Můj nejmilejší suvenýr ✔︎

Kapitola 21

Sakura

Když jsme se vrátili do domu, byli jsme v bujařejší náladě. Zůstali jsme v kuchyni a likvidovali sladkosti, které jsem upekla. Napadlo mě, že ponořím jeho prsty do polevy, abych je mohla zase olízat, ale nakonec jsem to zavrhla. Tahle uvolněnější atmosféra nám připomínala dny Shojiho a Sachiko Hookerových.
Přepadla mě nostalgie. O co jednodušší to tenkrát bylo, a to je to teprve pár týdnů. Jelikož jsem opět podléhala emocím, rychle jsem je zaplašila.
„Vlastně jsem ti ještě neukázala dům.“ Vstala jsem. „Pojď, provedu tě.“
Trošku zaváhal, ale nakonec vstal. Věděla jsem proč – už Sasukeho znám. Vždycky jsme se snažili nezůstat spolu sami v ložnici. Bylo skoro komické, jak jsme v tom byli důslední. Ale na svůj dům jsem byla pyšná a chtěla jsem, aby si prohlédl všechny místnosti.
Začali jsme u stěny s mými šedesáti osmi úsměvy.
Postavil se před ni a žasl nad černobílými fotkami. „Týjo. Slavná zeď úsměvů.“
„Jo.“
Dívala jsem se, jak se tváří.
Ukázal na jeden obrázek. „Kdo je tohle?“
„To je muž, ke kterému přichází jeho přítelkyně na letišti. Jak vidíš, je velmi šťastný, že ji vidí.“
Přesunul se k dalšímu obrázku a já jsem šla těsně za ním.
„A tohle?“
„Babička, která pozoruje svou vnučku v parku na kolečkových bruslích.“
„Jsou to upřímný úsměvy.“
„Jo. O tom to je. Rozdíl jsi viděl, když jsem ti ukázala tvoje vlastní.“
„Je neskutečný tady stát a vidět to na vlastní oči. Popsala jsi mi to, udělal jsem si jistou představu, ale nikdy mě nenapadlo, že to doopravdy uvidím.“
„To je věc, co? Že jsi tady.“
Dlouho zíral na zeď a pak se ke mně otočil „Nelituju toho, Sakuro. I s tím vším, co víme. Nelituju ani minuty.“
„Zní to bláznivě, ale já taky ne.“
„Ať se stane cokoli, je ze mě lepší člověk díky tomu, že jsem tě potkal a strávil s tebou trochu času.“
Proč mi to připadá jako poslední slova?
S těžkým pocitem na hrudi jsem vzala jeho hlavu do dlaní, vytáhla se na špičky a jemně ho políbila na čelo.
Po několika vteřinách upřeného pohledu do očí se obrátil zpátky k fotkám na zdi.
Přistoupil blíž. „Tohle je ta tvoje nejoblíbenější, co? Ta malá holčička.“
„Jo. To je ona.“
Jeho oči se vpíjely do mých. „Štěstí ostatních ti přináší tolik radosti.“ Vzal mi bradu do dlaní. „Jsi šťastná, Sakuro? To je všechno, co potřebuju vědět. A nemusíš odpovídat hned. Jenom se nad tou otázkou zamysli a odpověz mi, až budeš vědět. Protože jestli jsi šťastná s Nejim, víc toho slyšet nepotřebuju. Ale jestli ne, nemělo by tě uspokojit nic menšího než naprostý štěstí.“
Najisto jsem věděla, že šťastnější než kdy jindy jsem byla s ním na cestě. A potřebovala jsem najít způsob, jak to promítnout do svého života. Ale když to teď přiznám, bude to vypadat, že k Nejimu nic necítím? Sasukeho slova vyvolala spoustu otázek, které ostřelovaly mou mysl. Myslela jsem si, že miluju Nejiho. Ale tím, že zrušil svatbu, u mě opravdu pozbyl důvěry. Také jsem si myslela, že mám zájem o Sasukeho. Ale co vím o něm a o tom, jaký s ním bude život?
Neji byl jistota. Neji mě miloval – nebo to tvrdil. Ale může mě milovat Sasuke, když nad námi visí ten temný mrak? A dokážu ranit Nejiho tak zákeřným způsobem, že ho opustím kvůli jeho příteli? Zradil by ho stejně tak Sasuke, aby mohl být se mnou? Bylo tam tolik neznámých, které se před jeho odjezdem nedozvíme.
