Můj nejmilejší suvenýr ✔︎

Kapitola 31

Sasuke – o sedm týdnů později

Přijel jsem o den dřív.
Posledních sedm týdnů mi připadalo spíš jako sedm let. Každé ráno jsem vstal a nějak utloukl den, ale neměl jsem pocit, že doopravdy žiju. Díkybohu jsem se musel vrátit do práce. Jinak bych asi kvůli nulovému pobytu na slunci trpěl nedostatkem vitamínu D. Neměl jsem rád porovnávání nynější situace se Sakurou s tím, co se týkalo Karin, ale možná to na mě dopadlo ještě hůř než její ztráta. Vím, že to zní šíleně. A v mnohém to bylo vůči Karin neuctivé. Ale když umřela, nezbylo mi než se smířit s tím, že už tu není, a jít dál. To neznamenalo, že si musím najít novou dívku. Ovšem když pominul šok, přijal jsem fakt, že odešla z mého života. To, co se stalo, byla chladná a drsná skutečnost, kterou jsem nemohl změnit.
Nebyl jsem si jistý, zda se dokážu smířit s tím, že to skončilo mezi mnou a Sakurou, jelikož jsme oba stále dýchali tentýž vzduch.
Ale každý den z těch sedmi týdnů, kdy jsem o ní neměl zprávu, jako by zmenšoval šanci, že všechno dobře dopadne.
Sedět v hotelovém pokoji, v tomtéž hotelovém pokoji, který jsme před několika měsíci sdíleli se Sakurou, a přemýšlet, zda se zítra objeví, mě nenechávalo v klidu, proto jsem se vydal na procházku. Na Bourbon Street se neustále něco děje. Potřeboval jsem se aspoň na chvilku rozptýlit.
Prošel jsem kolem malé hospůdky, kde jsme se Sakurou obědvali jambalayu. Nohy jsem měl jako z olova. Jako bych se plahočil s desetikilovým závažím na každé noze. Minul jsem bar, kde jsme pili, a pak klub, kde jsem zpíval a díval se do publika na její překrásnou tvář. Tahle procházka mi měla pročistit hlavu, ale dělala pravý opak.
Když jsem přišel před dům, na který jsem dočista zapomněl, zarazil jsem se. Psychická rovnováha a čakra. Jak jsem jenom mohl na tohle místo zapomenout? Anko mi předala vzkaz od Karin. A také řekla Sakuře, že vidí velký konflikt s osobou, jejíž jméno začíná na S. Tou dobou jsme byli Shoji a Sachi a neměli jsme ani ponětí o problému, který nás udeří do tváře.
Nemohl jsem odolat, abych se nepodíval, jestli tu Anko je. Malý předpokoj byl prázdný. K němu přiléhala místnost, v níž nám vykládala osud, oddělená tmavě fialovým sametovým závěsem. Proto jsem klidně stál – nechtěl jsem rušit, pokud vzadu někoho má. Po minutě nebo dvou se zpoza závěsu ozval známý hlas.
„Nejvyšší čas na návrat.“
Předpokládal jsem, že mluví k někomu, kdo je s ní uvnitř, proto jsem nic neříkal. Ale když jsem asi minutu neodpovídal, hlas zaječel: „Pojďte dál, na co čekáte?“
Svraštil jsem čelo. „Ehm… mluvíte se mnou?“
„Jistěže nemluvím sama se sebou. Jsem věštkyně, a ne blázen.“
Odhrnul jsem těžký závěs a spatřil Anko sedící u stolu. Netrpělivě na mě mávla. „Jen pojďte, jen pojďte. Jdeme na to. Tentokrát jste s sebou nepřivedl svou křehulku?“
Váhavě jsem se posadil. „Vy si na mě pamatujete?“
„Většinou mi sem chodí opilci, co smrdí jako zvětralý pivo, nebo holky, co chtějí vědět, jestli najdou toho pravýho, když budou ukazovat kozy na Bourbon Street. Takových jako vy moc nemívám.“
Usmál jsem se, což se mi poslední dobou moc nestávalo. „Díky. Minule jste odvedla tak skvělou práci, že jsem nejspíš trochu doufal, že byste mi zase mohla pomoct.“
Anko natáhla ruku s otevřenou dlaní. „Jak je libo. Bude to čtyřicet dolarů.“
Sáhl jsem do kapsy pro peněženku. „Čtyřicet? Minule to bylo za dvacku.“
Pokrčila rameny. „Za hovor s mrtvými celebritami účtuju přirážku.“
Po chvíli jsem se zasmál. „Myslíte Davida Bowieho? Ale to nebyl Bowie, byla to Karin.“
Anko zavrtěla hlavou. „Bude to čtyřicet, protože to vypadá, že pro hovor s lidma na druhým břehu si budu muset koupit naslouchátko.“
