Můj nejmilejší suvenýr ✔︎

Kapitola 11

Sakura

Jakmile jsem se zamkla v koupelně, vydechla jsem úlevou. Bylo to poprvé, co jsem byla po dlouhé době sama. I když mě přítomnost Shojiho těšila, občas jsem si potřebovala urovnat myšlenky, aniž by mi je mohl odezírat z tváře.
Pustila jsem sprchu a vlezla dovnitř. V proudu vody jsem přemýšlela nad tím, co se dnes stalo. Příchod Karin byl jednou z nejpodivnějších věcí, jaké jsem zažila – nejen proto, že potvrdil, že po tomto životě cosi existuje, ale proto, že připomněl lásku prostupující celým vesmírem. Láska Shojiho s Karin byla opravdová a založená na vzájemném respektu. Shoji by jí neudělal to, co Neji provedl mně.
Na druhou stranu, to, co se stalo Karin, posloužilo jako připomínka, jak je život krátký. Nemáme nekonečně času na to, abychom odpustili našim blízkým. Znamená to, že mám zvážit možnost dát Nejimu druhou šanci? A pak tam bylo to varování před konfliktem, kde Anko zmínila jméno Saisuke … V duchu jsem si poznamenala, že musím ráno zavolat kamarádovi.
Přibližně po půl hodině se ozvalo klepání na dveře a Shojův hlas.
„Žiješ?“
Krucinál. Už jsem tu dlouho.
Vypnula jsem vodu. „Jo, dobrý,“ zavolala jsem. Vyždímala jsem si vlasy. „Jen jsem se nechala trošku unést.“
„Klidně pokračuj. Pouze jsem se ujišťoval, že jsi v pořádku.“
Možná jsem se tu podvědomě schovávala před Shojim. Když předtím vylezl ze sprchy, vypadal tak sexy. Jen jsem si rychle prohlédla jeho mokré třpytivé tělo, když s osuškou kolem pasu prošel kolem mého pokoje v apartmá. Bylo mi jasné, že bude těžké potlačovat nutkání být dnes v noci blízko něj. Jak ráda bych se aspoň schoulila po jeho boku. Usínat vedle Shojiho znělo velmi lákavě. Ale bylo mi jasné, že by to vedlo k dalším věcem, takže si o tom můžu nechat leda zdát.
Když jsem se utřela a oblékla si košilku a kalhotky, našla jsem tubu s pleťovou maskou. Je to ten druh, který si nanesete na obličej a spíte s ním celou noc. Mohla by být mým brněním, přídavnou ochrannou vrstvou. Nikdo se přece nemiliskuje se zelenou hmotou na tváři.
Svázala jsem si vlasy a začala si nanášet masku. Rychle ztuhla. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, uviděla jsem příšeru. Dokonalé.
Jakmile jsem otevřela dveře a vyšla do společných prostor, Shoji vytřeštil oči.
„Vypadáš skvěle, Sachi.“
„Ehm, díky. Říkala jsem si, že když dneska spíme spolu, proč ti neukázat, co se děje za zavřenými dveřmi,“ dobírala jsem si ho. „Nebudím se v té podobě, v jaké mě znáš, je s tím dost práce.“
„A já jsem si myslel, že jsi přirozeně krásná.“
Jeho slova mě zahřála.
„Jsem překvapená, že sis oblíknul košili, než jsem měla čas tě obdivovat,“ zažertovala jsem.
„No…,“ vzdychl a natáhl si nohy na gauč. „Dneska nemáš kam utéct, tak jsem si říkal, že by to nebylo fér,“ mrkl.
