Můj nejmilejší suvenýr ✔︎

Kapitola 6

Sasuke

Mají první rande. On se bojí, že přečerpal svůj kredit na účtu, protože celej měsíc visel na webkameře, kde jedna holka předváděla porno.“
Sachi na mě civěla, jako bych měl dvě hlavy. Ukázal jsem bradou na dvojici u přepážky. Muž si nepřestával otírat potící se dlaně o kalhoty a byl viditelně bledý. Jistěže to mohlo být tím, je se chystal pronajmout si stroj, na kterém se řítíte dvoustovkou a jedinou vaší ochranou je helma na hlavě. Ale můj příběh se mi líbil víc.
Sachi se dovtípila, že pokračuju v naší hře, a naklonila se ke mně. „S Kushinou, tou holkou na kameře, se seznámil před rokem na internetu. Nikdy spolu nemluví. On je voyeur, takže jí posílá zprávy, jaký věci má dělat, a pak, když se připojí, oba předstírají, že jí neplatí za to, aby se mohl dívat. Ta holka vedle něj se jmenuje May. Bydlí pár bloků od něj. Myslí si, že se náhodou potkali v posilovně. Nemá chudák ani tušení, že ten chlápek víc než rok šplhal na strom naproti jejímu domu. Po večerech ji sledoval okýnkem v koupelně, jak se převlíká.“
Nadzvedl jsem obočí. „To je trochu strašidelný. Zatraceně se mi to líbí. Netušil jsem, co v tobě je, Sachiko Ophelie Hookerová.“
Uchechtla se. „Ophelie? To je moje prostřední jméno?“
„Naše máma byla velká fanynka Hamleta,“ pokrčil jsem rameny.
Poté, co jsme se se Sachi rozhodli pokračovat v našem dobrodružství, pronajali jsme si na letišti auto a já jsem nás odvezl do Steamboat Springs. Sachi se zmínila, že nikdy nejezdila na sněžném skútru, a zdejší trasy vedly nádhernou přírodou. Její fotografování bude součástí našeho objevování nádhery coloradských hor. Navíc myšlenka, že se ke mně bude celý den zezadu tisknout… To rozhodně nevypadalo špatně.
„Pan a paní Hookerovi?“ zavolal hlas od přepážky. Potící se mladík a jeho společnice někam zmizeli.
Sachi se na mě podívala. „Tys nás nahlásil jako manžele, a ne jako bratra a sestru?“
„Ne. Jen jsem jim nadiktoval jména Sachiko a Shoji Hookerovi. Zbytek si asi domysleli.“
Přistoupili jsme blíž a poté, co jsme vyplnili formuláře, jsme si šli prohlédnout skútr. Vybral jsem dvoumístný model Ski-Doo Grand Touring, který měl velký rám a dostatek místa na Sachino fotografické vybavení. Sedělo se na něm za sebou jako na motorce.
Nejprve jsem usadil Sachi, pak sebe.
„K naší první zastávce je to asi půl hodiny,“ vysvětlil jsem. „Tyhle krámy jsou hlučný, takže si toho asi moc nepovíme. Když budeš chtít, abych zastavil, poplácej mě po zádech.“ Byl jsem tu dostkrát na to, abych znal ty nejlepší cesty, a těšil jsem se na její reakci, až přijedeme na místo, které jsem vybral. „Bojíš se?“
Vycenila zuby v širokém úsměvu. „Jasně!“
Zachechtal jsem se. Lidi, co se bojí, většinou vypadají, že si stříknou do gatí. Sachi však, zdá se, svůj strach proměnila ve vzrušení a přenesla to i na mě. Jako například včera. Čtyři roky jsem se vyhýbal lyžování. Kdyby to zůstalo na mně, nikdy bych si už lyže nepřipnul, ale přesvědčila mě, ať špatné vzpomínky nahradím novými a hezkými.
