Můj nejmilejší suvenýr ✔︎

Kapitola 22

Sakura

„Ahoj.“ Neji se usmál a políbil mě na tvář. „Vypadáš nádherně.“
Bylo dobré, že na mně nebylo vidět, jak se cítím, protože to by musel říct: Vypadáš jako naprostá troska.
„Díky.“
„Máš nový šaty?“
Podívala jsem se na sebe. „Ty jsem si vlastně koupila na svatební cestu.“
Neji se zamračil. „Pojď dál.“
Vlak, kterým jsem jela do města, měl zpoždění a věděla jsem, že rezervaci v restauraci máme na půl osmou. „Neměli bysme jít? Přišla jsem trošku pozdě.“
Neji otevřel dveře dokořán a ustoupil stranou. „Vůbec nejdeš pozdě. Chez Oppenheimer je připravený kdykoli.“
Nakoukla jsem z chodby do bytu. Světla byla ztlumená a jídelní stůl prostřený pro dva. Uprostřed stolu plápolaly svíčky a u místa, kde jsem obvykle sedávala, stála velká kytice.
„Myslela jsem, že jdeme ven.“
„Malá změna. Pozval jsem kuchaře k nám, aby ti uvařil tvou oblíbenou večeři. Říkala jsi, že máš za sebou dlouhý den, tak mě napadlo, že to bude lepší, než někam chodit.“
Na jednu stranu to tak bylo. Ale v tuhle chvíli se mi pomyšlení na romantickou večeři s Nejim úplně nezamlouvalo. Dala bych nevím co, kdyby udělal podobné romantické gesto předtím. A ve svém rozpoložení jsem neměla chuť zdržovat se v jeho bytě.
Neji si všiml mého váhání, ale naštěstí si ho mylně vykládal jako překvapení. Usmál se a vzal mě za ruku. „Já vím. Nesedí to ke mně. Ale říkala jsi, že na moje narozeniny můžeme jít, kam budu chtít. A jediný místo, kde chci s tebou být, je přímo tady.“ Sevřel mi ruku. „Nechci se o tebe s nikým dělit.“
Lehce mě za ruku zatáhl a já jsem neměla jinou možnost než vstoupit. Když za mnou zapadly dveře, zmocnil se mě nejasný zlověstný pocit. S tím, jak se věci měly, mi připadalo nepatřičné udělat si s Nejim romantický dýchánek. Věděla jsem, že jestli se to dozví Sasuke, zničí ho to. Ani jednoho z těch dvou jsem nechtěla zranit.
Neji šel za mnou a pomohl mi z kabátu.
„Díky.“
Když ho pověsil, odtáhl mi židli u stolu. „Pojď. Posaď se. Máme tři chody.“
Sedla jsem si ke stolu a Neji odešel do kuchyně. I když jsem ho viděla, jak šroubuje vývrtku do láhve vína, když to bouchlo, stejně jsem nadskočila. Zátka netušila, že jsem dneska jako na jehlách.
Neji nám oběma nalil sklenku chardonnay a přinesl tác s předkrmem. Byla to studená místa s výběrem mých oblíbených dobrot.
„Jsou to vážně tvoje narozeniny?“ zasmála jsem se nervózně. „Ty mě obsluhuješ a tohle je moje oblíbený jídlo, ne tvoje.“
Usmál se a posadil se naproti mně. „Moje oblíbený jídlo je tvůj úsměv.“
Kde byl tenhle Neji poslední roky? „To je milý.“
Dali jsme se do jídla a já jsem celkem rychle vypila své víno. Nervy pracovaly.
„Víš…,“ odložil Neji vidličku a otřel si ústa. „Přemýšlel jsem o tomhle bytě.“
„Fakt? A proč?“
„Nájem vyprší za dva měsíce a asi ho nebudu prodlužovat.“
„Opravdu? To mě překvapuje. Máš to tu rád. Chceš bydlet blíž ke kanceláři?“
Neji mě vzal za ruku. „Chci být blíž k tobě.“
„Neji, já…“
Stiskl mi ruku. „Nech mě domluvit. Vím, že ještě nejsi připravená bydlet se mnou. A po svatbě jsme chtěli bydlet tady. Ale ty pracuješ v Connecticutu. Musela bys s sebou vláčet věci, což ve vlaku není nejpohodlnější. Dávalo by větší smysl, kdybych dojížděl já.“
Páni. On se vážně snaží.
