Můj nejmilejší suvenýr ✔︎

Kapitola 32

Sasuke

Procházet se Francouzskou čtvrtí při východu slunce je zajímavá zkušenost, jako podivný klid po bouři. Bylo jasné, že někteří lidé, jež jsem potkával, celou noc nespali a někteří byli opilí.
Pak tu byly starší páry na pomalé procházce, které hledaly místo, kde se nasnídat. Odněkud z dálky zněl klarinet. Ulice brázdily čisticí vozy, pokoušející se smýt hříchy uplynulé noci. A ranní dělníci jedoucí na kole do práce. Město se probouzelo a já jsem si přál, aby tu Sakura byla se mnou a mohli jsme kráčet po ulicích společně.
Pro všechny ostatní to bylo obyčejné ráno v New Orleansu. Ale pro mě to byl začátek dne, který rozhodne o zbytku mého života – jestli mě čeká nadějná budoucnost, nebo nenapravitelně zlomené srdce.
Zastavil jsem se v kavárně a objednal si dvě koblihy a kávu. Přestože byly vynikající, měl jsem žaludek jako na vodě, takže jsem je nedokázal sníst. Nedokázal jsem přestat myslet na večer.
Vzhledem k tomu, že se Sakura měsíc a půl neozvala, kdybych si měl vsadit, hádal bych, že nepřijede. Ale tu nepatrnou šanci, že se objeví, jsem si nenechal vzít.
Čím déle jsme byli od sebe odloučení, tím víc se mi stýskalo po tom, co jsme zažili. Jenže ztratila značnou část důvěry ve mě, kterou už si možná nevysloužím zpátky. Zbývalo mi jen doufat, že co se má stát, to se stane.
Celý den jsem zabíjel čas až do plánovaného příletu spoje, na který jsem Sakuře koupil lístek. Nemohl jsem se však zbavit neodbytných myšlenek.
V pozdním odpoledni už ze mě byl uzlíček nervů. Kolem čtvrté hodiny jsem se vrátil na hotel a snažil se zaměstnat – dal jsem si sprchu, díval se na HBO, bezmyšlenkovitě jsem vyjídal minibar. Víc se toho dělat nedalo. Nechtěl jsem opouštět pokoj z obavy, že se mi stane něco, kvůli čemu se nedostanu včas zpátky do času jejího předpokládaného příjezdu.
Kolem tři čtvrtě na šest jsem vypnul televizi a začal přecházet po pokoji.
Když hodiny konečně odbily šestou, rozhodl jsem se podívat na stránky letiště a zjistit stav jejího letu.
NA MÍSTĚ.
Srdce se mi rozbušilo.
NA MÍSTĚ.
A je to – buď už dorazila, nebo ne. Už není cesty zpět.
Minuty se nekonečně vlekly. Odhadoval jsem, že jí potrvá minimálně hodinu, než si vyzvedne zavazadlo a dostane se z letiště do hotelu.
Když se přiblížila sedmá hodina, orosilo se mi čelo. Stál jsem u okna, jako by ji moje přítomnost blízko vnějšího světa mohla magicky přivolat.
Když odbila půl osmá, pokleslo mi srdce.
A následující půlhodina do osmi byla nejtrýznivější, protože osm hodin jsem považoval za čas, kdy padají veškeré šance na to, že se ukáže. V recepci jsem ohlásil, ať ji čekají a dají jí klíč, aby mohla jít rovnou nahoru do pokoje. Pohrával jsem si s myšlenkou, že zavolám dolů, jestli nedošlo k nedorozumění a nečeká na mě tam. Ale koho jsem tím chtěl obelhat? Kdyby tu byla a měla problém s ubytováním, někdo by mi zavolal. Ona by mi zavolala. Takže ne, volání do recepce tuhle beznadějnou situaci nevyřeší.
Lehl jsem si na postel a zíral do stropu. Byl čas přijmout fakt, že Sakura nepřiletěla. K smrti to bolelo. A čím víc se to ve mně usazovalo, tím víc jsem to prostě nemohl přijmout. Ztratit Nejiho coby přítele byla jedna věc. Mrzelo mě to a způsobu, jakým naše přátelství skončilo, budu nadosmrti litovat. Ale Sakura byla moje životní láska.
