Promising reason /Nemyar, CZ/

15. část - Barva a značka tvého spodního prádla?

,,Je tady krásně, že?" řekl jsem po dlouhém trapném tichu a začal jsem se protahovat.

,,Hm." kývla hlavou a dívala se dál na moře.

Vydechl jsem. ,,Noo.." rukou jsem se poškrábal na zátylku. ,,Tak.. můžu se tě ptát na otázky? Vždyť víš... Takhle tě teda poznám aspoň lépe." očekával jsem, že řekne fajn, že se jí můžu ptát na co chci a pak k tomu ještě řekne, že ona se mě bude ptát tedy taky na otázky, ale jak tak vidím, tak mi to dovolila ale pak neřekla, že se mě bude ptát taky na otázky, což znamená, že se o mě nezajímá. Logika alá Neymar. ,,Dobře. Tak tedy - kde jsi se narodila?" zeptal jsem se na první otázku. Ještě jich mám 3,741.

Nadechla se zhluboka čerstvého vzduchu, který k nám vanul od moře, a odpověděla, aniž by se na mě podívala; ,,Chceš pravdu? Fajn, budu ti odpovídat upřímně. Narodila jsem se v Argentině, v Córdobě. To je druhé největší město Argentiny." jako kdybych to nevěděl.

,,Proč to nemohla být Brazílie?" zakňučel jsem smutně ale pak se rozesmál. ,,Fajn." lhal bych, kdybych řekl, že mě to nezaskočilo. Myslel jsem si, že se narodila třeba někde tady ve Španělsku, nebo klidně v Portugalsku, ale v Argentině v Americe? Aha. Dal jsem jí další otázku; ,,No tak, a.. kde máš rodiče? Bydlí taky tady někde?"

Po tomto se na mě podívala bolestným výrazem. Neodpovídala mi. Otočila svojí hlavu zpět k moři a z jejích očí vytryskly slzy. Rychle si je utřela.

,,Děje se něco?" odkašlal jsem a víc se opřel o zídku, abych na ní viděl líp.

Zakroutila hlavou. Moc toho teda zatím nenamluvila.

,,Tak.. jdeme na další otáz-"

,,Nemám rodiče. Umřeli při autonehodě. Vyrůstala jsem v dětském domově." skočila mi do řeči.

Nevěděl jsem, jestli se na tohle můžu zeptat, ale... musel jsem se na to zeptat; ,,Vyrůstala jsi v dětském domově v Argentině? Tak.. jak jsi se dostala z Argentiny sem, do Barcelony?"

,,Když jsem dovršila 18 věku, tak jsem začala pracovat, dělat brigády v létě... Ne, že jsem nedělala brigády, když mi bylo třebas 15, ale... Musela jsem se nějak uživit, vždyť chápeš. Z těch všelijakých milionech brigád jsem měla na jednu jedinou letenku do Španělska a asi to zní divně, ale přesně do posledních Argentinských pes to vyšlo. A počítá se taky to, že v dětském domově mě měla ráda jedna pečovatelka, starala se o mě jako o svoje vlastní dítě, ona totiž nemohla mít dítě, měla nějaké problémy. No, a... když jsem musela odejít, tak ke mě přišla, naposledy mě políbila na čelo, řekla, jak moc jí budu chybět, jak mě miluje, jak bych měla být v životě silná a ničeho se nevzdát, za vše bojovat. S těmi slovy mi dala do ruky 10,000 Argentinských pes." (zhruba 20,000 Kč českých) ,,Nevím, odkud měla tolik peněz.. a proč je dala mě. No jasně, ano ano, měla mě ráda jako vlastní dceru, ale.. tolik peněz? Proč? Proč mě? Proč si to raději nenechala?" zahleděla se s otázkou v očích na moře. Oprava - s miliony otázkami v očích.

Nevěděl jsem, co mám říct. Mám říct tu dosti "originální" hlášku - 'Mrzí mě to' nebo co?

Zhluboka se nadechla a bezvládně vydechla. ,,Mimochodem - nemysli si, že jsem blbý a nevzdělaný člověk. Chodila jsem i do školy, jako ostatní. Měla jsem samé jedničky, zato ale žádné přátele. Čím to asi bylo? Chováním? Vzhledem? Jejich závistí, že mám nejlepší známky, jsem nejlepší z celé třídy? Že mě mají rádi nejen učitelé, ale i samotný ředitel školy?" zastavila se s otázkami. Určitě věděla, že by jich bylo miliony.

Sklopila zrak. ,,Promiň, že.. jsem se teď tady, emmh, zhroutila a vylila ti srdíčko, jako nějaké 13-ti leté děti, které si toho ani tolik jako já nezažili a machrují jak ostošest?" vyšlo z jejích úst pobaveně, ale za to bolestně, prohrábla si vlasy a zachechtala se.