„A taky bych tě chtěl vidět častěji než jen o víkendu. Kdybych bydlel blíž k tobě, mohli bysme spolu trávit víc času.“ Zamrkal. „Třeba by to i urychlilo proces získat tě zpět.“
Nechtěla jsem, aby kvůli mně zpřevracel svůj život naruby, protože bylo čím dál jasnější, že nám to spolu nevyjde. „Kde bys bydlel?“
„Určitě najdu byt někde poblíž tebe.“ Ostýchavě se na mě podíval. „Pokud ovšem nechceš nájemníka.“
Když viděl, jak jsem se zatvářila, zasmál se. „Jasně, nájemník zatím ne. Rozumím. Začnu si hledat vlastní bydlení – nebo mě nechceš vidět ani ve stejným státě?“
„Tak to není,“ zavrtěla jsem hlavou. „Jenom je toho moc najednou. Je to velká změna. Můžeš mi dát trochu času, abych si to promyslela?“
Přikývl a snažil se chovat jakoby nic, i když bylo jasné, že jsem právě ranila jeho city. „Určitě.“
Večeří jsme se prokousali bez dalších karambolů. Ale tlak, jejž jsem cítila, byl značný. Neji chtěl kvůli mně změnit svůj život. Nebylo by ode mě fér to připustit, pokud měl náš vztah skončit. A tak přestože jsme si povídali a chvílemi se i smáli, cítila jsem na ramenou nezměrnou tíhu.
Po vynikajícím jídle jsme společně uklidili. Neji myl nádobí a já jsem utírala. Bylo to snad poprvé, co jsem ho viděla vzít do ruky houbičku. V jednu chvíli jsem stála na jedné straně pultu oddělujícího kuchyň od jídelny a Neji na druhé straně balil tác se zbytky jídla do fólie.
Pozorovala jsem ho.
Dokázala bych se k němu vrátit?
Mám ho ještě ráda?
A když ne, milovala jsem ho někdy?
Dá se vůbec za pár měsíců přestat mít někoho rád?
Vzpomněla jsem si na den, kdy jsme se seznámili. Fotografovala jsem koncert Coldplay. K tomu patřilo i pořídit snímky publika. Obvykle jsem si našla nějakou dívku sedící s rukama nad hlavou na ramenou mladíka nebo partu tančící v kotli – něco, co vyzařuje atmosféru koncertu. Ale toho dne, když jsem s objektivem prohlížela publikum, mě zaujal pohledný chlapík, který se díval přímo na mě. Usmál se a zamával. Několikrát jsem si ho vyfotila, protože měl tak pobavený pohled, a oplatila mu úsměv. Ale koncert se blížil ke konci, takže chvíli potom jsem zamířila do zázemí. Když jsem skončila s prací, na toho chlapíka jsem úplně zapomněla. Po koncertě jsem zůstala s kapelou, abych pořídila několik fotek z oslavy. Když jsem skoro ve dvě hodiny vyšla ven, parkoviště bylo dávno prázdné.
Až na Nejiho. Stál přímo u dveří a čekal.
Zašli jsme do blízkého nonstopu a povídali si až do východu slunce. Když jsem se ho zeptala, jak věděl, že tam pořád jsem, protože čekal tolik hodin, pokrčil rameny a řekl, že nevěděl. Ale byl ochoten tomu věnovat čas, aby mě případně znovu spatřil.
Ztracená ve světě vzpomínek jsem si neuvědomila, jak se při tom tvářím, dokud se Neji nezasmál. „Na co myslíš?“
„Na nic.“
„Ale no tak. Znám tě. Byla jsi duchem mimo.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Myslela jsem na večer, kdy jsme se seznámili.“
Neji se usmál a zahodil utěrku na kuchyňskou linku. „Nejkrásnější noc mýho života.“
„Čekal jsi na mě opravdu dlouho.“
Zhasnul v kuchyni a přešel na opačnou stranu pultu. Jediným zdrojem světla teď byly svíčky. Vzal mi tváře do dlaní. „Ty stojíš za čekání, Sakuro.“
Srdce se mi sevřelo. Neji byl vážně milý společník. „Díky za skvělou večeři.“
Sklonil hlavu, jako by mě chtěl políbit.