Moje životní láska.
Bylo zvláštní uvědomit si to teď – když už je pozdě. Karin jsem hluboce miloval. A možná nebylo fér porovnávat mé city ke Karin s tím, co jsem cítil k Sakuře. Jsou to dvě různé osoby a moje láska ke každé z nich byla jedinečná. Ale měl jsem pocit, že Sakura je mi předurčena osudem. A když jsem ji ztratil, uvědomil jsem si, jak moc ji miluju. Jako by kus mě zůstal u ní a nemohl jsem ho dostat zpátky.
Silou vůle jsem se posadil. Určitě jsem seděl aspoň hodinu na kraji postele s hlavou v dlaních.
Pak se něco přepnulo. Zničehonic jsem byl plný adrenalinu – vnitřní síla poháněná láskou.
Takhle lehce se v žádném případě nevzdám.
Seber se a jdi si pro svou ženskou.
Okamžitě jsem začal spěšně balit a chystat se na letiště zeptat se na nejbližší let do Connecticutu nebo New York City.
Nechtěl jsem se vzdát dřív, než budu mít možnost vysvětlit své rozhodnutí, proč jsem jí neřekl o Nejiho nevěře. Dlužil jsem to nám oběma. Musela pochopit, z čeho jsem vycházel a že jsem jí nechtěl ublížit. A když mi i přesto nebude věřit, přinejmenším budu vědět, že jsem udělal všechno, co jsem mohl.
Právě jsem dokončil balení, když se ozvalo zaklepání na dveře.
Rychle jsem se běžel podívat, kdo to je.
Když jsem otevřel, ten pohled mě skoro srazil na kolena.
Sakura.
Vypadala unaveně, rozcuchaně a… držela kotě?
Proč?
Bylo mi to jedno. Stál jsem tam ohromený a plný naděje.
Protože ona je tady! Má Sakura je tu!
„Tady jsi,“ zašeptal jsem nevěřícně.
Beze slova přikývla a držela kotě.
Co to má znamenat?
Když postavila kotě na koberec, přitiskl jsem ji k sobě.
„Už jsem chtěl odjet,“ říkal jsem jí do vlasů. „Ještě že jsem to nestihl.“
„Kam jsi měl namířeno?“
„Do Connecticutu. Za tebou.“
Setřel jsem jí z oka slzu. Vypadala vyčerpaně.
„Co se ti stalo, Sakuro?“
„To je na dlouhý vyprávění. Můžeš mě nejdřív políbit?“
„To se ví, že můžu.“
Nemohl jsem se nabažit jejích úst a dýchal jsem jí určitě až do plic. S každou vteřinou, kdy jsem sál její rty, mi docházelo, že nezáleží na tom, proč má zpoždění, proč s sebou přinesla kotě a proč její vlasy vypadají, jako by seděla na elektrickém křesle.
Byl jsem jen šťastný, že ji držím v náručí. Na ničem jiném nezáleželo.
Když jsem ji zvedl ze země, obtočila mi nohy kolem pasu. Popadla mě náhlá touha opřít ji o zeď.
Zatímco jsem jí stahoval kalhoty, rozepnula mi moje. Blesku rychle jsem jí odhrnul kalhotky na stranu a vtlačil se do měkké, teplé skuliny. Sakura mi zaryla prsty do vlasů a milovali jsme se u zdi plní živočišné vášně. S každým přírazem jsem ze sebe dostával napětí a strach, které se ve mně nastřádaly za posledních čtyřiadvacet hodin.
Když jsem ucítil sevření svalů kolem svého údu, vystříkl jsem a rukou jí zezadu podpíral hlavu, aby se nepraštila, protože jsem zběsile přirážel. Byl to náš nejrychlejší sex, ale patrně ten nejsilnější orgasmus mého života.
„Tolik tě miluju, Sakuro,“ funěl jsem a díval se na ni.