Odlepil jsem z paklíku bankovek dvě dvacky a vsunul je věštkyni do dlaně. Čtyřicet byla zlodějina. Ale klidně bych vysál svůj bankovní účet, kdyby mi dokázala říct, jestli Sakura zítra přiletí, nebo ne. Konečně se pořádně vyspat by za to stálo.
Anko si zastrčila bankovky do výstřihu, zavřela oči a vztáhla ke mně ruce.
Když jsem se nepohnul, otevřela jedno oko. „Podejte mi ruce.“
„Ach. Aha. Jasně. Pardon.“
Dobrých pět minut jsem tiše seděl a pozoroval ji. Její obličej se zavřenýma očima prodělal několik změn výrazů. V jednu chvíli pevně sevřela rty a vypadala rozzlobeně. Hned nato se jí po tváři rozlil úsměv. Nakonec otevřela oči a pustila mi ruce.
Byl jsem napjatý. „Viděla jste něco nepříjemného?“
Mávla rukou. „Ale ne. Jenom jsem vás chtěla chvíli držet za ruku. Už je to dávno, co jsem měla naposledy to potěšení s fešákem jako vy.“ Otočila se a z krabice na židli vedle sebe vyndala balíček karet. Poznal jsem v nich stejné tarotové karty, jaké používala minule.
Odhrnula si dredy z obličeje a otočila tři karty. Prohlédla si je a ukázala na první dvě. „O vaší minulosti jsme už mluvili, takže předpokládám, že dneska jste tu kvůli přítomnosti a budoucnosti.“
„Ano, to by bylo skvělé,“ přikývl jsem.
Zvedla prostřední kartu a asi minutu si ji se zavřenýma očima držela přitisknutou na čele. „Jste osamělý,“ řekla.
Zamračil jsem se, ale přikývl.
Anko se naklonila ke mně a ztišila hlas. „Můžu vás poslat do útulnýho místa na druhým konci města. Řekněte jim, že vás posílá Anko, a za padesát babek už nebudete sám.“
Zachechtal jsem se. „Myslím, že to nebude potřeba.“
Vrátila prostřední kartu na stůl, zvedla vedlejší a také si ji na chvíli přitiskla na čelo. „Váš miláček nechce nového kamaráda.“
Svraštil jsem obočí. „Prosím?“
„Máte kočku, že ano?“
„Ano.“
„Nebude mít svýho novýho kamaráda ráda.“
„Kdo je jeho nový kamarád?“
„Jak to mám vědět? Říkám vám jen to, co vidím.“
„Dobře, dobře.“ Znamená to snad příchod Sakury? Můj kocour si ji zrovna nezamiloval, když se viděli poprvé. Je to dobré znamení?
„A to jablko, který hledáte, je v kufru auta.“
„Jablko? To vidíte? Já ztratím ovoce?“
„Hej,“ sykla Anko. „Chcete si rozhněvat posla?“
Prohrábl jsem si rukou vlasy. „Promiňte, máte pravdu. Jsem jen nervózní.“
„Jste nervózní kvůli tý kočce, co tu byla naposledy s vámi? Tý ružovlásce?“
Srdce se mi rozbušilo. „Ano. Vidíte ji?“
Anko na chvíli pevně zavřela oči a pak je zase otevřela. „Nic. Omlouvám se. Vůbec ji nevidím.“
Sevřelo se mi srdce.
„Ale vidím něco jiného. Neděláte náhodou do astrologie?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Nenarodil jste se v březnu? Nebo možná vaše životní láska?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Vidím berana. A není to jen tak obyčejný beran. Je to ten druh, který používají astrologové pro lidi narozené v tomto znamení.“
Lámal jsem si hlavu, kde by mohlo být spojení s březnem nebo astrologií, ale na nic jsem nepřišel.
Když si Anko všimla mého výrazu, zamračila se. „Podívejte, mladíku. Normálně, když nevidím nic zajímavého, vymyslím si nějaký nesmysl, jako že svoji budoucí ženu potkáte příští středu nebo že vás čeká rozchod. Ale vy mi nepřipadáte jako někdo, kdo chce slyšet podobný kecy.“
Smutně jsem se usmál. „To máte pravdu. Díky za snahu, Anko.“
„Nic se nestalo, drahoušku.“ Sáhla do krabice, odkud vyndala tarotové karty, a vytáhla z ní něco jiného. Vypadalo to jako vizitka. „Tohle je kupon na padesátiprocentní slevu na místo, o kterým jsem mluvila a kde vám pomůžou zapomenout na samotu. Pro případ, že byste změnil názor.“
Zavrtěl jsem hlavou a vstal. „Schovám si ho u vás, Anko. Možná si pro něj přijdu zítra večer.“

Pokračování příště ❤️❤️😘😘