„Je tu spousta věcí, u kterých si nejsem jistá, Sasuke. Ale moje pocity, když jsem s tebou, mezi ně nepatří.“
Ukazováčkem mi přejel rty. Uvnitř jsem hořela. Zavřela jsem oči a vychutnávala si jeho dotek, až jsem se zalykala. Cítila jsem na tvářích jeho zrychlený dech. Chtěla jsem ho. O tom nebylo pochyb. Bradavky mi ztvrdly. Bylo mi jasné, že teď mu ložnici ukázat nemůžu, protože bych se neudržela.
Jako by přesně věděl, kde se v duchu nacházím.
„Máš nějakou pleťovou masku?“ zeptal se.
Ráno jsem pořád v domě cítila Sasukeho voňavku. Na gauči, kde seděl, byla všude. Nechtěla jsem, aby odešel, ale nakonec jsme se dohodli, že bude nejlepší, když stihne poslední vlak. Co jsme mohli dělat? Oběma nám bylo jasné, co se s největší pravděpodobností stane, když zůstane přes noc. A navíc nám tikaly hodiny, protože se blížil jeho odlet z New Yorku. Volno mu skoro končilo a po Vánocích se bude muset vrátit do školy.
Neměla jsem ponětí, jestli se s ním dokážu rozloučit nebo jak vyřeším situaci s Nejim. Ale jakmile se Sasuke vrátí do Seattlu, musím se definitivně rozhodnout, jak si představuju svou budoucnost.
Toho odpoledne jsem poctila Ino dlouho odkládanou návštěvou. Neviděla jsem ji od doby, kdy Sasuke přijel do města, takže nevěděla nic o jeho spojitosti s Nejim. Bála jsem se, jak jí budu celou věc vysvětlovat, proto jsem se jí vyhýbala.
Z autonehody se dobře zotavila a teď uklízela kuchyň a já jsem seděla u stolu s nohama na židli.
I když jsem věděla, že je zcela zaujatá – stranila Nejiho – potřebovala jsem se s celou situací někomu svěřit. A věděla jsem, že jí můžu věřit.
Prohlédla si mě od hlavy k patě. „Vypadáš, jako bys zhubla.“
„Jo… Posledních pár dní jsem v pěkným stresu.“
„Co se děje? Stalo se něco s Nejim?“
„Nepřímo.“
Vypověděla jsem jí celý příběh, jak se ze Shojiho vyklubal Uchiha. Musela všeho nechat a sednout si naproti mně.
„Děláš si srandu? Řekni, že si ze mě děláš srandu.“
„Bohužel nedělám.“
Dlouho tiše seděla a vstřebávala tu informaci. „Když se nad tím zamyslíš, zapadá to do sebe – že byl tou dobou ve Vailu. Je dost divný, že mu nedošlo, kdo jsi.“
„Nezapomínej, že jsme si nikdy neřekli svoje pravý jména…“
„To je pravda. Ale i tak.“ Zavrtěla hlavou. „Chystáš se to říct Nejimu?“
„Vážně netuším, co bude nejlepší. Vím, že mě přemlouváš, abych se k němu vrátila, ale já už si nejsem jistá.“
Pak jsem jí řekla o našem včerejším večeru se Sasukem, a jak se s ním cítím spojená.
Zatvářila se skepticky. „K ničemu nedošlo?“
„Ne. Byli jsme vyvenčit Abbott. Pak jsme se vrátili ke mně a jenom jsme si povídali. Potom jsme si pustili ten nejlegračnější film, jakej jsme našli, a dívali se na něj každej z jednoho konce gauče – což byl záměr.“
Nebylo třeba jí líčit několik hraničních situací nebo to, jak jsem olizovala Sasukeho prsty. Byla jsem si celkem jistá, že Ino celou tuhle věc pojímala jako zradu Nejiho. Ale já ne. Sasuke i já jsme byli oběťmi smůly a špatného načasování, které nás dostaly do téhle situace.
„Chudák Neji. Jestli se to dozví… Kristepane, to si nedovedu představit.“
Vztyčila jsem se a vzala hlavu do dlaní. „Nechtěla jsem nikomu ublížit.“
„Čím víc o tom přemýšlím, tím víc mám pocit, že bys to neměla Nejimu říkat. Už tě nikdy nebude brát tak jako předtím a jenom ho to raní.“
„K tomu jsem se ještě nedostala. Hodně závisí na tom, jak to vidí Sasuke. Jejich přátelství je taky v sázce a říkej si, co chceš, tohle je rozhodnutí, který musíme udělat já a Sasuke společně.“
„Říkáš to tak, jako byste spolu už chodili. Nepředbíhej. Byl to jen dovolenkovej úlet. Musíš udělat to, co ty si myslíš, že bude pro tebe a Nejiho nejlepší, aniž by tě někdo třetí naváděl k rozhodnutí.“
Zase jednou jsem litovala, že jsem se jí otevřela. Ona nikdy neuvidí obě strany.
