Promising reason /Nemyar, CZ/

22. část - 'Tentokrát bych ale chtěla bílé růže, ne červené'

,,Sakra, vymlátil jsem teď ze sebe duši jen proto, protože se kurva snažím!" zakřičel jsem a rozmáchl rukama. ,,Nemůžu za to, že jsem měl autonehodu! I tak stačilo, že mi zakázali dělat tyhle pohyby a já jsem teď přišel na trénink! A jako jinak.. Messimu jsem celkem vděčnej, že tě přemluvil, abych mohl hrát zbytek sezóny." řekl jsem skoro ironicky. ,,I když to bylo k hovnu, jelikož mě stejnak nenecháš. To se pak na ty tréninky můžu vysrat a nechodit na ně!" zas jsem začal zvyšovat hlas. ,,A dával bych víc času do mého osobního života, který jsem poslední dobou hezky zanedbával, kurva!" ztratil jsem totálně nervy a teď tady řvu na trenéra jako puberťák na rodiče, když mu nedovolí jít na velkou párty.

,,Že si vůbec tolik dovoluješ, hochu." odplivl García. (Sice každej ho nazývá jako Luis Enrique, ale já ho prostě budu nazývat jao Garcíu:D). ,,Nezapomeň, že stejně rychle, jak jsi se sem dostal, tak takhle stejně rychle můžeš i vypadnout. Nehraješ tady ani tři roky, takže bych držel hubu na špacíru." zhluboka se nadechl, vydechl zničeně, prohrábl si vlasy a zavřel oči. Vypadal, že se velmi přemáhá, aby řekl to, co si teď v hlavě myslí. Nakonec řekl; ,,Fajn, hraješ další zápas. Proti Atlético Madrid." zřejmě spatřil jiskřičky v mých očích. Jako.. neberte si to nějak špatně k srdci, ale.. začínal jsem bláznit z toho, že jsem tak dávno hrál na Camp Nou, hrozně moc mi chybí ten výskot, ti fanoušci... ,,Ale zklameš mě-" vyjekl, jakože mě teď upozorní, a pozvedl k tomu ukazováček. ,,A nehraješ ty ostatní zápasy do konce sezóny."

,,I tak by ten zbytek byli jen dvě hry." zamumlal jsem si sobě. ,,Děkuju!" řekl jsem ale o něco víc nahlas, aby to slyšel, usmál jsem se a hned se na patě otočil, uháněl k mému autu, protože tady už nedokážu být. V jeho přítomnosti už ne.

Celý osprchovaný, abych nesmrděl potem, a navoněný jak deodorantem tak parfémem, jsem si hodil věci dozadu na zadní sedadla a šel dopředu si sednout. Takže nakonec budu hrát, woohoo!

Strčil jsem klíčky do zapalování - jak jinak - a už uháněl cestou za jeden cíl.

I kdyby mi ten cíl naštváním urval hlavu, že co tady pohledávám.

Za 35 minut:

,,Co si pře-" zasekla se v mluvení, tak i v pohybu, a její výraz vypadal, že se před pár vteřinama nedívala do kukátka, že kdo stojí před jejíma dveřma. Zamračila se, ale pak se její mračivý výraz změnil na jemnější, jelikož jsem k ní natáhl ruku s jednou takovou věcí. I když se ještě trochu pořád mračila, ale toho si nebudeme všímat, okay?

,,To je pro tebe." natáhl jsem k ní ruku s červenou růží. Jo, stavil jsem se jí koupit jednu pitomou červenou růži, tak snad bude radost.

Pozvedla obočí a pak z růže stočila pohled na mě. ,,Myslela jsem si, že nasadíš větší laťku." nechápal jsem jí, takže na ten můj nechápající výraz si jen vzdychla - div se k tomu ještě neplácla do čela - a vysvětlila; ,,Myslela jsem si, že mi doneseš rovnou puget růží, na tvůj vkus." nasadila frajerský obličej, ale jinak si tu růži vzala.

,,Jo aha, tak já pojedu tedy další půl hodinu pro jeden blbej puget růží, a to jen pro tebe." protočil jsem očima a podíval se na její výraz, který byl lehce čitelný a vypovídal 'Okay, tentokrát bych ale chtěla bílé'.

Vzdychla a odstoupila ode dveří. ,,Pojď dál." kývla dovnitř hlavou a prohrábla si vlasy, pak odešla někam dozadu. Asi si odložit tu kytku.

Zul jsem se a zavřel za sebou dveře. Zavolal jsem Charlotte, že kde je, a ona pak přesně v tu dobu vyšla a ukázala gestem ruky, ať jdu za ní. Tak jsme společně přešli do obýváku.