Můj nejmilejší suvenýr ✔︎

Kapitola 7

Sakura

Nemohla jsem od Shojiho odtrhnout oči.
Měl ten nejúžasnější hlas na světě. Hluboký a chraplavý, a jakmile začal zpívat, ovinul se kolem mě jako teplá deka. Zpíval Need You Now od Lady Antebellum, což byl duet, ale nepotřeboval nikoho, aby ho doprovázel.
Dlouho jsem jen stála za mikrofonem a pozorovala ho v úžasu, jak lehce jeho zpěv zní a jak uvolněně tam stojí. Když došlo na refrén, usmál se a ukázal na můj mikrofon. Přidala jsem se k němu, ale naštěstí to nikdo nemohl slyšet.
Jakmile píseň skončila, dostalo se nám potlesku vestoje. Buďme korektní. Shojimu se dostalo potlesku vestoje. Zamával publiku, podal mi ruku a sestoupili jsme z pódia. Podívali jsme se na sebe.
„Díky, žes mi zachránil kůži.“
„Ne, Sachi. Díky, že tys zachránila moji.“
Ráno po Shojiho vystoupení jsem se probudila se širokým úsměvem ve tváři.
Když jsme se odhlásili z hotelu a nanosili věci do pronajatého auta, nálada se mi ještě zlepšila vidinou dalšího dobrodružství.
„Kam to bude teď, pane Hookere?“
„Odpověď znáš.“
„Kam nás zavane vítr?“
„Přesně.“
„Má vítr nějakou představu, kam nás hodlá zavanout?“ usmála jsem se.
Připnul si pás. „Vítr napadlo, že bychom mohli pomalu zamířit na jihovýchod a pak případně na sever. Mám dojem, že na konci toho všeho chceš přistát v Connecticutu.“
Ze zmínky o návratu do reality jsem byla trochu nesvá, i když to bylo ještě daleko.
„To zní dobře. Na jihovýchod je území, který prakticky neznám. Ráda bych viděla Texas… New Orleans.“
Vyjeli jsme z města a za sedm hodin jsme dojeli do Santa Fe v Novém Mexiku.
Nádherné místo. Hory, architektura. Dýchla na nás idyla.
Stáhla jsem okénko, abych se nadechla čerstvého vzduchu. „Vzpomněla jsem si na písničku Znáš cestu do Santa Fe,“ řekla jsem Shojimu.
Podíval se na mě. „Myslím, že to bylo San Jose. Znáš cestu do San Jose…“
„To je stejný,“ nedala jsem se. „Mimochodem, utrpěl jsi šok při mém zpěvu?“
Shoji se usmál. „Trochu asi jo.“
Vrtěla jsem se na sedadle. „Z tohohle místa neodjedu bez smrdutých kovbojských bot. Půjdeme zítra nakupovat?“
„Jasně. Měli bysme si odvézt suvenýr z každý naší zastávky.“
„Blbost,“ našpulila jsem pusu. „Ze Steamboatu nic nemáme.“
„Ale máme,“ mrkl.
„A co?“
„Našel jsem svoje koule. Přišel jsem o ně a teď je mám zpátky.“
Poplácala jsem ho po stehně. „No, to je pravda.“
„Vlastně jsem něco pořídil,“ řekl. „Suvenýr.“
„Fakt?“ zbystřila jsem.
„Jo.“ Vytáhl něco z kapsy a podal mi to.
Byl to odznáček se Snoopym a nápisem Steamboat. Snoopy měl klobouk, svetr a lyže.
„To je nádhera. Kdes to sebral?“
„Vlastně jsem to opravdu sebral. Leželo to na zemi. Vypadá jako originál.“
Přejela jsem odznak prstem. „Je to originál. Můžu si ho nechat?“
„Jistěže.“
Šťastně jsem si připnula Snoopyho na bundu.
Konečně jsme dojeli do cíle, nádherného hotelu s dechberoucím výhledem na pohoří Sangre de Cristo. Slunce zrovna zapadalo a vytvářelo fascinující scenérii.
Když jsme se zapsali a vykročili k výtahům, všimli jsme si, že personál hotelu připravuje v jednom sále nějakou akci. Výzdoba byla obzvláště bohatá, s jasně žlutými ubrusy, a vzbudila mou zvědavost.