Zastrčil jsem její věci do úložného boxu vzadu a schoval tam i termosku s horkou čokoládou, o níž neměla potuchy, že jsem koupil na cestu. Pak jsem se posadil na skútr před ni.
„Sedíš pohodlně?“ zařval jsem.
„Jo. Ale kde se mám držet?“
Po stranách sedačky byla madla, ale naštěstí chlapík, který nám stroj předával, se o nich zapomněl zmínit.
„Chytneš se mě kolem pasu.“
„Aha. Dobře. To se ale musím posunout dopředu.“
„Jo, to udělej.“
Mezi námi byla mezera, jež tam mohla zůstat, kdyby věděla o madlech. Takhle se ke mně přitiskla stehny, já jsem sáhl dozadu a jedno zmáčkl. „Dobrý?“
„Jo. Je mi fajn.“
S tím jsem mohl jen souhlasit – rozhodně jsem se takhle cítil lépe. Škoda, že jsme byli zabalení do tlustého zimního oblečení. Znamenám si, že nasměrovat tenhle výlet do teplejšího podnebí, kde se můžeme zbavit některých z těch vrstev, nemusí být špatný nápad.
Nastartoval jsem skútr a Sachi se mě pevněji chytila kolem pasu.
„Jupí, jsem tak nedočkavá,“ vypískla a já jsem se neubránil úsměvu.
Vyjížďka lesními cestami byla úchvatná. Okraj cesty lemovaly obrovské jehličnany zasypané silnou vrstvou sněhu. Sachi nejednou vyjekla a na něco ukázala. I když jsem tudy jel už stokrát, dnes mi všechno připadalo nové, jako bych se na to nedíval svýma očima, ale jejíma. Kličkovali jsme mezi svahy až skoro nahoru a pak jsem zpomalil.
„Drž se pevně, jo? Teď na chvíli sjedeme z cesty.“
„Dobře!“
Těšilo mě, že se neptá, jestli se to smí, nebo co uvidíme. Sachi mi věřila, přestože jsme se znali teprve pár dní. Jakmile jsme dojeli k vyhlídce, zaparkoval jsem a slezl. Sundal jsem si helmu a pověsil ji na řídítka.
Sachi udělala totéž a masírovala si zadek. „Z těch otřesů ho mám nějak namoženej.“
„Pomysli na to, jak se asi cítí moje koule.“
Zasmála se. „To bych asi měla být ráda, že si je taky nemasíruješ.“
„Kvůli čemu myslíš, že jsem tě sem přivezl?“ zeptal jsem se.
Vytáhl jsem její fotobrašnu z kufru a do druhé ruky vzal termosku s horkou čokoládou. „Pojď. Tudy.“
Vedl jsem ji k velké skále asi sedm metrů od okraje srázu. Vyšplhal jsem nahoru a podal jí ruku, abych ji vytáhl za sebou.
Otočila se a poprvé se jí naskytl výhled na zimní pohádku dole. Krajina byla opravdu velkolepá. Bílý les, jasně modrá obloha a pára nad termálním pramenem uprostřed údolí. „Bože můj, to je nádhera.“
Prohlédl jsem si široký úsměv v její tváři. „To máš pravdu.“
Okamžitě sáhla po foťáku. Stála a mačkala spoušť dobrých deset minut ztracená ve svém vlastním světě. Když se konečně posadila a vzdychla, usoudil jsem, že je ten pravý čas na zahřátí, takže jsem odlil trochu kouřící čokolády do umělohmotného víčka a podal jí ho.
„Nádhera. To je dokonalý.“
Předávali jsme si kelímek a střídali se v pití.