„Taky tě miluju, Sasuke. Už jsem myslela, že se sem nedostanu včas, abych ti to řekla. A šťastného Valentýna. Něco jsem ti koupila, ale když jsem přijela na letiště, uvědomila jsem si, že jsem to zapomněla zabalit. Dneska mě stíhá jedna pohroma za druhou.“
Odhrnul jsem jí vlasy z tváře. „Nemůžeš mi dát lepší dárek, než už jsi mi dala – svoje srdce. I tobě krásnýho Valentýna, lásko.“
Když kotě zamňoukalo, pomalu jsem postavil Sakuru na zem. Odběhla do koupelny a já jsem si oblékl kalhoty. Kotě se mi otíralo o nohy. Pořád mi připadalo neskutečné.
Když se Sakura vrátila, vzal jsem ji za ruku a odvedl k posteli. Položila mi hlavu na prsa a začala vyprávět.
„Zmeškala jsem let. Kvůli opravám na pětadevadesátce byla obrovská zácpa. Takže i přesto, že jsem na letiště vyjela s velkým předstihem, jsem to nestihla. A jedinej let, kterým se sem dalo dostat v rozumnou dobu, byl na letiště několik set kilometrů odtud.“
Vytřeštil jsem oči. „Ty jsi sem jela kus cesty autem? Proč jsi nic neřekla? Přijel bych ti naproti.“
Vzdychla. „Tak zaprvé, v letadle se mi vybil telefon.“
„A sakra.“
„Hned po přistání jsem si půjčila auto a jela k nejbližší pumpě pro nabíječku, ale sotva jsem odtud vyjela, píchla jsem, než se mi mobil stihnul nabít.“
Nádhera.
„To mě mrzí,“ políbil jsem ji na temeno.
Se slzami v očích pokračovala. „Nechtěla jsem čekat na krajnici. Protože jsem nebyla tak daleko od pumpy, vrátila jsem se s prázdným kolem zpátky. Než mi ho vyměnili, vynořilo se odněkud tohle milý koťátko. Mechanik mi řekl, že matka opustila svoje mláďata. Pořád se mi motalo pod nohama a hodně mi pomohlo se uklidnit, protože tou dobou už jsem byla podělaná strachy.“ Otřela si oči. „Nemohla jsem ho tam jen tak nechat. Tak jsem ho vzala s sebou a odjela.“
„A jela jsi přímo sem?“
Zavrtěla hlavou. „Ne tak docela. Asi po dvaceti minutách jízdy jsem si všimla, že mi chybí telefon. Napadlo mě, že jsem ho zapomněla u pumpy, když mi měnili kolo.“
Zakřenil jsem se. „Sakuro, tohle je šílenější než celý poslední tři měsíce dohromady.“
„A bude to ještě lepší.“ Popotáhla a pousmála se. „U pumpy jsem telefon nenašla, takže jsem dojela až sem bez mobilu.“
„Kristepane.“
„Ale když jsem vyndávala z kufru zavazadla, byl tam. Musel mi tam vypadnout, když jsem hledala rezervu.“
Když to dořekla, všechno mi došlo. „No to mi ho vyndej.“ Kufr.
„Cože?“
„Přijel jsem už včera. Zabíjel jsem čas a zašel taky za tou vědmou Anko. Řekla mi něco, co mi vůbec nedávalo smysl, až teď.“
„Hm. A co to bylo?“
„Řekla mi, že jablko, který hledám, je v kufru auta. Myslel jsem, že mluví o ovoci. A teď mi došlo, že mluví o tvém Applu.“
Zachechtala se. „Stejný jablko, jako já jsem třešnový květ, co?“
„Máš pravdu. Tohle je šílený.“
„Co ještě říkala?“
Drbal jsem se na hlavě a snažil si vzpomenout. „Něco s beranem, s tím hvězdným znamením.
Těkala očima ze strany na stranu. „To auto z půjčovny je Aries.“
Musel jsem se smát. „Záhada vyřešena.“
Kotě vyskočilo na postel a přistálo nám u nohou.