„Zajímá mě, co se tu chystá.“
„Možná svatba,“ nadhodil Shoji.
„Možná. Ale vidíš všechnu tu žlutou? A tu velkou diskokouli, co právě zavěšujou? Taky tu nejsou žádný kytky. To bude spíš něco jinýho.“
Ze Shojiho výrazu jsem čichala potíže.
„Co je?“ zeptala jsem se.
„Máš chuť se vyparádit a vpadnout tam?“
„Myslíš to vážně?“
„Jasně. Proč ne?“ Pokrčil rameny. „Dává nám to možnost procvičit naše nedávno nabytý podvodnický schopnosti.“
„Takže Hookerovi půjdou na večírek, a ani nebudou vědět, co je zač?“
„A záleží na tom? Záleželo snad na tom, kam jsme jeli? Jde o zkušenost, o vzrušení z neznámýho. Nejde o místo.“
Něco na tom bylo. Vloudit se na neznámý večírek mohla být legrace.
„Zase máš pravdu,“ přikývla jsem. „Jdeme na to.“
Ubytovali jsme se každý ve svém pokoji a dohodli se, že se sejdeme za hodinu, až se osprchujeme a převlékneme. Shoji opět trval na tom, že zaplatí za hotel, ale řekla jsem mu, že příště platím já, nebo alespoň si zaplatím svůj pokoj. Jako středoškolský učitel nejspíš nemá neomezené zdroje financí. Teď navíc nepracoval.
Jak mi proud horké vody dopadal na ramena, vzpomněla jsem si na Steamboat, na jeho zpověď ohledně Karin a její tragické nehody. Rozesmutnilo mě to a to vysvětlovalo hodně. Ztratil svou partnerku a spřízněnou duši. To bylo horší, než co jsem zažila já. V tomto světle mé zkušenosti s Nejim bledly. Mohla jsem to překonat nebo Nejimu odpustit. Měla jsem na výběr. Ale Shoji byl donucen se se svou láskou rozloučit. Neměl na vybranou a byl neskonale smutný. Otřela jsem si slzy a vylezla ze sprchy.
Vybrala jsem si ty nejsvůdnější šaty, které jsem si s sebou přivezla, a naparádila jsem se na záhadný večírek. Vetřeme se na svatební hostinu? Firemní večírek? Bar micva? Kdo ví. Tak či tak, Hookerovi jsou připravení zapůsobit.
Podívala jsem se na sebe v zrcadle. Šaty, které jsem zvolila, byly pošité flitry, bez ramínek a velmi krátké. Obula jsem si tytéž boty jako na karaoke a rozhodla se nechat vlasy rozpuštěné.
Oblečená jsem se cítila jako na jehlách, a tak jsem šla zaklepat na Shojiho dveře.
Když otevřel, vydechla jsem údivem nad jeho do pasu nahým tělem. Už zase. Proč se vždycky trefím? Skoro mi připadalo, že to dělá schválně, že čeká svlečený, až na něj budu moct zírat. Jak dlouho může chlapovi trvat, než se obleče? Vždycky vypadal, že má „zpoždění“, a proto mi otvíral polonahý.
Rychle mě přejel pohledem. „Vypadáš ještě úžasnějc než ve Steamboatu. Tohle je fakt klasa, Sachi. Krucinál.“
„Ehm, díky. Bylo mi řečeno, že jdu na večírek, takže jsem chtěla vypadat co nejlíp.“
„Tak to musím potvrdit, že se ti to povedlo.“ Vzdychl. „Já si bohužel musím vzít stejnou košili jako ve Steamboatu, protože jinou slušnou nemám.“
„To nic, zítra jdeme nakupovat. Můžeme ti nějakou koupit.“
„Ty chceš jít vážně nakupovat?“
„Jo. Smradlavý boty, pamatuješ? A možná i pěknou vlněnou deku s jihozápadním vzorem.“
Viděla jsem, že jeho košile visí ve skříni. „Je celá zmačkaná.“
„Já vím. Chystal jsem se ji vyžehlit.“
Popadla jsem košili a rozložila žehlicí prkno. „Já to udělám.“
„To nemusíš.“
„Mně to nevadí.“
Dala jsem se do práce. Párou z žehličky prostupovala vůně jeho kolínské. Rozhodně mi nevadilo žehlit košili, která voní jako on.
