Promising reason /Nemyar, CZ/

6. část - Každý se snad někdy opozdí, ne?

,,Co chceš v tolik hodin, sakra?!" vyjekl jsem, když jsem vyšel z ložnice s mobilem u ucha a zavřel za sebou dveře, abych náhodou nevzbudil spící Caru. Je ráno, 8 hodin a mě volá Suárez.

,,García chce, aby jsi-" jeho klidné mluvení přerušil rachot a šum. Pak se místo Luisova hlasu ozval hlas Garcíi; ,,Okamžitě se seber s tou tvojí línou a neschopnou prdelí a padej sem na trénink!" křičel naštvaně. Měl jsem co dělat, abych na něj nezařval zpět ať drží hubu nebo ještě něco horšího, ale nechci sedět dalších padesát zápasů na lavičce (rovnou celý tenhle zbytek sezóny a k tomu další půlku sezóny, která by pak následovala - já moc dobře vím, že by toho byl schopen) takže jsem si to rychle rozmyslel.

Vydechl jsem, protřel si oči a řekl jen otráveně; ,,Teď jsem vstal." spíše jsem zasyčel, a přitom si dál třel oči. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem se trošku neušklíbl nad tím jeho naštvaným hlasem.

,,To mě nezajímá, kurva! Stačí, že jsi včera posral důležitý zápas, pak vyváděl v klubu a myslím, že jsi dnešní noviny ani nečetl, hm?! Když jsi teď vstal..." před očima jsem měl, jak kroutí očima a zatíná pěst na druhé volné ruce.

,,Po-čkat, jaký noviny?" přestal jsem - tentokrát místo tření očí se třením spánku a zbystřil jsem sluch.

Zavrčel. ,,Okamžitě se dej do kupy a mazej sem, neschopenče!" pak to položil. Neschopenče? Vážně?

Já jsem si zamkl mobil a aniž bych se obtěžoval otevírat dveře od ložnice a mrknout se na Caru, tak se dveře samy otevřely a z nich vykoukla hlava Cary. Vypadala vážně hrozně. Hrozně hrozně. Unaveně a jakoby bez žádné známky života. Takovou jsem jí ještě neviděl, ale ani se nedivím - ona je modelka a tak je samozřejmost, že se o sebe stará a pečuje o svojí vizáž a záleží jí, jak bude vypadat na fotkách. A obecně vzato - KAŽDÝ člověk na zemi po ránu vypadá jako opice.

Uchechtl jsem se a pročísl si vlasy. ,,Dobré ráno." prohodil jsem.

,,Ahoj." řekla chraplavým hlasem, mávla rukou a pak si odkašlala. ,,Co se stalo?" byla dobře vyvedená z míry a zkoumala můj byt - no spíše vilu.

Vydechl jsem a v hlavě si rychle přemítal, jak jí mám to vše vysvětlit rychlostí blesku. ,,No, včera jsme byli v klubu a já jsem tě pozval na skleničku... ty jsi toho vypila víc jak třicet a nakonec když jsme se připravovali na odjezd sem, tak jsi pozvracela Balloteliho, který šel kolem nás." zasmál jsem se, ale hned jak jsem spatřil její vážný a snad i naštvaný obličej, tak jsem utichl.

,,Nestalo se mezi náma nic, že?" ukázala mezi sebou a mnou, pak složila si ruce na hrudi a na pár vteřin zavřela oči.

,,Nemusíš se bát. Já jsem toho zas tolik nevypil, takže si pamatuju, jestli jsem tě přefiknul nebo ne." mrkl jsem na ní a ona pak protočila očima a nakonec se na mě podívala káravě.

,,Kde máš koupelnu?"

,,Tam." ukázal jsem jí na druhou stranu mé "vily" a chodby a usmál se.

Ona se jen usmála zpět a kývla hlavou. Pak přešla pomalými kroky do koupelny a já jsem se zas vrátil do ložnice, abych se mohl upravit.

