Promising reason /Nemyar, CZ/

17. část - Gentleman

,,A dáte si ještě něco?" zeptal se nás ten číšník, který se mimochodem jmenuje Jeffrey. Objednali jsme si s Charlotte nějakou specialitu, kterou jsem si ale její jméno nezapamatoval.

,,Já si dám.." podíval jsem se do menu, kde byly pití. ,,Coca-Colu, prosím." vzhlédl jsem na něj s úsměvem, načež se mu ještě více začali třást ruce, a on se pak pokusil o úsměv. Byl to vážně divný úsměv.

,,Pro mě to bude nějaký džus." odfrkla nezajímavě Charlotte a opřela se zády o židli.

,,Jahodový, borůvkový, smetanový, pomerančový, malinový,-"

,,Prostě nějaký." vyprskla s protočením očí a Jefrey se o pár milimetrů oddálil dozadu. Charlotte vydechla. ,,Třeba ten.. malinový." rozhodila rukama a když si to on zapsal, tak se otočil a rychle odešel.

,,Nemusela jsi na něj být tak hnusná." dal jsem si ruce na stůl a opřel se o ně. ,,Stačí, že jsi hnusná na mě."

Rychle se na mě podívala, po tom, co jsem to řekl, a odfrkla. ,,Dneska jsem na tebe náhodou milá!"

,,Pff." odfrkl jsem zas já. ,,No jasně, ale... Mohla by jsi to, prosím, o něco více.. emh.." hledal jsem správné slovo. ,,Vylepšit?" našel jsem to správné slovo a pokrčil rameny.

,,Jak 'vylepšit'?" pozvedla jedno obočí. ,,Heleď.." nenechala mě nic říct, stihl jsem jen otevřít pusu. ,,Já nikdy nebudu milá. Na nikoho. Nesvedu to, prostě. Neptej se mě, proč. Život mi dal kurevsky hodně ran, takže zkrátka drž hubu a-" v tom k nám přišel číšník a podal nám pití se slovy, že na jídlo si budeme muset trošku počkat. Když odešel, tak si Charlotte odkašlala a dořekla to, co nedořekla před pár vteřinami; ,,A buď rád, že jsem na tebe teďka takhle milá. Tohle je zkrátka minimum, jak na tebe můžu být zlá a maximum, jak být milá." přimhouřila na mě oči a když si položila sklenici ke rtům, že se napije, tak ze mě pořád nespouštěla oči. Až když se napila, tak její oči zavřela.

,,Fajn." stočil jsem pohled na mé hodinky na ruce a pak, že jsem se cítil extra divně, tak jsem se podrbal na zátylku. To je pro mě poslední dobou častý pohyb, drbání se na zátylku.

,,Jo, a mimochodem..." položila sklenici na stůl a složila si ruce. Intenzivně se na mě podívala, stejným pohledem, kterým se na mě dívala ředitelka ve škole, když mi udávala trest za vykopnutý míč, který trefil okno. Její okno v ředitelně. ,,Radši se uklidníme, ne? Jelikož.." schválně zmlkla. ,,Jelikož ten číšník nechtěl fotku ani podpis." řekla arogantním hlasem. Takovým tím hlasem, který nesnáším, ale i já ho občas používám, což nedává logiku. Ale na tohle se teď vykašleme, protože rychle přemýšlím, co bych ji asi odpověděl.

,,Jo, a mimochodem..." řekl jsem stejným hlasem, jako ona. ,,Radši se vážně uklidníme, ne?" řekl jsem zase to stejné, co ona. ,,Jelikož.. ten číšník sice nechtěl fotku a podpis, ale.." schválně jsem zmlkl, jako zmlkla ona. ,,Ale možná, že to ještě bude chtít." dal jsem důraz na slovo 'bude' a pozvedl šibalsky jeden koutek rtů.

Charlotte tohle nečekala, takže se promrvila na pohodlné červené židli a chtěla něco určitě namítnout, ale přišel k nám ten mladý číšník Jeffrey a položil nám na stůl jídlo.

Díval jsem se na ní velmi silným šibalským výrazem, který vypovídal "A hele, teďka se dívej, třeba teďka tu fotku a podpis bude chtít".

Ona se na mě dívala nepopsatelným pohledem, který spíše říkal "... .. ... Ne. Nebude."

Když nám položil Jeffrey jídla na stůl a narovnal se, tak stál nějakou chvilku u našeho stolu a každou chvilku otevíral pusu, ale stejně nic neřekl. Tím pádem se mi každou vteřinu vytrácela naděje, že tu sázku s Charlotte nakonec vyhraju. Nebo spíš - "Že tu sázku s tou ďáblicí nevyhraju''?