Když se mi podařilo vyrovnat všechny faldy, přidržela jsem mu ji a on vklouzl do rukávů. Pak jsem se postavila proti němu a pomalu odspodu nahoru zapnula všechny knoflíky, zatímco Shoji sledoval pohyby mých prstů. Byla v tom nezamýšlená smyslnost a celou dobu jsem cítila energii jeho pohledu.
Chvíli jsme na sebe hleděli. Pak řekl: „Musíme jít. Přijdeme pozdě na…“
„…to, kam jdeme,“ dokončila jsem za něj větu.
„Jo,“ usmál se. „Slib mi jednu věc, Sachi.“
„Jakou?“
„Ať se dostaneme do čehokoli, vydržíme. Nebudeme utíkat, když to začne být divný. Sehrajeme to až do konce – nebo dokud nás nevyhodí,“ zasmál se.
Nedokázala jsem uvěřit, že s tím souhlasím, ale přistihla jsem se, jak kývám hlavou. „Neviděl jsi mě snad včera večer vysoukat zadek na pódium a hulákat příšerným hlasem ‚fuck you‘? Já nejsem z těch, co je musíš přesvědčovat k bláznivinám.“
„To je pravda. A to je taky jedna z věcí, který na tobě miluju.“
Z těch slov mi přejel mráz po zádech, když jsme vycházeli ze dveří.
Dole jsme vešli do přeplněného sálu bez sebemenší potuchy o povaze akce.
Když jsem se rozhlédla, potvrdila jsem si, že se určitě nejedná o svatbu, protože jsem neviděla žádné květiny. Výzdoba byla ovšem zajímavá – čerstvé ananasy.
Hosteska u pultu se nás zeptala: „Jste přihlášení?“
„Ano,“ odpověděl Shoji.
„Jaké jméno?“
„Shoji Hooker.“ Otočil se ke mně. „A tohle je moje sestra Sachiko. Já jí říkám Sachi.“
Našpulila rty a listovala seznamem. „Hmm, Hooker. Nikde vás tu nevidím.“
Shoji předstíral hněv. „Někde musela nastat chyba. Registrovali jsme se už před týdny.“
Vypadala celá nesvá, že nás nedokáže najít. Naklonila se blíž a zašeptala: „Řekla bych, že žádné z žen nebude vadit, když vás pustím dovnitř. Spíš by mě asi zabily, kdybych vás nechala odejít. Takže co kdybych sem prostě připsala vaše jména?“
„To zní výtečně,“ usmál se. „Díky.“
Požádala ho, ať jí nadiktuje naše jména. „Nestává se často, aby na naše večery spolu chodili sourozenci. Musím říct, že jsem to ještě neviděla.“
Hmm…
Je tohle nějaká seznamka?
„Jaký je dnešní program?“ zeptal se Shoji.
„Máme tu bar, ale za pití se platí. A každý si může vybrat kohokoli. Když budete mít pocit, že jste se našli, máme nahoře rezervováno několik pokojů. Přijdete za mnou a já vám dám klíč. Pokud se rozhodnete využít některý z pokojů, budu potřebovat vaši kreditku. Pokoje se přidělují tomu, kdo dřív přijde.“
Podala nám odznáčky ve tvaru ananasu, které jsme si připíchli na šaty.
Shoji přikývl. „Rozumím. Díky.“
Když jsme odcházeli, řekla jsem: „Zahrál jsi to pěkně. Ty to chápeš? O co tady sakra jde? Nějakej sjezd milovníků ananasů?“
Shoji si zakryl ústa rukou a zasmál se. Když se uklidnil, nasadil vážný výraz. „Jsme na šukacím večírku, Sachi.“
He? Šukací večírek? Vytřeštila jsem oči. „Cože?“
„Swingers party.“
„Uf. No to snad ne.“
„Poznal jsem to už podle těch ananasů.“
„Podle ananasů?“ zamračila jsem se.
