Jel jsem podél pobřeží, jak jinak než v mém Audi autě. Miluji tohle autíčko, ale přemýšlel jsem nad tím, že si už konečně koupím Ferrari. Červený. Rychlý. Krásný. Elegantní. Se sexy zvukama.
Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem přivlastňoval k Ferrari tyto slova. Hlavně když jsem uslyšel v mých uších zvuky od Ferrari...
Zastavil jsem a vystoupil. Klíčky jsem si uložil do přední kapsy kraťas, ale předtím jsem ještě zamknul, samozřejmě.
Protáhl jsem se a zhluboka se nadechl. Před půlhodinou jsem přemýšlel, jestli zajet na to místo, kde jsme se s Charlotte 'koupali'. Nebo spíš kde jsem se koupal já, a jí s sebou zatáhl do vody. V objetí. Pro mě úmyslně a přitom pro ní nedobrovolně. Ale když nechtěla, tak jsem musel použít násilí. "Ohh, Neymare, zníš jako já." – v hlavě se mi ozval zničehonic hlas mého otce. Zatnul jsem čelist a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu.
Nakonec jsem se ale rozhodl, že nezajedu na to místo, kde jsem byl s Charlotte, ale spíše na jedno takové místo, kde se dokážu výborně odreagovat od světa, relaxuji, a kam jezdím velmi ale velmi často, když si potřebuju pročistit hlavu a zapomenout na všechny trable a problémy.
Odrazil jsem se od kapoty auta a vydal se před sebe.
Byl listopad, podzim. Listy na stromech začali nabírat světlé barvy, typu oranžové či červené.. není divu, že moje místečko, které se skládá z jednoho velkého stromu a rozsáhlého místa, kde jsou další stromy, měli na zemi takto barevné listy. (Místo je v médiích) A byl také, z pohledu fotbalu, začátek sezóny.
Když jsem došel konečně ke stromu, u kterého si vždy sednu a opřu se o něj, tak jsem si těžce dřepnul a sedl si. Člověk by si myslel, že fotbalista jako já, by se měl pohybovat a že by mu neměli dělat problémy typu ‚Bolí mě klouby' a tak, ale opak je pravdou. I já jsem normální člověk. Sice sportuju a nejvíc z toho běhám, ale i já vím, co to je bolest.
Flashback:
Hned po spatření mě, ztuhla na místě a v mysli jí určitě poletovali myšlenky typu ‚Proč sakra já?!' nebo ‚Já ho nechci vidět, bože, proč jsi mi tohle udělal?!'
Abych pravdu řekl, taky jsem ztuhl na místě. Pak sklopil zrak k zemi.
,,Ohh, Charlotte!" vyjekl napůl překvapeně García a šel směrem k ní s rozevřenou náručí. García byl ke mně zády a Charlotte byla otočená čelem ke mně, takže když ji objal, tak nejen že měla její hlavu na jeho ramenech, ale viděli jsme si díky tomu do očí. ,,Konečně jsi dorazila! Jdeme udělat rozhovory, co říkáš?"
Jen kývla hlavou a sledovala mě bez jediného mrknutí. Jednou se kousla do rtu a hned ode mě odvrátila zrak, když se čím dál tím víc s Garcíou ke mně přibližovali.
,,Neymare, nestůj tady jak tvr-"
,,Kde máš Jasona?" vyprskl jsem a tak skočil do řeči trenérovi. García už s Charlotte byli dávno u mě, takže jsem se podíval zčásti hnusně na Charlotte.
Trenér měl na obličeji nechápavý výraz. Na to jsem mu odpověděl; ,,Kameraman a její best friend, nebo snad i láska." ironicky jsem se usmál a Charlotte na mě přimhouřila oči.
,,Máš nějakej problém?" povytáhla obočí. ,,Není tady, má moc práce." trenér si odfrkl a vydal se od nás daleko. Zřejmě tušil, že se známe a že teď bude hádka. A on zas moc hádky nemá v oblibě.
,,S kým?" usmíval jsem se, abych ji naštval. ,,Nemá náhodou za práci být kameraman pro tamten divný kanál, kterýho jméno si nepamatuju? Tak co by dělal u jiného kanálu?" to by byla zrada, ne? Muhahah.
Zatla čelist. ,,Pracuje prostě!"
,,Věříš mu? Jak moc ho miluješ?" optal jsem se naposled, snad vinně a taky chladně, a sledoval, jak kolem mě prochází ignorujíc mě, a přitom protáčí očima.
Za půl hodiny:
,,Neymare, jdeš na plac ty!" vypískl Piqué a bouchl mě do ruky.
Vzdychl jsem a postavil se z gauče, na kterém jsem seděl s Messim a Suárezem.
Za pár vteřinek jsem už seděl před Charlotte na židli a odpovídal na její první otázku.
,,Dobře." zašeptala a přitom měla trochu vystrčený jazyk, jak dávala pečlivost na její psaní do papíru. Odkašlala si a pak se na mě podívala. ,,Další otázka – přemýšlel jste někdy nad tím, že odejdete z FC Barcelony a vyměníte za jiný tým? Popřípadě za Real Madrid?"