Položila jsem mu ruce na prsa a zarazila ho. „Neji, ne.“
„Ale no tak, holka. Jenom jedna pusa. K mým narozeninám.“
Nechtěla jsem být nepříjemná, jenže také jsem neměla chuť se s ním líbat. Takže když se ke mně znovu naklonil – a ignoroval můj odpor – a jeho rty se přisály na mé, otočila jsem hlavu.
„Neji, řekla jsem ne.“
„Co blázníš? Je to jenom pusa, proboha. Dali jsme si jich milion.“
„Nechci… nechci, abys to špatně pochopil.“
Pevněji sevřel mé tváře. „Neboj se. Rozumím ti. Jenom jedna pusa. Nebudu na tebe nic zkoušet ani tě osahávat. Slibuju.“ Znovu sklonil hlavu a přitiskl své rty k mým.
„Neji, přestaň!“ Tentokrát jsem ho tvrdě odstrčila.
Zapotácel se a zvedl ruce nad hlavu. „Co blázníš, Sakuro?“
„Řekla jsem ti, že nechci, abys mě líbal.“
Tvář se mu zkřivila hněvem. „Tak mi sakra přestaň dávat smíšený signály. Civíš na mě a vzpomínáš na den, kdy jsme se seznámili, ale nemůžu dát svojí holce po čtyřech letech ani pusu na svoje narozeniny.“
„Nejsem tvoje holka.“
„Říkej si tomu, jak chceš. Kamarádka bez výhod? Šlo by to? Nebo mám být konkrétnější? Ženská, kterou hostím, a přesto se postím?“
Hleděla jsem do země. „Měla bych jít.“
Neji mi zastoupil cestu. „Ne, pověz mi to. Chci to vědět. Co jsme, Sakuro? Protože já vážně nerozumím tomu, co děláš. Ty si myslíš, že můžeme být jen přátelé. Ale víš co? Přátelé jsme nikdy nebyli. Zamiloval jsem se do tebe hned, jak jsem tě poprvý spatřil, a neumím být něco jinýho.“
Zhluboka jsem se nadechla. „Myslím, že si musíme dát skutečnou pauzu.“
Zasmál se jako šílenec. „Pauzu? Copak ji teď nemáme? Myslíš, že toho může být ještě míň, než abych ti mohl dát pusu?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Potřebujeme opravdovou pauzu, Neji. Kdy se nějaký čas vůbec neuvidíme. Nebudeme spolu vůbec v kontaktu.“
„Paráda. Takže chceš, abych píchal někoho jinýho.“
Bodlo mě u srdce. „Jestli je to to, co potřebuješ.“
Neji si hladil zátylek a vrtěl hlavou. „Byla to jenom pusa. Obyčejnej narozeninovej polibek.“
„Promiň, Neji.“
„To je jedno.“ Pokrčil rameny a vypadal schlíple. „Jestli chceš, tak jdi.“
I když jsem nechtěla odcházet ve zlém, věděla jsem, že je načase jít. Přítomnost Nejiho mi nikdy nevadila, ale když teď na zlomek sekundy nedbal na můj odpor, uvědomila jsem si, jak je velký a silný. A to se mi ani trochu nelíbilo. Naštve ho to. To jsem věděla. Ale byl čas jít.
Neji stál a pozoroval, jak si oblékám kabát. Nechtěla jsem riskovat další chybu, proto jsem beze slova zamířila ke dveřím. Otevřela jsem a vyšla na chodbu, ani jsem se neohlédla. Jestli byla pro mě a Nejiho nějaká budoucnost, nespočívala v minulosti, kde jsme se podle všeho zasekli. Bylo načase se od toho oprostit, rozhodovat se sama za sebe a uvidíme, kam mě život zavane.
Chodila jsem víc než hodinu.
Byla zima, ale já jsem ji nevnímala. Když jsem vyšla z Nejiho domu, zahnula jsem doprava a jen šla a šla a šla. Po chvíli jsem neměla nejmenší tušení, kde vlastně jsem. Ale nebyla jsem v Nejiho bytě a to mi pro tuto chvíli stačilo.
