Promising reason /Nemyar, CZ/

27. část - Hodně se toho změnilo...

Za tři měsíce:

Díval jsem se nepřítomně na zem přede mnou a uháněl do Starbucks. Mám chuť na pořádnou silnou kávu.

Vzdychl jsem, když jsem vzhlédl a spatřil něco jako menší 'bilboard' s obrázkem mě a Cary, a pak jsou ještě naše fotky na obrovském obchodním centru - první co uvidíte když se vydáte do obchoďáku, tak vidíte NÁS. Úžasné. No a jinak - focení se konalo vážně za dva měsíce, od toho okamžiku jejího zavolání. Fotili jsme se před týdnem a heleďme se - naše fotky jsou obklopeny skoro všude, každý má v ústech drby, jak moc se milujeme. Nejen obrazně - jako láska - ale spíše milování jako.. sex. Možná, že to nebude zas taková lež. (Pokud to nevíte, tak Cara je sice lesba, ale... v tomhle příběhu to berme jako že je na kluky, okay?:) :DD)

Mobil mi v kapse zavibroval. Nevytáhl jsem ho ale, a nepodíval se, kdo mi napsal SMS, když stejně moc dobře vím, kdo mi napsal.

,,Dobrej." vzdychl jsem pozdrav a pak si hned objednal. Ani jsem se moc nedíval, u jaké obsluhy stojím a jak vypadá ten člověk, kterému říkám svojí objednávku, studoval jsem totiž okolí kavárny. Rozhodl jsem se ale ještě k tomu kafi koupit čokoládový muffin.

Poděkoval jsem, když mi celkem krásná zrzka, kterou jsem ještě tady neviděl ale připadala mi dost ale kruci hrozně dost povědomá, podala do ruky mojí objednávku. Otočil jsem se na svých černých botech, vykašlal se na mé myšlenky, a šel si sednout někam dozadu, kde je vždy ten největší klid. Jo přesně, klid právě teď nejvíc potřebuju.

Sedl jsem si a právě v tom mi mobil znovu zavibroval. Povzdechl jsem si otráveně a vytáhl si mobil.

Vypnul ho. Zatím jsem si ale všiml jejího jména.

Položil jsem mobil na stůl přede mnou a složil si hlavu do dlaní.

Hodně se toho změnilo...

Nevím, proč mě furt otravuje. Vždyť mi dala jasně najevo, že jsem jen kus hovna, že o mě nestojí, nemá zájem, a hlavně že má svého milovaného Jasona. Tak co chce? Došli jí prachy a tak se chce na mě zavěsit, abych ji jako nějakej starej naivní chlap dával prachy? Jinou možnost totiž nemůžu vymyslet z mé hlavy. A hlavně nemůžu dát jinou možnost na takovou holku typu jako Charlotte.

Pokud by si někdo myslel, že najednou začala dávat pozornost a zájem o mě, a že by se se mnou už chtěla bavit, tak bych se mu vysmál do ksichtu. Proč by se tak rychle najednou člověk změnil a začal se o někoho zajímat? Hlavně o člověka, kterého nesnášela. Nechápu.

 Ale určitě chápu, že pokud mi bude neustále spamovat mobil jejíma zprávama a voláníma, tak si koupím novou SIM kartu. Ani nevím, odkud má moje číslo. Já jsem ji ho nedával, když jsem byl do ní 'zabouchlej' nebo co to se mnou vůbec bylo. Ne, nebyl jsem do ní zamilovanej, nebyl! To byla asi špatně mířená střela od toho debilního andílka s těma šípama lásky.

,,Ehh, promiň... te." řekl jemný hlásek přede mnou – ty poslední písmenka 'te' doplnila a tak mi tedy zavykala - a v tu dobu jsem si všiml krásných dlouhých ženských nohou, v úzkých tmavých džínách. Vzhlédl jsem a spatřil tu zrzku, která stála za pokladnou, když jsem si objednával. Akorát že už na sobě nemá Starbucks čepici a Starbucks zástěru.

,,No?" řekl jsem znuděně, na to jen protočila oči a přitom si prohrábla své dlouhé rusé vlasy.

,,Nepřišla jsem za teb.. vámi pro fotku nebo podpis, si nemyslete." odkašlala. ,,Ale-" kousla se do rtu. ,,Nemyare?" podívala se na mě intenzivním pohledem a mě zaskočilo, že mě vůbec nazvala jménem a neřekla 'pane', když před chvilkou mi vykala.

Povytáhl jsem obočí a čekal na to, kdy ze sebe vymáčkne to, co chce a řekne, co po mě chce. Nemluvila, tak jsem ji k tomu musel 'dokopat'; ,,No? Co si přeješ?" doplnil jsem se, když mi došlo, jak mě předtím oslovovala; ,,A prosím, tykej mi. Nejsem starej k vykání."

Falešně se zasmála, pak nadhodila ihned vážný výraz. ,,Potřebuju si s tebou promluvit." podívala se na konečky svých prstů.

Napřímil jsem se v zádech – ještě doteď jsem se opíral lokty o stůl – a zatímco jsem se protahoval, tak jsem ji vybídl, aby si sedla ke mě.

Když už vedle mě seděla, tak jsem na ní viděl dostatečně dobře a hezky z blízka, ale někoho mi připomínala.. jako kdybych ji už viděl... já ji sakra znám!

Vykulil jsem oči. ,,Cariso?!" vypískl jsem, šťasten že jí zas vidím. (Vážně to jméno je Carisa, ne Clarisa:D)

Po vyslovení jejího jména sklopila zrak k zemi, aby se na mě nedívala, přitom jednou kývla hlavou, a nadále se kousala do rtu. Ohh bože, to je ta holka, kterou jsem jednou viděl na párty a pak zas a pak zase.. byla s ní pokaždý sranda, tancuje hezky a je s ní zábava, to vám povím. A nechtěla po mě fotku ani podpis, když mě v tom baru spatřila, prostě pohoda a klídek, jako kdybych byl obyčejný člověk, což se mi na ní hrozně moc líbilo.

,,Co.. sakra... no, ahoj." řekl jsem už o něco veseleji, její výraz ale vypadal pořád ustaraně a.. hrozně.

,,Stalo se něco?" vypadlo ze mě, když se pořád dívala na své nehty, na ruce, které se jí třásli, a nechtělo se jí ani trochu spustit do mluvení. Nervózně si kousala rty, ale přitom se snažila, aby to nebylo vidět, no, bylo to dost vidět.

,,Ne, nic se nestalo, jen jsi m-" málem to na mě vynervovaně vyklopila, ale uklidnila se.

,,No?" povytáhl jsem obočím. ,,Fakt nechceš se mnou (jako s profesionálním fotbalistou) fotku, podpis..? Je to normální." usmál jsem se.

Těžce se nadechla, ten její nádech vypadal, jako kdyby se uklidňovala, a přitom bloudila očima po osvětlení a po stropu této 'restaurace či kavárny', nebo jak bych to nazval.

Pak se na mě podívala neutrálním pohledem. Nakonec se její výraz změnil na výsměšný, jako kdyby se mi smála, že jsem totální idiot a pak řekla něco, co mě uzemnilo na pár hezkých vteřinek; ,,Fakt si myslíš, že nějaká posraná fotka nebo podpis dá tolik věcí oproti dítěti, který nosím pod srdcem?! S tebou?!"