„Díky, že mě šetříš.“ Posadila jsem se na opačný konec gauče. „Jak se cítíš?“
Otočil se ke mně. „Myslíš kvůli Karin?“
„Jo. Nedokážu na celou tu věc přestat myslet. Umím si představit, jak ti je.“
Opřel si hlavu a hleděl do stropu. „Bylo to neskutečný. Nikdy mě nenapadlo, že něco takovýho zažiju. A rozhodně mi to vneslo do duše klid. Netuším, jak to všechno Anko udělala. Kdyby to byla jen jedna věc, nepřesvědčilo by mě to, ale to jméno, zmínka o nehodě na lyžích, a že Karin tvrdila, že se mnou byla ten večer, když jsem zpíval? Všechny tyhle věci? To nemůže být náhoda. A věř mi, že jsem ohledně těchhle věcí byl naprostým skeptikem.“
„Úplně s tebou souhlasím. Myslela jsem si o tom totéž, že to jsou jen kecy. Ale dneska to vypadalo naprosto skutečně. A to je na tom krásný.“
„Díky, že jsi souhlasila s mým bláznivým nápadem tam jít. Jinak by k tomu možná nikdy nedošlo.“
Přisedl si ke mně. Vzala jsem ho za ruku a naše prsty se propletly. Nebyla to předehra, jen vlídné gesto, poděkování za podporu. Ale ten kontakt mi vysílal do těla příbojové vlny.
Instinktivně jsem se ho pustila. „Není třeba mi děkovat. Proto jsem tady, abych tě podpořila v bláznivých nápadech. Některé z nich, jak vidno, vedou ke krásným zážitkům.“ Usmála jsem se. „Když už jsme u toho, máš nějaký nápad, kam zamíříme teď?“
„Uvidíme, na co budeme mít ráno náladu. Mohlo by být fajn se tu ještě jeden den zdržet. Město jsem si skoro ani neprohlídnul. Co ty?“
Přikývla jsem. „Taky ještě nejsem zralá na odjezd.“
„Dobře.“ Shoji vstal. „Vydrž tu, hned jsem zpátky.“ Zamířil do koupelny.
Zapnula jsem televizi a uvelebila se na gauči. Shojimu to trochu trvalo.
Když se vrátil, nedošlo mi hned, o co jde. Obličej měl zelený stejně jako já – namazal si na něj moji pleťovou masku.
„Cos to udělal?“
„Zajímalo mě, v čem spočívá ten trik.“
„A?“ zahihňala jsem se.
„Pěkně to svědí. Nechápu, jak může tohle pomáhat.“
„Dělá to svoji práci, čistí ucpaný póry.“
Vrátil se na své místo na druhém konci gauče. „To není všechno, co to dělá, že jo?“
„Jak to myslíš?“
„Jestli si myslíš, že když si tohle napatláš na ksicht, přejde mě chuť tě políbit, tak se pleteš. Ale dobrej pokus.“
Bylo dobře, že jsem na sobě měla vrstvu krému, protože mi bylo jasné, jak se pod ní červenám.
Chvíli jsme nemluvili, pak jsem se zhluboka nadechla. „Říkal jsi, že si udržuješ odstup, protože léčit rozchod sexem není správný, a já s tebou souhlasím. Ale přemýšlel jsi někdy o tom, co kdyby? Co kdybys potkal tu pravou osobu v nesprávný čas? Navíc, oba si myslíme, že nám bylo souzeno se potkat, abychom si navzájem pomohli udělat další krok. Jenže co když je za tím jiný důvod?“
Sledovala jsem, jak Shojimu poskakuje ohryzek v krku. „Jako například?“
„Možná… jsme se potkali…“ Nervózně jsem se zasmála. „Tohle je pravděpodobně hloupost, ale co když pravý důvod není to, navzájem si pomoct, ale protože k sobě patříme?“
Naše pohledy se setkaly a řekly si všechno. Jako bychom byli v tunelu, jen my dva. Neslyšela a neviděla jsem nic než jeho.