Pobaveně jsem se uchechtl. ,,Barcelona mi dává vše, co chci a na co pomyslím. To oni mě vytáhli – s prominutím – ze sraček a kvůli nim mám vše, na co pomyslím. Mám tady celou mojí rodinu. Záleží mi na nich, nedokázal bych je opustit a rovnou je tím tedy zradit. To ne. Real Madrid je konkurent Barcy. I když s nimi nemám žádné problémy, tak ne, nešlo by to. Ani za miliony eur." zakroutil jsem záporně hlavou a ona si zas něco zapisovala do papíru.
Odkašlala si. ,,Jakou největší bolest jste měl v životě? Jak už ve fotbale, či v reálu?"
Polkl jsem a podíval se na stůl přede mnou. Ruce jsem si dal do klína a neodpovídal zřejmě dost dlouho, protože mě k tomu pobídla Charlotte; ,,Neymare? Odpovězte na otázku, pokud mu rozumíte a víte, co to bolest je." jako kdyby se mi vysmívala, že nevím, co je to bolest.
Vzdychl jsem. ,,Bolest? Samozřejmě že vím, co to je." řekl jsem s malým protočením očí. ,,Moje nejhorší bolest se nedala vyrovnat s žádným zraněním ani zlomeninám, či nehodě. Nebyla to totiž bolest fyzická, ale psychická. Na psychiku se může zlomit i ten nejsilnější člověk se svalama jak něco.." řekl jsem a kousl se do rtu. ,,I když si myslíš, že nevím, co to bolest je, tak se mýlíš." vyprskl jsem chladně, podíval jsem se na ní a vypadala překvapeně. ,,Sice vím, jaká je fyzická bolest, ale.. ten moment, jak jsem se s jednou dívkou, na které mi záleželo a pořád záleží, pohádal, kvůli totální blbosti – a to minulosti – tak vím, že psychika je horší." oblízl jsem si rty a sledoval ji. ,,Moc mě to mrzí. Kdybych věděl, že se s ní pohádám a ztratím ji, tak bych ji neříkal vůbec svojí dementní minulost, nebo jinak - ani bych k ní nešel. Ale stalo se. Jen jí jsem dostatečně věřil, abych ji řekl o své bolestné minulosti. Zaplatil jsem si za to sice hezkou sumu – a to její ztracení – ale.. jsem rád, že jedině ona a další dva kolegové vědí o mém životě, když jsem byl malý a zatím to nikomu neprozradila, vzhledem k její práci." sjel jsem si ji pohledem a zhluboka jsem se nadechl. ,,Mrzí mě to, chápeš? Já jsem nechtěl..." zakroutil jsem hlavou a sledoval její obličej, který sklonila k papíru. Bylo to ale sklonění alá ‚Nemůžu se na tebe dívat po těchto silných slovech' a ne sklonění alá ‚Podívám se na další otázky na mém papíru'...
,,Mrzí mě to. Mrzí." zašeptal jsem. ,,Mrzí mě to, že nevíš, že mi na tobě furt záleží a i když jsi byla drzá a nepříjemná dost, tak jsem zbožňoval i tuhle tvojí stránku. Furt zbožňuju, protože jsi to byla TY. Na nic sis nehrála. Nevím, jak to vše napravit. Nevím. Sám to nedokážu napravit." podíval jsem se na ní, jako kdybych říkal ‚Pomůžeš mi na ten moment, jak jsem byl u tebe, a hlavně na tu hádku a na to, jak jsem po tobě vyjel, zapomenout?'
Flashback end
Schoval jsem si hlavu do dlaní a snažil se koncentrovat na to, abych tady nezačal bulet, i když vím, že mi to nějak tak odpustila a neskončilo to vůbec špatně. Stejně je to emocionální flashback, kdykoli si na to vzpomenu...
___________________________
Tak ahooj!:DD
Ukazuje se mi tady, že poslední díl byl přidanej před dnem, ale to není pravda-_- :DDD dnes to bude 2. den, takže není divný, že jsem už přidala tenhle díl:D
Jinak - ve jméně je napsaný "Flashback (part 1)" protože za tu dobu, jak bude sedět u toho stromu, tak se posnažím vypsat co nejvíc flashbacksů, možná budou extra dlouhý, protože když dopíšu všechny flashbacky a postaví se zpět a odjede domů, tak pak bude ještě jeden díl a konec:/ :)
Snad se vám díl líbil:33 :) <3
ČTEŠ
Promising reason /Nemyar, CZ/
Aléatoire,,Nikdy jsem nevěřil, že milovat dokážu i něco jiného krom fotbalu a dřiny. Například ženu. Která je drzá jak opice, neumí si udržet jazyk za zuby, odmítá se se mnou bavit a vidět mě je pro ní jen utrpení a bavení ztráta času. Myslí si o mě, že jsem...
