snědl jen jeden kousek. Ani jeden z nás evidentně neměl hlad.
Když mi zazvonil telefon, ani jsem se na něj nemusela podívat, abych věděla, kdo volá. Jakmile jsem si to potvrdila, hovor jsem zamáčkla.
„To byl on?“ zeptal se Sasuke hořce.
„Jo,“ odvětila jsem váhavě.
„Proč ti krucinál pořád volá, když mu musí být jasný, že s ním nechceš mluvit?“
Na to jsem samozřejmě neměla odpověď.
Během svého pobytu tady jsem si povšimla, že Sasuke je na Nejiho čím dál naštvanější. Ze začátku se zdál mít pro svého kamaráda více pochopení. Teď mu lezla na nervy i pouhá zmínka o něm. Mohla jsem se jen domýšlet, že jak jeho city ke mně narůstají, začíná vnímat Nejiho jako svého soka.
„Promiň, Sasuke,“ vzdychla jsem. „Celou tuhle situaci si nezasloužíš.“
Vypadal zamyšleně. „Myslím, že až odjedeš, neměli bychom spolu komunikovat.“
„Cože?“ zarazila jsem se.
Vstal a vytáhl ze zásuvky stolu papír. Pak se vrátil ke mně na podlahu.
„Koupil jsem ti letenku do New Orleansu na Valentýna. Tady k tomu máš všechny informace.“ Podal mi lístek.
„Co to má co dělat s nekomunikováním?“
„Říkám si, že potřebuješ nějaký čas, až se vrátíš domů, aby sis všechno promyslela, aniž bych se do toho jakkoli pletl. Mám pocit, že mě chceš – že chceš nás. Ale Neji nezmizel z cesty. Nechci, abys došla k rozhodnutí, kterého pak budeš litovat, ať tak nebo onak. Z pobytu se mnou v Seattlu jsi poznala, že život se mnou je jinej, než na jakej jsi zvyklá. Nemůžu ti dát takovou finanční stabilitu jako někdo typu Nejiho. Ani nemám ponětí, kde bychom bydleli. Všechno by bylo na vodě. Ale řeknu ti jednu věc – nechci žít s někým, kdo si není absolutně jistej, že chce být se mnou.“
Tahle cesta jen posílila mé city vůči Sasukemu. Proto mě zmátlo, že je tak ustaraný.
„Udělala jsem něco, co v tobě vyvolalo dojem, že jsem pořád nerozhodnutá? Protože každá vteřina, kterou jsem tu s tebou strávila, mě víc a víc ujistila o tom, že ty jsi ten pravý, Sasuke.“
Díval se, jako by chtěl mým slovům věřit, ale něco ho drželo zpátky.
Zavrtěl hlavou. „To říkáš teď. Pořád jsi se mnou. Ale vzpomeň si, co se stalo, když ses předtím vrátila domů. Neji se připlazil zpátky a tys ho pustila do svýho života.“
Proti tomu jsem neměla argumenty. Po návratu z naší cesty autem jsem pořád byla nejistá. Tou dobou byl pro mě Sasuke – Shoji – krokem do neznáma. A Neji byl známá jistota. Přestože mě opustil, pořád vypadal jako bezpečnější volba. A měla jsem nejasný pocit, že mu dlužím druhou šanci. Ovšem jistota, nebo ne, moje duše se s Nejim nerozjasnila tak jako se Sasukem. Během posledních týdnů jsem se naučila, že štěstí je důležitější než jistota.
„V tuhle chvíli ve mně není kousíček, který by nebyl tvůj,“ řekla jsem. „Ale vím, že jenom čas ti ukáže, kde je mé srdce.“
Sasuke několik minut mlčel.
Nakonec se na mě podíval. „Vždycky jsem si myslel, že nejhorší věc, která se může člověku stát, je, když mu umře ten, koho miluje. Ale ztratit někoho, kdo ještě žije, je snad ještě horší.“
Několik vteřin mi trvalo, než mi došlo, že Sasuke právě prohlásil, že mě miluje – a vpašoval to do bolestné věty. Ale řekl to. Mohla to být nejlepší příležitost vyznat se ze svého citu, nicméně přišlo mi, že není ten pravý čas. Nechtěla jsem, aby si myslel, že to říkám jen proto, že to řekl on.
Zasloužil si ta slova slyšet ve chvíli, kdy mě nebude nic svazovat. Svému bývalému už jsem nepatřila, ale dokud se Neji nedozví pravdu, žijeme ve stínu lži s velkou tíhou na ramenou.
Než jsem přišla na to, jak Sasukemu odpovědět, opět mi zazvonil telefon.
Kruci.
Zase Neji.
Skvělé načasování.