Pak zavrtěla hlavou a vzdychla. „Nemůžu po zbytek života jenom fotit děti.“
„Ne?“
„Musí existovat střední cesta. Zbožňovala jsem práci pro hudební časopis, ale neměla jsem domov. Jednoho dne chci mít rodinu a nechci tahat děti z místa na místo, jako to dělali moji rodiče. Ale za poslední dny jsem si uvědomila, že taky musím nakrmit svoji duši.“
„Rozumím,“ přikývl jsem. „Tak jsem se dostal k učení.“
„Když jsem se tě na to včera ptala, odbyl jsi mě. Říkal jsi, že to je příběh na jiný den.“ Šťouchla do mě ramenem. „Nuže, dneska je jiný den, pane Hookere.“
Chvíli jsem zíral do nebe a nevěděl, jak začít. Nakonec jsem zavřel oči a řekl si, že nejsnazší bude začít tím nejhorším. „S Karin jsem se seznámil v prvním semestru na vejšce – ne ve škole, ale v baru, kde jsem hrál. Ona taky studovala. Měřila sotva metr a půl a hubená byla jako vyžle. Ale postavila se před mikrofon a začala se mnou zpívat – bylo to Some Kind of Wonderful od Grand Funk Railroad.“
Potřásl jsem hlavou a vybavil si ten večer. Bylo to poprvé po dlouhé době, co jsem se při vzpomínce na Karin usmál. „Měla ten nejbláznivější hluboký, chraplavý hlas. Zněl, jako by patřil čtyřicetiletý gospelový zpěvačce, co váží metrák a půl. Říkával jsem jí, že jsem se zamiloval do ženský, co se schovává uvnitř té mladé pěkné holky. Opravdu byla stará duše.“ Odmlčel jsem se. „To bylo na každý pád naposledy, co jsem hrál sám.“
„Utvořili jste s Karin duo?“
Přikývl jsem. „Nedokázala zpívat před publikem. Takže jsme zpívali jeden pro druhýho. Byli jsme studenti, takže jsme hráli většinou v týdnu po místních klubech. Ale občas jsme si střihli i něco o víkendu a začali se nám množit fanoušci. V závěrečným ročníku si nás přišla poslechnout nahrávací společnost a nabídla nám smlouvu.“
„No teda. To jsem netušila.“
„Protože jsme tu desku nenatočili. Jeden semestr jsme měli volno ze školy. V lednu jsme měli jet nahrávat do L. A. Den před odjezdem jsem dostal skvělý nápad jít si naposledy zalyžovat, než odletíme za sluncem. Karin uměla slušně lyžovat, ale nejezdila černý sjezdovky jako já. Místo abych zůstal s ní na značeným svahu, řekl jsem jí, že si chci naposledy sjet nadivoko a že se sejdeme dole. Trvala na tom, že pojede se mnou. Nerozmlouval jsem jí to dostatečně důrazně, takže jela. V půli svahu jí to uklouzlo na ledu, vjela na bouli a narazila do stromu.“ Zhluboka jsem se nadechl a polkl. „Zlomila si vaz. Byla na místě mrtvá.“
„Bože můj, Shoji.“ Přitáhla mě k sobě a pevně mě držela. „To je mi tak líto.“
„Díky,“ přikývl jsem. Po pár minutách, když povolila sevření, jsem dopověděl svůj příběh. „Včera to byl první den, co jsem se od té doby postavil na lyže. A abych mohl zůstat u muziky, kterou jsem měl rád, rozhodl jsem se jít učit. Ale bez Karin jsem se nedokázal přimět zpívat.“
„Páni. Tomu naprosto rozumím. Ale proboha, Shoji, proč jsi mi neřekl, jak významnej den to pro tebe včera byl?“
Nevěděl jsem, jak odpovědět. „Asi jsem to radši bral střízlivě. Ty jsi způsobila, že jsem dokázal nemyslet na to, proč jsem přestal lyžovat.“
„A já ti tu vykládám svoje trápení. To, co jsi zažil ty, je daleko horší.“
„Oba jsme ztratili milovanou osobu, jen každej jiným způsobem.“
Sachi si sundala rukavici a pak škubla i za moji. Jakmile jsme měli ruce volné, propletla své prsty s mými. „Myslím, že nám bylo souzeno se potkat, Shoji Hookere. Život nás svedl záměrně dohromady.“ Opřela si hlavu o moje rameno a zhluboka vzdychla. „Musíme pomoct jeden druhýmu na nový cestě.“
Přikývl jsem. „Asi máš pravdu, ségra. Asi máš pravdu.“
Po projížďce jsme si našli malý hotýlek nedaleko hlavní třídy ve Steamboat Springs. Opět jsme dostali pokoje vedle sebe.