„Rád bych, aby to byla pravda. Jsi skvělá ženská, Sachi, uvnitř i navenek, a já jsem do tebe dočista blázen. Ale řekni mi upřímně, nemyslela jsi dneska celej den na svýho snoubence?“
Můj úsměv plný očekávání zvadl a zavřela jsem oči. Potřásla jsem hlavou. „Rozumím. Předchozí kapitolu svého života jsem ještě úplně neuzavřela, takže není ten pravý čas začínat psát nový příběh.“
Přikývl. „To ovšem neznamená, že to, cos řekla, není pravda. Možná opravdu patříme k sobě. Myslím, že je velmi snadné potkat tu správnou osobu v nesprávnou chvíli. Na mě by se to dokonale hodilo.“ Na nějakou chvíli odvrátil pohled a pak se otočil zpět. „Mám nápad.“
„Jakej?“
„Co kdybychom si zamluvili tenhle hotel ode dneška za tři měsíce? Oba se vrátíme domů k našim životům. Ode dneška za devadesát dní, pokud už na něj nebudeš myslet, sedneš do letadla a tady mě najdeš.“ Poklepal rukou na gauč. „Přímo tady, stejně jako dneska – jenom možná bez tohohle zelenýho sajrajtu na obličeji a o hodně míň oblečeného.“
Usmála jsem se a cítila, jak maska na mém obličeji praská. „To se mi líbí.“
„Fajn.“ Shoji natáhl ruku a naše prsty se propletly. „Takže domluveno.“
Jakmile jsem se ráno vzbudila, Shoji byl pryč. Když jsem otevřela dveře od ložnice a našla prázdný obývák, zmocnila se mě panika. Procházela jsem úzkostně pokojem, dokud jsem si nevšimla jeho batohu zastrčeného za gaučem. Hlasitě jsem vydechla úlevou a běžela si opláchnout obličej, abych se uklidnila. Právě jsem si dočistila zuby, když jsem uslyšela cvaknout dveře.
„Shoji?“ zavolala jsem.
„Ano, drahá?“
Usmála jsem se a dokončila hygienu. Když jsem vyšla z koupelny, seděl Shoji s nohama na konferenčním stolku a velkým kelímkem kávy v ruce. Natáhl se a zvedl druhý kelímek. „Pro tebe, ségra.“
„Díky.“ Svezla jsem se na gauč a zkřížila nohy pod sebou. Sundala jsem plastové víčko z kelímku. „Vstával jsi nějak brzo.“
Přikývl. „Potřeboval jsem vyřídit několik věcí.“
„Například?“
Shoji vytáhl ze zadní kapsy složené papíry. „Pro začátek jsem prodloužil náš pobyt o další noc. Nebyl s tím problém. Taky jsem koupil lístky na turistický autobus. Vidělas ty velký červený patrový autobusy jezdící po městě?“
„Jo. Jasně. To by mohlo bejt zábavný.“
„Taky jsem zašel do turistický kanceláře a zeptal se na pár pěkných míst, kde se dá fotit. Žena, se kterou jsem mluvil, se ukázala jako amatérská fotografka.“ Rozložil mapu. „Zakroužkovala mi pár míst, který by se ti mohly líbit. Většina z nich není daleko od zastávek autobusu.“
„Tos vymyslel skvěle, díky. Už se těším, až trošku prozkoumám město. Ale co ty? Když pro mě budeme mít fotografický odpoledne, co vymyslíme pro tebe?“
Shoji nadzvedl obočí. „To vyřešíme za tři měsíce.“
Zasmála jsem se. „Myslím to vážně. Je to dobrodružství nás obou.“
„Taky už jsem si něco naplánoval. Když jsem se vracel s kafem, minul jsem bar, kde na dnešní večer inzerovali zpívání pro veřejnost. Takže jsem se přihlásil.“
„Budeš zase zpívat?“
„Budu,“ usmál se. „I když jsem si náš duet užil, nastal čas vystoupit zase sám. Už to nechci odkládat.“
Usmála jsem se. „O tom duetu jsou to kecy. Ale to je v pohodě. Jsem ráda, že budeš zase zpívat. Vypadá to, že jsi měl pilné ráno, zatímco já jsem se válela v posteli.“