„Jo,“ uchechtl se. „Ty to neznáš?“
„Ne! Co mají ananasy společnýho se sexem?“
„Jsou poznávacím znamením… podobně smýšlejících lidí. Míval jsem sousedy, co na baráku vyvěšovali vlajku s ananasem. Neměl jsem potuchy, co to má znamenat, dokud mě sousedka jednou nepozvala k nim na party. Měla pocit, že jejímu manželovi by se Karin líbila, a dala jasně najevo, že ona chce ojet mě. Když jsem jí řekl, že na něco takovýho nejsme, zatvářila se uraženě – měli jsme to poznat podle ananasu. Takže od tý doby si dávám pozor. Když vidím ananas, vím, o co jde.“
Snažila jsem se to ujasnit. „Počkej – ty sis všimnul ananasů, když jsme šli prve kolem? Věděl jsi, co je to zač, když jsi mi navrhnul, ať tam jdeme.“
Zavrtěl hlavou. „Ne. Přísahám. Nevšimnul jsem si ananasů, dokud jsme sem nepřišli.“
Rozhlížela jsem se kolem s otevřenou pusou. „A do prdele.“ Tolik pohledů na nás spočívalo – skoro všichni přítomní se na nás dívali.
„Vypadáš, jako bys chtěla vzít do zaječích,“ špitl. „Pamatuj na svůj slib. Řekli jsme si, že vydržíme až do konce – ať to bude cokoli.“
„Tohle je docela pořádný cokoli! A co přesně za těchto okolností znamená ‚až do konce‘? I když se možná jmenuju Hookerová, tak děvka nejsem, jestli mi rozumíš.“
„Nebudem se ničeho účastnit,“ zasmál se. „Ale je sranda motat se kolem těch lidí.“ Naklonil hlavu. „Pojď.“
Shoji zamířil k baru a koupil nám pití. Já jsem zůstala pár kroků za ním a nervózně obhlížela místnost. Na tohle jsem rozhodně potřebovala alkohol.
Nemusela jsem si dodávat odvahy, ale my dva jsme tu vypadali zdaleka nejlíp. Čekala jsem, že za námi každou chvíli někdo přijde.
Chvíli potom, co se Shoji vrátil s pitím, k nám přistoupil pár kolem čtyřicítky.
„Ahoj,“ pozdravil muž.
Shoji se usmál a tvářil se uvolněně a sebejistě. „Ahoj.“
Žena byla trochu nesvá. „Já jsem Kurenai a tohle je můj manžel Asuma.“
„Těší mě,“ řekl Shoji.
Můj pseudobratr se na mě vyzývavě podíval, jako by chtěl, abych jim něco řekla.
Odkašlala jsem si. „Vy… tohle děláte často?“
„Vlastně ne,“ přiznala žena. „Pro mě je to poprvé. Slavím čtyřicetiny a řekla jsem manželovi, že bych to chtěla aspoň jednou zkusit.“
„Aha,“ vydechla jsem. „Tak to hodně štěstí.“
Muž si usrkl pití. „Já už jsem to zkusil mockrát. S bývalou ženou jsme to měli rádi. Kurenai je moje druhá manželka a není tak odvážná. Možná proto jsme spolu vydrželi.“
Po několika vteřinách trapného ticha se žena zeptala: „A co vy dva? Jak dlouho jste spolu?“
„My vůbec nejsme spolu. Sachi je moje sestra.“
„No páni. Vy jste tedy oba… sami?“ zeptala se.
„Ano,“ přikývla jsem a dlouze si přihnula.
Asuma se ke mně naklonil a zašeptal mi do ucha. „Víš, jak se tady takovým ženským říká?“
„Jak?“ vyzvídala jsem a odtáhla se od něj.
„Jednorožec.“
„Vážně?“
„Jo.“ Vycenil zuby. „Žádnej prstýnek. To je žádaný zboží.“
Po několika minutách klábosení se Troy konečně dostal k jádru věci. „Jaká je šance, že byste si vy dva… zahráli?“
Naprosto nulová.
Tuhle laskavost jsem přenechala Shojimu. Pochopil.
„Díky. Ale už jsme zadaní. Vlastně tu čekáme na náš pár.“
Kurenai vypadala navýsost zklamaně, že si dnes večer neužije mého bratra. „Ehm… fajn… za pokus to stálo,“ usmála se.
„V každém případě jsme vás rádi poznali,“ dodal Asuma, než se vzdálili.
Sayonara.
Když odešli, byla jsem zralá na sprchu. Ale taky mě přepadla podivná žárlivost. Což bylo směšné, protože Shoji nebyl můj kluk. Jenže pomyšlení, že by měl sex s tou ženou – že ho chtěla – mě bodalo u srdce.