„Máš fotku toho chlapa?“ zeptala se.
Vytáhla jsem telefon a listovala albem, až jsem našla fotku Shojiho a Sachiko na Bourbon Street. Vlastně mě překvapilo, že se nezeptala dřív.
„Fajn. Už vidím, proč jsi tak přešlá. Vypadá jako z filmu. Líbí se mi ty vlasy. Ó, a ty rty.“
„On je mnohem víc než to, Ino. To bys nepochopila. Vím, že plně podporuješ můj návrat k Nejimu, ale…“
„Je fantastickej, jasně,“ skočila mi do řeči. „Ale vsadím se, že až s ním strávíš tejden v tom jeho – je to Seattle?“
„Jo, Seattle.“
„Vsadím se, že poznáš, že ve skutečným životě je to úplně jiný.“
„Možná. Ale na našem výletě jsme spolu strávili hodně času. Myslím, že ho znám dost, abych mu věřila.“
„Na tom nesejde. Byli jste na dovolený. Víš, jak to bývá. Na dovolený lidi nic neřeší. Neděláš si starosti o peníze, o práci nebo o cokoli jinýho. Jenom si užíváš. Ale to nemůže vydržet navždy.“
Přestože se mě snažila přesvědčit, že to, co jsem prožila se Sasukem, nebylo skutečné, odmítala jsem tomu věřit.
„Problém je v tom, Ino, že na něj nedokážu přestat myslet. Říkej si, co chceš, jestli ti to připadá správný, nebo špatný, ale od chvíle, kdy jsem ho potkala, nemyslím skoro na nic jinýho – předtím i potom, co jsem zjistila, kdo to je.“
Vzdychla. „Víš, problém je… Strašně riskuješ, když předpokládáš, že vám to bude klapat. Nestrávila jsi s ním ani den bez toho, že byste byli na prázdninách nebo něco skrývali před tvým snoubencem.“
„Bývalým snoubencem.“
„Jasně, ale jak můžeš vědět, jaký to s ním doopravdy je?“
Zamyslela jsem se nad tím. Něco na tom bylo.
„Máš pravdu. Nevím, jak bude vypadat náš každodenní život. On je v Seattlu. Já žiju tady. Nic z toho nedává smysl, a přece…“ Slova odezněla do prázdna.
„Pořád na něj nedokážeš přestat myslet.“
„Ne, nedokážu. A není to vůči Nejimu fér. Takže až Sasuke odjede, budu mít hodně nad čím přemýšlet.“
„Kdy odjíždí?“
„Za pár dní. Přerušil učení, ale po prázdninách se má vrátit do práce. Takže musí odjet.“
„Možná až odjede, začneš postupně zapomínat. Můžeš se soustředit na Nejiho a snad se všechno urovná.“
Nechtěla jsem na Sasukeho zapomenout. Po každé radě, kterou mi Ino dala, jsem chtěla pravý opak. Pomalu a bezděčně mi ukazovala, po čem touží moje srdce.
A to mě děsilo. Protože bez ohledu na to, jak tohle skončí, to někdo odnese.
O dva dny později mě přepadl strach, protože jsem Sasukeho neviděla od toho večera, kdy přišel ke mně. Kvůli práci a Nejimu se nám nepodařilo najít čas na schůzku.
A dnes měl Neji narozeniny, takže jsem neměla na vybranou a musela jsem být s ním.
Když přišla zpráva od Sasukeho, rozbušilo se mi srdce.

Sasuke: Ahoj, Neji chce, abych se k vám připojil na oslavu jeho narozenin, ale řekl jsem mu, že ležím s chřipkou. Chci, abys věděla, že nejsem nemocný. Nedělej si starost. Jenom prostě… nemůžu.
To mi zlomilo srdce.
Sakura: Chápu. Naprosto.
Sasuke: To předstírání je náročný. Už se mu nedokážu podívat do očí.
Sakura: Pro mě je to taky čím dál těžší.
Sasuke: Budeš mi chybět, Sakuro.
Přepadla mě panika. Myslel tím navždycky? Nebo jenom připomínal, že brzy odjíždí?
Sakura: Odlétáš zítra večer. Kdy se uvidíme?
Sasuke: Můžeš přijet během dne do města? Bojím se, že když pojedu za tebou, nestihnu letadlo.
Sakura: Jasně. Měla jsem to v plánu, ale chtěla jsem se ujistit, že mě tam chceš.
Sasuke: Samozřejmě že chci.
Sakura: Dobře. Kde se potkáme? Mám přijet k tobě do hotelu?
Sasuke: Ano. Napiš mi, až budeš na místě. Já přijdu dolů.
Sakura: Domluveno.
Sasuke: Užij si večer.