„Mám hlad,“ prohlásila Sachi, když jsme s klíči v ruce stáli u dveří. „Když jsme projížděli městem, viděla jsem hezkej podnik, kde bych se ráda najedla.“
„Jasně. Jak se jmenuje?“
Usmála se. „To je překvapení.“
Oplatil jsem jí úsměv. „Dobře. Kolik potřebuješ času?“
„Čtyřicet minut?“
„To zní dobře. Až budeš hotová, zaklepej.“
Vysprchoval jsem se a převlékl, pak jsem hodil nohy na postel a na pár minut zavřel oči. Po chvíli mě probudilo klepání na dveře.
Ospale jsem otevřel a spatřil Sachi ve stříbrných splývavých šatech s tenkými ramínky. Vlasy měla vyfoukané do měkkých vln a na obličeji větší vrstvu mejkapu, než u ní bylo obvyklé. Musel jsem několikrát zamrkat, abych se ujistil, že nesním.
„No teda. Vypadáš skvěle. Asi bych se měl převlíknout.“
Ustoupila o krok a prohlédla si svou róbu. „Není to moc nóbl? Přivezla jsem si spoustu hezkých šatů. Nevím, kam jsem v nich chtěla jít, když jsem přijela sama, ale řekla jsem si, proč je nevyužít. Ale koukni na ten výstřih vzadu. Není to příliš? Je jasný, že než půjdeme ven, musím si vzít kabát.“
Otočila se a předvedla mi hluboký výstřih na zádech, který sahal až k bokům a odhaloval krémově bílou pleť. Při pohledu na hedvábnou látku obepínající dokonale kulaté hýždě jsem začal slintat.
Odkašlal jsem si. „Ehm… Rozhodně to není typický oblečení na lyže, ale vypadáš v tom zatraceně sexy. Dneska bysme asi neměli říkat, že jsme brácha se ségrou, protože by mě lidi mohli považovat za úchyla, až bych nad tebou slintal.“
Začervenala se. „Jsi milej. Ale mám se převlíknout?“
„Ani náhodou.“ Ukázal jsem na svůj pokoj. „Pojď dál a já si aspoň vezmu košili s límečkem.“
Zdálo se to jako naprosto nevinné pozvání, ale jakmile za ní zaklaply dveře, všechno se změnilo. Snad to způsobila její přítomnost v pokoji, jehož většinu zabírala postel, spolu s tím, jak v těch šatech vypadala, náhle jsem však toužil vidět její rozevláté růžové vlasy na svém polštáři.
Abych se odpoutal od té myšlenky, zanořil jsem se do kufru, zatímco Sachi se usadila na kraj postele. Přehodila jednu nohu přes druhou a já jsem vzdal svůj boj.
Má taky zatraceně pěkný nohy.
A to nemluvím o jejích nádherných botách. Třpytivé, s tenkou přezkou kolem kotníků a vysokým tenkým podpatkem. Nikdy jsem nebyl tak vděčný za tu pošetilost, že Colorado v turistických oblastech uklízí chodníky. Tyhle věci jsou na nohou neskonale hezčí než sněhule.
Předtím jsem si oblékl černé kalhoty a rolák, ale ten jsem nyní vyměnil za decentní šedou košili. Když jsem si přetahoval přes hlavu tričko, které jsem si oblékal pod košili, přistihl jsem Sachi, jak mě zase zkoumá.
Já to dělám taky, Sachi, neboj se.