Možná že jsem skutečně dávala Nejimu smíšené signály. Nebyla jsem si jistá. Pokaždé, když jsem si v hlavě přehrávala, co se dnes stalo, jedinou jasnou vzpomínkou bylo, jak se mi rozbušilo srdce, když jsem od sebe Nejiho odstrčila. Všechno ostatní jsem měla zamlžené. Proto raději než se stále soustředit na to, co bylo, jsem se zaměřila na to, co přijde dál.
Předtím, přestože jsem s Nejim doopravdy nechodila, jsem to celé brala spíše jako podružnost. Pořád jsem k němu byla připoutaná způsobem, že mi přišlo nesprávné trávit čas s někým jiným. Ale to pouto bylo nyní přeťato. Poprvé za čtyři roky jsem byla doopravdy volná.
To samozřejmě neznamená, že okamžitě zmizely moje city vůči Nejimu. Stejně tak to neznamenalo, že si chci hned začít něco jiného. Kromě toho, ať se mezi mnou a Sasukem dělo cokoli, věděla jsem, že to nikam nepokročí, dokud budu utíkat od Nejiho. Sasuke si zasloužil ženu, která běží za ním, protože chce – ne proto, že prchá před někým jiným.
Když si přiznáme tohle, měla Ino taky pravdu. Potřebovala jsem být nějaký čas se Sasukem. Nikoli na dobrodružství, ale v běžném životě, abych se přesvědčila, jestli to na mých citech k němu něco změní. A teď, když jsem odhodila okovy, to možná dokážu. Nikdy jsem s ním nebyla, aniž by nebyl Neji v duchu s námi.
Zahnula jsem za roh a v kabelce mi zabzučel mobil. Vytáhla jsem ho a viděla, že volá newyorské číslo, které jsem ovšem neznala. Přesto jsem hovor přijala.
„Haló?“
„Jsi v pořádku?“
„Sasuke?“
„Jo. Volám z recepce hotelu. Nechtěl jsem, aby se na displeji ukázalo moje číslo a Neji ho viděl. Ale je pozdě. Říkala jsi, že budeš pravděpodobně odcházet kolem desáté, tak jsem měl o tebe starost.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Omlouvám se. Měla jsem zavolat. Jsem v pořádku. Jenom jsem se šla projít.“
„Projít? Sama?“
„Jo,“ vzdychla jsem. „Potřebuju si pročistit hlavu.“
Poprvé jsem se zastavila a rozhlédla se kolem. Ale nic mi nepřišlo povědomé a na název ulice jsem nedohlédla. „Ani přesně nevím, kde jsem.“
„Mně se stalo totéž před pár dny. Vyšel jsem z hotelu a prostě šel. Neměl jsem ponětí, kde jsem, a nijak jsem to neřešil. Ale teď už je pozdě. Takže si nejsem jistý, jestli je dobrý nápad chodit bezcílně městem zahloubaná do myšlenek.“
„Kolik je hodin?“
„Skoro půl dvanáctý.“
A kruci. K Nejimu jsem dorazila v půl osmé. Večeře nemohla trvat déle než dvě hodiny. Procházku jsem odhadovala tak na půl hodiny, ale podle všeho se protáhla skoro na dvě.
„Promiň mi to. Nechtěla jsem ti působit starosti.“
„Jsi v pořádku, Sakuro? Stalo se něco, co tě přimělo vyrazit na procházku?“
„Ne. Vlastně jo. Ne… Chci říct, nic mi není. Neboj se o mě.“
„Kde jsi? Přijedu za tebou kamkoli a můžeme si o všem promluvit.“
„To je dobrý. Svezu se k tobě Uberem. Když si zavolám auto, aspoň se dozvím, kde jsem.“
„Jsi si jistá?“
„Jo. Ale myslíš, že si můžeme promluvit u tebe v pokoji? Vím, že se tomu snažíš vyhnout, ovšem já si vážně jenom potřebuju zout boty a na chvíli se posadit.“
„Jo. Jasně. Samozřejmě.“
„Výborně. Jdu volat. Za chvíli se uvidíme. Co máš za pokoj?“
„Sedm set třináct.“
„Dobře. Tak zatím.“