Věděla jsem, že každý Nejiho telefonát je jako nůž do Sasukeho srdce. Tentokrát beze slova vstal a zamířil do koupelny. Když za ním práskly dveře, celá jsem se otřásla. Ale nemohla jsem ho z ničeho vinit. Koupelna byla v jeho garsonce jediná možnost úniku.
Za pár minut jsem zaslechla crčet sprchu. Nebyl zrovna čas na sprchování, ale pochopila jsem. Sasuke pravděpodobně tušil, že by řekl nebo udělal něco, čeho by pak litoval, proto se šel raději zchladit.
Nechtěla jsem odjíždět ve špatné náladě, zvlášť když chtěl přerušit kontakt až do New Orleansu. Věděla jsem, že ho štve, jak si s námi život zahrál, ale stejně tak jsem věděla, že veškerý vztek vychází z toho, jak mu na mně záleží.
Jakési neviditelné lano mě zvedlo a táhlo do koupelny. Chtěla jsem se jen ujistit, že je v pořádku – aspoň jsem si to namlouvala.
Ale když jsem otevřela dveře do zapařené místnosti a skrz mléčné sklo spatřila siluetu jeho nahého těla, bylo mi jasné, že není cesty zpět.
Několik minut jsem jen pozorovala, jak si drbe šamponem vlasy.
Ale čím déle jsem tam stála, tím byla má touha po něm nezvladatelnější.
„Co děláš?“ zeptal se nakonec.
Neodpověděla jsem a přetáhla si košili přes hlavu. Svlékla jsem si kalhoty a pak i kalhotky. Nakonec jsem otevřela dveře od sprchy a vlezla dovnitř.
„Krucinál, chceš mě dneska zabít, Sakuro?“
Civěla jsem na jeho nádherné svalnaté tělo a chtěla se mu do poslední minuty tady v Seattlu klanět.
Klekla jsem si a zodpověděla mu otázku tím, že jsem ho vzala do úst.
Hlasitě zaúpěl, až ozvěna rozvibrovala koupelnu, a zaklonil hlavu. Zpracovávala jsem ústy jeho úd, zasouvala ho až do krku. Postupně jsem sála silněji a silněji. Nic tak troufalého jsem ještě nikdy neudělala.
Chytil mě za mokré vlasy. „Zpomal, kotě. Tohle už je moc.“ Ale rukou usměrňoval mé pohyby, tlačil se do mě čím dál hlouběji, což dokazovalo, že nechce, abych přestala.
Naposledy prudce přirazil boky, až jsem se skoro zakuckala, než mi ho vytáhl z pusy.
„Vstaň, Sakuro.“
Udělala jsem, jak řekl, a on mě pomalu opřel o zeď. Mluvil ke mně hrubě, posměšně. „Ty si myslíš, že sem připluješ nahá, strčíš si ho do svý rozkošný pusinky a tím se všechno spraví?“
Zasténala jsem silněji. „Říkala jsem si, že když se rozzlobíš, mohl by sis vylít vztek i na mně.“
Sasuke promluvil do mých rtů. „Tohle chceš? Vyšukat ze mě vztek?“
Každým sprostým slovem vzrušenější jsem se otočila a opřela se rukama o dlaždičky.
V rýze mezi hýžděmi jsem ucítila jeho horký pulzující žalud. Pak se mi přisál ústy na krk a pomalu a silně mi sál kůži. Klitoris mě brněl rozkoší. Přitiskla jsem se k němu zadkem, aby do mě mohl vniknout.
„Co jsem ti říkal, Sakuro?“
„Hm?“ zamumlala jsem sotva schopná slova.
Cítila jsem, jak se mi vysmívá? „Jaký je kouzelný slovíčko?“
Ve svém opojení jsem dočista zapomněla na naši dohodu.
„Hooker,“ vydechla jsem sotva slyšitelně.
„Cože?“ Přitlačil mi svůj penis silněji do rozkroku. „Neslyším.“
„Hooker!“ vyhrkla jsem nahlas.
Pevně, pomalu mi líbal záda, než jsem ucítila horkost, jak do mě vstoupil. Ani to tolik nedřelo, když se do mě nořil. S rukama stále opřenýma o zeď jsem mu šla boky naproti a cítila se tak neuvěřitelně, že jsem poznala, že dlouho nevydržím. Obvykle mívám opačný problém.
Dech se mu zrychlil, klidné a výsměšné chování během několika sekund vystřídala stejná nezvladatelná touha, kterou jsem cítila od chvíle, kdy jsem otevřela dveře od sprchy.
Chytil mě rukama kolem pasu, aby se dostal ještě hlouběji.
„Jsi moje, Sakuro,“ zašeptal, „jenom moje.“
Z těch slov jsem dostala husí kůži. Líbilo se mi, jak je majetnický. Škoda, že máme tak málo času.