Venku na ulici jsem jí nabídl rámě. „Nechci, aby ti v těchhle botách ujela noha.“
„Ach, díky.“ Chytila se mě za biceps a společně jsme ušli dva bloky. Neměl jsem tušení, kam jdeme, ale bez ptaní jsem následoval její dobrodružný výpad.
Zastavila před místním barem. „To je ono.“
Ten podnik tu byl už léta a byla to svým způsobem špeluňka. Překvapilo mě, že v tom svém ohozu nechce jít do něčeho noblesnějšího.
„Myslím, že tady mají k jídlu jenom burgery a podobně. O kus dál je steakhouse.“
„Ne,“ usmála se. „Chci sem. Poslední dvě dobrodružství jsi vybíral ty. Teď je řada na mně.“
„Jak je libo,“ usmál jsem se.
Uvnitř nám servírka sdělila, že si můžeme sednout, kam chceme, a tak jsme si vybrali box. Rozhlédl jsem se kolem. Už je to možná osm let, co jsem tu byl naposledy, ale to místo se ani trochu nezměnilo. Bylo tmavé, s dřevem obloženými stěnami a betonovou podlahou. Hrála tu hudba z nezvykle slušného ozvučení na takový podnik a v jednom rohu bylo malé pódium, kde si dva maníci připravovali nástroje.
„Přišla sis sem poslechnout hudbu? Neumím si představit, že by sis tenhle podnik vybrala kvůli jídlu.“
„Jo, přišla jsem kvůli muzice.“
Přikývl jsem. To už dávalo větší smysl. Ve výloze jsem však žádný plakát kapely neviděl. „Kdo dneska hraje?“
Sachi se usmála. „Ty. Je karaoke večer. Podle cedule venku píšou, že se začíná za deset minut.“
Nechtěl jsem házet vidle do jejího nadšení, s jakým se vrhala do dobrodružství, která jsem vybral, ale zpívat jsem prostě nemohl.
„Je mi líto, Sachi. Oceňuju, že jsi sem šla kvůli mně. Ale já prostě nemůžu.“ Lyžování byla jedna věc, jenže postavit se bez Karin znovu na pódium bylo něco úplně jiného. Tam patřila ona.
„Dobře. Ovšem nebude ti doufám vadit, když já do toho půjdu.“
„Nevěděl jsem, že umíš zpívat.“
Zakřenila se. „Neumím.“
Vypil jsem pivo a Sachi si dala skleničku vína, kterou vyprázdnila setsakra rychle. Když byla hotová, vstala. „Jdu se přihlásit. Nějaký speciální přání?“
Zvedl jsem ruce nad hlavu. „Nechám se překvapit.“
Tvrdila, že neumí zpívat, ale předpokládal jsem, že přehání. Kdo se přihlásí do karaoke, umí snad aspoň udržet tóninu. Přinejmenším za střízliva. Ovšem když se vrátila ke stolu a poručila si víno a panáka, došlo mi, že se chce posilnit, než vyvolají její jméno.
„Chodíš na karaoke často?“ zeptal jsem se.
Obrátila do sebe panáka, a než postavila sklenici na stůl, nakrčila nos, jako by cítila rybinu. „Nikdy jsem na něm nebyla.“
Vytřeštil jsem oči. „Vážně?“
„Vážně. Před lidmi jsem nikdy nezpívala. Teda když nepočítám svůj první byt. Bydlela jsem v garsonce s tenkýma stěnama. Vedle mojí sprchy měli nejspíš sousedi ložnici. Ve sprše jsem si zpívala. Když jsem byla v ráži, držela jsem dokonce lahev šamponu jako mikrofon. Pak jednoho dne mi moje milá postarší sousedka paní Tsunade zaklepala na dveře. Donesla mi koláč a zdvořile se usmála, než mi sdělila, že její pes vyje pokaždé, když mě slyší zpívat. Požádala mě, jestli bych toho nemohla nechat.“
„Kecáš,“ uchechtl jsem se. „Tak to nebylo.“
Pokřižovala se. „Přísahám při Bohu vševědoucím.“ Mávla na servírku a poručila si dalšího panáka.