Něco na mně poznal. „Jsi v pořádku?“
Rozhlédla jsem se kolem. „Jo, to nic.“
Několik párů se kolem nás ochomýtalo. Ženy obhlížely Shojiho a muži se dívali na mě.
I když jsem měla sto chutí prchnout, slíbili jsme si, že zůstaneme. Ale čím to mělo končit, když jsme neměli v úmyslu zúčastnit se „hry“ s těmito lidmi?
Po čase k nám kdosi přistoupil a oznámil tichým hlasem: „Jestli máte zájem, je volné střešní apartmá.“
Když dotyčný odešel, otočila jsem se k Shojimu. „Co se má dít ve střešním apartmá?“
„Vím já?“ zasmál se. „Pojďme se podívat.“
Když už jsme se dostali až sem, asi nám to nemůže uškodit.
Zatímco jsme jeli výtahem nahoru, dokázala jsem myslet jen na to, do čeho se to tady proboha pouštím?
Před střešním apartmá jsme ukázali naše odznaky a byli jsme vpuštěni dovnitř.
Pokoj byl osvětlen tlumeným červeným světlem. V pozadí hrál tiše jazz. V šeru se moc nedaly rozpoznávat tváře. Po celé ploše podlahy byly rozprostřené nafukovací matrace a na nich leželi lidé.
Vedle místa, kde jsme stáli, byla mísa kondomů a vedle ní mísa s vlhčenými ubrousky.
Než jsme směli jít dál, museli jsme odevzdat mobily muži stojícímu hned za dveřmi. Za ně jsme dostali lístky s číslem, za které si je při odchodu zase vyzvedneme.
Během pár minut bylo všude kolem plno lidí, kteří se svlékali a šli na to. Vzduch byl plný výparů alkoholu a vyčpělé voňavky. Byl to doslova, jak to popsal Shoji, šukací večírek.
Hodně lidí také zůstalo stát bokem a přihlíželo, stejně jako my. V protějším rohu místnosti jsem zahlédla pár, s nímž jsme předtím hovořili. Nejspíš se diví, kde jsou naši „přátelé“ – ti, s nimiž jsme měli mít sex.
V porovnání s tím, co jsem čekala, tu panovalo tajuplné ticho. Přestože většina z přítomných se nedala považovat za nejatraktivnější, překvapilo mě, že čím déle jsem je pozorovala při sexu, tím nažhavenější jsem byla – ne že by mě lákal někdo z nich, ale přitahoval mě muž stojící vedle mě. A když jsem se k Shojimu otočila, díval se přímo na mě.
Naše oči se na chvíli střetly, než se ke mně naklonil. „Myslím, že už jsme dospěli až do konce. Co ty na to?“
S neklidným pocitem jsem přikývla a následovala ho ke dveřím. Dostali jsme zpět své telefony a vyšli ven. Srdce mi divoce bušilo a nevím, jestli to bylo tím, že na zlomek vteřiny jsem si myslela, že se mě zeptá, jestli mám zájem se s ním přidat k ostatním. Ale to by bylo šílené. To by Shoji nikdy neudělal. Měli jsme úplně jiný vztah. Nemluvě o tom, že pro tyhle lidi jsme byli bratr a sestra, a dovedete si představit, co by si pomysleli.
Bylo vážně smutné, že jsem si byť na milisekundu připustila, že by mě o to Shoji požádal. Přesto jsem celou cestu k našim pokojům nedokázala myslet na nic jiného. Jaké by to bylo lehnout si na tu matraci a pustit Shojiho do sebe?
Teda. Asi už si vážně potřebuju vrznout.
Ve výtahu jsme byli sami. Podívala jsem se níž a přísahala bych, že má erekci. Vlhko mezi mýma nohama naštěstí není vidět. Tímhle voyeurským zážitkem se chvění mezi námi změnilo.
„Tohle bylo zajímavý,“ řekl nakonec se zasněným pohledem.
V tu chvíli mi to všechno došlo. Vyprskla jsem smíchy. A Shoji se mnou. Smáli jsme se, dokud nás výtah nevyplivl v našem patře.
Otřela jsem si oči. „Teď se nebudu moct pořádně podívat na ananas.“