„A mám ještě něco.“
„A co?“
Podíval se mi do očí. „Zarezervoval jsem nám pokoj, ode dneška za tři měsíce.“
Srdce mi poskočilo. „No teda! To je tak vzrušující! Kolikátýho to je?“
„Tomu nebudeš věřit. Přepočítával jsem to třikrát, abych měl jistotu, že jsem neudělal chybu.“
„Proč? Co je to za den?“
Shoji zachoval kamennou tvář. „Svatý Valentýn.“
„Bože můj!“ spráskla jsem ruce. „To je naprosto dokonalý.“
„Říkal jsem si totéž. Pokud ovšem přijedeš. Jinak to bude jenom smutný.“
„Valentýn. To je…,“ zavrtěla jsem hlavou. „To je… Ani nedokážu najít slova.“
Shoji se rozpačitě usmál. „Já jo. To je zatraceně daleko.“
„Když vystoupíme v Zahradní čtvrti…“ Shoji držel mapu města, kterou dostal ráno v informačním centru, a píchl do ní prstem. „Ta paní říkala, že je tam plno fotogenických míst. Je to čtvrť s velkými, starými viktoriánskými domy a taky pár hřbitovů, které si údajně lidé často fotí.“
„Ááá. To zní dobře. V turistické brožuře v hotelu jsem viděla obrázky těch domů a hřbitovy mám ráda.“
Za další dvě zastávky jsme vystoupili z autobusu a několik minut procházeli Zahradní čtvrtí. Bylo tam nádherně. Spousta zdobných dobových domů v ulicích lemovaných stromořadími dubů a upravené trávníky poseté barevnými skvrnami ibišků a myrty. Cedule s letopočty na některých vilách ukazovaly jejich skoro dvousetleté stáří. Cítila jsem, jak z nich dýchá historie.
„Když jsem byla dítě, ze všeho nejvíc jsem si přála viktoriánský domeček pro panenku,“ řekla jsem. „Byla to moje první položka na seznamu vánočních dárků od mých pěti do jedenácti let.“
„Fakt? A dostala jsi ho nakonec?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Rodiče mi nechtěli kupovat rozměrný nebo křehký hračky, protože s nima jsme se stěhovat nemohli. Jednou jsem to řekla svýmu bývalýmu a on mi koupil stavebnici, abych si jeden složila sama. Bylo to od něj vážně milý.“
„Koupil ti stavebnici? A složil ti ji?“
„Ne. Ale myslím, že i tohle se počítá.“
Shoji protáhl obličej. „Každej, kdo má kreditku, může něco koupit, Sachi.“
„Já vím. Ale…“ Pokrčila jsem rameny. „To nic.“
Došlo mi, že bylo hloupé mluvit o Nejim. Opět se potvrdila jeho připomínka, že na něj pořád myslím. Mám tři měsíce na to, abych s tím skončila. Změna tématu byla rozhodně na místě.
Pohled na nádhernou architekturu kolem ve mně vyvolal otázku, jak vlastně Shoji žije. „Bydlíš v Seattlu v domku, nebo v činžáku?“
„V činžáku. Druhý patro bez výtahu.“
„Jak vypadá tvůj obývák?“
Shoji zkrabatil čelo. „Můj obývák? Jak to myslíš? Je to čtverec. Je v něm gauč a nějaký další nábytek.“
„Co je na stěnách?“
„Na stěnách?“
„Jo. Jaký druh umění ti tam visí?“
Zamyslel se nad tím. „Na stěnách nemám nic.“
„Vůbec nic? Jak to?“
Pokrčil rameny. „Nevím. Asi jsem to bral jako přechodný bydlení.“
Zastavili jsme se před dechberoucím viktoriánským sídlem. Celý dům měl světle žlutou fasádu s modrým ozdobným lemováním. V houpacím křesle na verandě táhnoucí se kolem domu seděl stařec.
Zamávala jsem na něj a zavolala. „Máte nádherný dům. Můžu si udělat pár obrázků?“
„Poslužte si. K čemu je krása, když ji nesdílíte s ostatními?“
Usmála jsem se. „Díky.“
Zatímco jsem fotila, Shoji musel přemýšlet.
„Jak vypadá tvůj obývák?“ zeptal se pak.