„Hmmm… házíš do sebe vodku, jako by to byla voda. Děláš to často?“
„Stejně často jako karaoke.“
A sakra.
Naštěstí vyvolali její jméno dřív, než na stole přistál další panák. „Další na řadě je Sachiko Ophelia Hookerová. Zazpívá nám píseň od CeeLo Greena – originální verzi, ne tu, co hrají v rádiu.“
Sachi vstala a uhladila si šaty. „Bože můj. Nemůžu uvěřit, co to vyvádím. Jak vypadám?“
„K sežrání. Vážně, i kdyby tvůj zpěv za nic nestál, nikdo si toho nevšimne. Ale pořád ještě z toho můžeš vycouvat. Moje uznání máš tak jako tak, ať už tam půjdeš, nebo ne.“
Sachi se předklonila a políbila mě na tvář. Ale nezvedla se hned a místo toho mi zašeptala do ucha: „Pamatuješ si, jak ses přede mnou svlíkal?“ Její horký dech mi ovanul ucho.
„Jo.“
„Když půjdeš se mnou, tak ti to oplatím, než se rozejdeme.“
Až jsem se zakuckal. Krucinál, tahle ženská je stejně krásná jako nepředvídatelná. Ale ani to mě nepřimělo postavit se za mikrofon.
„Zlom vaz, krásko.“
Pozoroval jsem, jak se Sachi nese k pódiu. Její zadek vypadal v těch šatech skutečně nádherně. Moje hlava se kývala sem a tam spolu s jejími boky. Servírka dorazila k našemu stolu s pitím, právě když Sachi vystoupala na pódium. Sebral jsem jí sklenici z ruky, než ji stačila postavit na stůl, a bleskově ji obrátil do sebe. „Přineste prosím ještě jednu, díky.“
V reproduktorech promluvil pořadatel karaoke. „Zajímavý výběr, Sachiko. Je někdo, komu chcete tu píseň věnovat?“
Sachi si odkašlala a sklonila si mikrofon k ústům. „Ano. Svému bývalému a všem hloupým chlapům na světě.“
Konferenciér se zachechtal. „Proč ne. Jedeme.“
Hudba začala hrát a já jsem okamžitě poznal, kterou CeeLovu píseň si vybrala. Jmenovala se Fuck You, i když v rádiích ji hráli pod názvem Forget You a půlka slov byla vypípaná.
Sachi začala zpívat a – au – opravdu nelhala. Někteří lidé nemají sluch, jiní rytmus nebo nedokáží udržet melodii. Chudák Sachi trpěla všemi třemi neduhy.
Bylo to hrozné.
Tak, tak příšerně otřesné.
Zprvu byl bar tichý. Většinu lidí patrně ochromilo, jak se může z tak krásné ženy linout tak příšerný hlas. Pak se obecenstvo vzpamatovalo a bar začal hučet. Několik buranů dokonce bučelo nebo pískalo. Sachi vypadala, jako by nejraději zalezla do nějaké díry.
Kurva.
Prohrábl jsem si vlasy.
Bučení zesilovalo, ale Sachi zpívala dál, snažila se vydržet.
Nemohl jsem ji tam nechat stát a dělat ze sebe pitomce.
Zavrčel jsem „do hajzlu“ a vyklouzl z boxu. Zamířil jsem k pódiu. Doprovázela mě na každém kroku, takže jsem ji v tom nemohl nechat samotnou.
Zastavil jsem se u stolku moderátora a poprosil ho o laskavost, ať pustí jinou píseň. Na pódiu byly dva mikrofony. Sledoval jsem šňůru jednoho a vytáhl ji ze zásuvky. Když konferenciér vypnul hudbu, pošeptal jsem Sachi, ať se přesune k mikrofonu, který byl teď odpojený.
„Co děláš?“ špitla.
„Pochlapuju se. Teď se posuň vedle, než začne další písnička.“