Promising reason /Nemyar, CZ/

32. část - Flashback (part 2)

Flashback:

Už je to nějaký ten moment, co jsem ji poslal ty věci. Všechny věci, který chtěla a libili se jí, ale podle mě na ně neměla. Pamatuju si na všechno, co chtěla za to, kdybych prohrál sázku. Ano, i když jsem ji vyhrál a ten číšník chtěl fotku i podpis, tak i tak jsem ji nyní koupil všechny parfémy, hodinky, šaty, plavky....

Ještě se mi neozvala. Nevím, rozhodně ale vím, že jsem napsal dobrou adresu. Ale jen tady asi vyšiluju jak nějaký idiot, protože jsem ji to poslal včera. Třeba ten balíček ještě neviděla a tak nemůže na to zareagovat zpět. Logické.

Otravný zvuk zvonění mě donutilo se postavit. Ani nevím proč, ale vypnul jsem televizi. Šel jsem na předsíň, a i když mi v této době - kvůli tomu, co se stalo (hádce s Charlotte) - je fuk, kdo si o mě co myslí, tak i tak jsem se podíval do zrcadla nad botníkem a poupravil si vlasy. Až pak jsem vzal za kliku a otevřel.

,,Ahoj, Neymare." řekl.. Charlottin hlas.. neutrálně.

Polkl jsem a až pak ji pozdravil zpět. Sjel jsem očima z těch jejích na její ruce, ve kterém držela nějaký balíček.

Moje pusa se otevřela do 'O' písmene. Ukázal jsem němě na ten balíček v jejích rukách. ,,Že to není to, co si myslím?" vydal jsem ze sebe zničeně. ,,Snad bys mi nechtěla vrátit dárek, který jsi dostala ode mě, z celého srd-"

Natáhla ke mě ruku a umlčela mě. ,,Ne. Myslíš špatně." lehce se usmála, o pár milimetrů se jí pozvedly kotky rtů. ,,To je pro tebe." sklopila zrak k zemi a chtěla odejít, v dáli jsem viděl červený Range Rover - zabolelo mě v srdci -, no ale já jsem ji zastavil mým hlasem; ,,Počkej! Kam jdeš? Pojď dál." jako nějaký duch šla dál, ani se na mě neotočila.

Vzdychl jsem. Nebudu ji přeci zastavovat. Teď ne.

Zavřel jsem za sebou dveře a přemítal nahlas myšlenky; ,,Co to mělo sakra znamenat. Není tohle sen?" dal jsem na poličku tu krabici a štípl jsem se. ,,Tak tohle nepomohlo. Něco jiného." zadumal jsem. Přešel jsem ke zdi, dal na ně ruce, zhluboka se nadechl a jednou do něj bouchl hlavou.

,,Auu!" zasyčel jsem a chytil se za čelo. ,,Kurva, tohle NENÍ sen!" zařval jsem na celý dům a přispěchal zpět ke krabici. Nenapadlo mě si to hupsnout nejdřív na gauč a pak si to rozbalit, já jsem to rovnou rozbaloval na místě a ve stoje. Když jsem v ruce držel tu krabici, ale už bez toho oranžového obalu, tak se mi vyskytl pohled na další obal - už modrý. Vzdychl jsem a znovu to rozbalil.

,,To si dělá prdel." uniklo mi, když jsem spatřil další obal - růžový.

Ta tři minuty jsem už seděl unaveně na gauči a už ne tak hyperaktivně rozbaloval nadále obaly, kterých se vyskytlo snad každé barvy. Oči se mi zavíraly, ale na poslední moment, kdy se mi málem zavřeli, tak se mi konečně vyskytl pohled na nějakou knížku.

Přimhouřil jsem na něj nevěřícně oči. Bylo tam napsáno 'My sweetheart(s)' pod tím ještě 'Majetek Charlotte Martínez' a celá knížka měla něco jako koláž všech hráčů Barcy - jak v dresu, tak i v normálním oblečení -, nebylo ani milimetr místa, kde by nebyl jeden obrázek hráčů Barcy, ještě za velmi dávnými časy, kdy jsem i já začínal fandit Barceloně a byl jsem malinkatý. Písmo neměla zas tak hnusné a dalo se to přečíst, ale přeci jen mi to připomínalo dětské psaní. A Charlotte už takhle nepíše, viděl jsem, jak píše.

Vzal jsem jednu stranu knihy a otevřel ji. (Nevím, jak to nazvat:DD)

Na mém čele se jistě objevila vráska nechápavosti z toho, co jsem spatřil - na celé první stránce byla nějaká malá holčička s brunet rozpuštěnými vlasy, v dresu Barcelony, samozřejmě že v těch starších typech dresu. Tipoval bych, že fotka byla focena kolem roku 1985-1990. Za ní byla jen bílá zeď, místy nějaká špína nebo sloupaná omítka. Dívka měla dlouhé brunet vlasy - jak jsem už před chvilkou popisoval - a když jsem zaostřil víc na fotku, tak jsem si všiml, že měla tmavé oči. Postoj měla takový - stála na nohách, ale měla je trochu roztažené, ruce měla ve vzduchu a v nich držela šálu Barcy. Až teď jsem si všiml té šály. Celým postojem mi ale připomínala písmeno 'X'.