Položil jsem Sakuře ruku na tvář a podíval se jí do očí. „Nemůžu uvěřit tomu, že jsi tady.“
Dlouze se nadechla. „Nějaký čas mi trvalo dostat se až sem – přeneseně i doslova. I když jsem v duši věděla, že jsi tu informaci přede mnou netajil se zlým úmyslem, opravdu to bolelo.“
Její slova mě píchla u srdce. „Já vím. Bylo to sobecký. Ale ujišťuju tě, že jsem měl v plánu ti to jednou říct. Pokud by ses nakonec rozhodla pro Nejiho, nenechal bych si to pro sebe. Jenom jsem…,“ odmlčel jsem se, abych si srovnal myšlenky, „potřeboval vědět, že za mnou jdeš z lásky a ne proto, že se cítíš zrazená.“
Pohled jí zjihl. „Vždycky bych volila tebe. To rozhodnutí padlo v okamžiku, kdy jsme se znovu potkali v baru v New Yorku, když jsem viděla, jak tě to ranilo, a uvědomila jsem si, že pro tebe znamenám tolik, kolik ty znamenáš pro mě. A každou chvíli, kterou jsme od té doby byli spolu, jsem byla čím dál víc zamilovaná. Mám tě ráda, Sasuke Uchiho. Opravdu.“
Tisknul jsem ji k sobě. „Už nikdy tě nenechám odejít.“
„To je dobře. Protože já se nechci vracet do Connecticutu.“
Zaklonil jsem se a podíval se na ni. „Cože?“
Hryzala si ret. „Když budeme spolu, chci být s tebou v Seattlu.“
„A co tvoje práce?“
Pokrčila rameny. „Školní fotky nikdy nebyla moje láska. Chci jít za svou láskou – a to jsi ty. Najdu si práci na volné noze. Už od našeho výletu se snažím vymyslet, jak si vybudovat život, jaký chci opravdu žít, a tahle práce mi svazuje ruce. Přemýšlím, že ateliér prodám. Ino a její manžel ho rádi převezmou. Byla nadšená.“
Týjo. To znělo jako sen.
„A co králíček Abbott?“
Sakura sklopila zrak a rty se jí začaly chvět. „Abbott… umřela.“
Ach, ne.
Zasáhlo mě to. „Co se stalo?“
„Doktoři myslí, že to byla zástava srdce. Občas prý může nějaký rámus vyděsit králíka k smrti. Jednoho dne jsem přišla domů a… našla ji tam ležet. Pořád nevím, co se stalo.“ Rozbrečela se.
Cítil jsem s ní. „Kdy to bylo?“
Otřela si oči. „Před pár týdny.“
„Je mi líto, zlatíčko, že jsem tam s tebou nebyl.“
Popotáhla. „Díky. Ty poslední týdny bez tebe byly kvůli tomu ještě těžší. Ale smrt Abbott jen podpořila moje rozhodnutí odejít z Connecticutu. Život je příliš krátký na to, abychom ho trávili s lidmi, kterým nejsme oddáni, nebo prací, která nás netěší. A zrovna teď jsem oddaná tomu, potěšit tebe.“
„Krucinál, ženská! Už mi zase stojí. Jak ti mám bránit v tvý vášni?“ Dlouze, pevně jsem ji políbil, než jsem ji pustil.
„Myslíš, že se najde místo pro mě a Nolu?“ zeptala se opuchlými rty.
„Nolu?“ Podíval jsem se na malé šedivé kotě. „Tak se jmenuje ta kočička?“
„Jo. Říkala jsem si, že když cestu sem přežijeme, dám jí jméno Nola.“ Usmála se. „Jeden z důvodů, proč jsem ji vzala s sebou, byl, že by mohla zabavit Bacha. Víš, protože mu beru jeho jedinýho společníka – nebo aspoň jeho většinu. Nemá mě rád. Možná se skamarádí.“
Velký kulový.
Druhé varování Anko právě dostalo smysl.
Tvůj miláček nebude mít rád nového kamaráda.
„Nejsem si jistej, že bude Bach nadšenej.“
„Proč myslíš?“
Neměl jsem to srdce jí zopakovat Ančinu předpověď.
„Nelam si s tím hlavu. Na tom zapracujeme. Všechno bude fajn.“ Usmál jsem se.