Kdybych se přiznal, že jsem se jí díval na zadek zatím co šla šoupavými kroky do koupelny, tak by to bylo úchylné?..

Za čtvrt hodiny:

,,Tak co, už jsi hotová?" zahulákal jsem za Carou před prahem ložnice. Vůbec mě nezajímá, jestli přijdu na trénink pozdě. Každý se snad někdy opozdí, ne?

,,Skoro!" zakřičela zpět. Já jsem si zatím šel sednout na postel. Složil jsem si frustrovaně hlavu do dlaní a přemýšlel. Jak jsem nemohl včera dát takový lehký gól? Já vím, že se nedaří pořád každému, ale tak... za tu prohru můžu já (jo, zjistil jsem si ještě při včerejší jízdě z klubu v limuzíně, že prohráli těsně 3:2, ten třetí gól dal Kroos v prodloužené 118. minutě). Měl jsem asi vážně přihrát Messimu. Ale nechci, aby si o mě někdo myslel, že jsem debil a furt jen přihrávám ostatním místo toho, abych si ty góly získával pro sebe. Vždyť se o góly musíme taky snažit dát a tak se tím zlepšovat, učit se z toho, a nejen přihrávat spoluhráčům, ne? Například já jsem se naučil, že to nemělo vůbec cenu střílet, když kolem bylo tolik protihráčů a přihrát Messimu vážně nešlo, i to by neskončilo přihráním pro něj ale spíše pro Kroose pár metrů od něj. Obecně vzato - v týmu jde o spolupráci, ne o to, kdo bude mít víc gólů. Bez spolupráce to je na nic, není to tým. A i když jsem s Ronaldem kámoš a jsem s ním v pohodě, bez problémů, tak se musím prostě přiznat - nechci být jako on, takový, že závidí i vlastním spoluhráčům góla, když mu nepřihráli a netrefil se do brány on. Ještě k tomu včerejšímu zápasu - ne každý má štěstí a dobrý den. Ten den jsem se stejně necítil dobře na tak velký zápas a koneckonců.... může za to i García, neměl mě dávat do sestavy. Já jsem ho o to neprosil. Ale sestava nesouvisí na hráčích, ale spíše na trenérovi. Ale co by bylo, kdybych přihrál Messimu a nedal by to ani on? Ani jemu se nedaří pořád... tak by podle mého názoru každý nadával, že jsem kretén a že jsem mohl střílet, že jsem byl na dobrém místě, ale asi hovno. Ne, fanoušci jen tak pouhým okem nevidí to všechno, co se děje okolo když jsi s míčem. Myslí si, že to je lehké, ale právě opak... každý na tebe útočí a ty se musíš rychle rozhodnout - mimochodem s žádným časem - kam zamíříš s tím míčem u tvých nohou a musí to být přesné. Přesně perfektní, aby to všechno vyšlo. Nemůžeš udělat ani jednu pitomou chybinku...

,,Už jsem tu." usmála se ve dveřích ale pak jí ten úsměv zmizel. ,,Jak... no." odkašlala si a protřela si paže. ,,Jak se dostanu domů?" uchechtla se a prohrábla si vlasy.

Vzhlédl jsem na ní. ,,Nevím, ale právě jsem se připravoval na trénink. Tak bych tě mohl odvézt, jestli chceš." usmál jsem se.

Jí se rozzářili oči. ,,Byl by jsi tak hodný?"

Usmál jsem se a postavil se. Přešel jsem k ní a ve dveřích jsem jí obmotal ruce kolem ramen. ,,Tak pojď. Ale bude to mít jen jednu podmínku." vztyčil jsem před ní ukazováček. Ona na mě vyvalila zvědavě oči na povel, abych jí tu podmínku řekl. ,,Nadiktuješ mi, kde bydlíš."

______________________________

Podle mě celkem nudný díl...