Sklonila jsem objektiv. „Normálně – gauč, křeslo, stolek, koberec a na zdech šedesát osm zarámovaných úsměvů.“
Shoji vyprskl. „Ty máš zarámovaných šedesát osm úsměvů?“
„Jo.“
„Ne celých obličejů? Jen úsměvů?“
„Jo. Všechny jsou černobílý a ořízla jsem je jen na úsměv. Jsou zasazený do matně černých rámečků.“
„Komu ty úsměvy patří?“
Pokrčila jsem rameny. „Různým lidem. Dospělým i dětem. Většinou lidem, který neznám. U některých z nich si už nevzpomenu, jak vypadá zbytek obličeje. Nafotila jsem je za posledních patnáct let na nejrůznějších místech.“
„Máš nějaký oblíbený?“
„Jasně že mám,“ zasmála jsem se. „Jak to víš?“
Shoji se poťouchle usmál. „Bývá to tak. Jak vypadá? Tvůj oblíbenej úsměv.“
„Je to malá holčička, kterou jsem si vyfotila už dávno. Dělala jsem na koncertě Jonas Brothers, když začali být populární. Tenkrát jí muselo být asi pět nebo šest. Když koncert začal a trojice bratrů vyšla na pódium, rozbrečela se. Tekly jí slzy a přitom se smála od ucha k uchu. Ten úsměv byl tak široký, že se jí daly spočítat všechny zoubky. Nikdy jsem nebyla tak šťastná, abych z toho takhle brečela, a fotka pro mě byla inspirací.“ Vzdychla jsem. „A co ty? Taky ses někdy smál a brečel zároveň?“
Pokračovali jsme v chůzi a Shoji zavrtěl hlavou. „Nevzpomínám si. Co ještě máš v obýváku? Nějakou rodinnou fotku?“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Když jsem byl dítě, naše stěny byly plný rodinných fotek.“
„My jsme žádný neměli. Je to zvláštní – já jsem fotografka, a naši na focení nijak zvlášť nebyli. A rozhodně nezdobili byty, co jsme si pronajímali. Můj současný byt je první, který má jakous takous osobnost.“
„Takže,“ poškrábal se Shoji na bradě, „já jsem vyrůstal obklopený rodinnýma fotkama, a teď mám holý zdi, protože svůj byt považuju za dočasnej. Na druhou stranu ty jsi vyrůstala mezi prázdnými zdmi, a poprvé v životě máš vyzdobenej byt. Před pár měsíci jsme byli každej někde úplně jinde, co?“
Smutně jsem se usmála. „Vypadá to tak.“
Shoji se zastavil. „Vydrž minutku a připrav si foťák.“
Rozhlédla jsem se a rozepnula batoh. Pořád jsme byli v Zahradní čtvrti, ale nechápala jsem, co chce, abych fotila. „Co mám fotit?“
Shoji si projel rukou vlasy a narovnal se. „Mě.“
„Tebe?“ zasmála jsem se.
„Jo. Chci být na tvojí zdi.“
Culila jsem se a nastavila objektiv. „Fajn, ty blázne. Úsměv.“
Zvedl ruku. „Počkej. Dej mi chviličku. Chci myslet na něco hezkýho, abys měla ten správnej úsměv.“
Na chvíli se zadíval do dáli. Pak se podíval zpátky na mě a předvedl ten nejsvůdnější úsměv, jaký jsem kdy viděla. „Jsem připraven.“
„Zajímalo by mě, na co s takovýmhle ďábelským úsměvem myslíš.“
„To nechtěj vědět. Ale za devadesát dní ti ukážu, na co myslím.“
Bože můj.
Nacvakala jsem víc snímků, než bylo nutné, vděčná, že můžu své červenání skrýt za aparát. „Hotovo.“
Shoji mrkl. „Takže šedesát devítka.“
„Jasně, šedesát osm fotek už visí, takže počítáš správně.“
Naklonil se a políbil mě na tvář, pak se přesunul k mému uchu. „Já jsem nemluvil o počtu fotek na zdi, ale o tom, na co jsem při tom myslel.“

Lidičky doufám že vám knížka líbí protože dneska se dostaneme až ke konci první části ❤️❤️🙈🙈