Promising reason /Nemyar, CZ/

26. část - Takové.... to.... inspirované.... realitou.

NEYMAR'S POW:

,,Neymara, ohh, Neymare!" (dobrej začátek:DDDD)

Otočil jsem se za hlasem a viděl Garcíu, rozhazoval rukama. Měl na tváři obrovský úsměv, úsměv hrdosti.

,,Tady jseš! Kam to upaluješ?" zakroutil hlavou, ale hrdost v jeho hlase byla.

,,Do šatny?" povytáhl jsem obočí.

Odfrkl si. ,,Děláš rozhovor." mrkl.

Nakrabatil jsem čelo. ,,S kým? Proč já?"

,,Jsi muž zápasu, přece!" dupl si a jeho ruku oddělal z mých ramen. ,,Jedna asistence a jeden gól. Nedělej si ze mě blázny a upaluj! Šupšup!" otevíral jsem pusu na náznak mluvení, García mě ale plácl po zadku a dál už jen bouchal do zad, abych už šel.

Co jsem nějaká bitch, že mě plácá po zadku?

Občas děláme rozhovory hned na hřišti, a někdy zas když půjdeme po těch schodech dolů, tak tam čekají v hale reportéři, ale že bych teď měl jít do nějaký místnosti? Cítím se jako v nějaké kriminálce.

Otevřel jsem dveře a spatřil nějakou brunetku otočenou ke mě zády.

Odkašlal jsem si a tak na sebe upoutal pozornost. Teda.. neupoutal, ta bruneta sedí nadále ke mě zády. Všiml jsem si, že má ruce zkřížené na prsou. Snad když k ní dojdu, tak na mě nevyskočí nějaká příšera a ze dveří dovnitř nevtrhnou kluci s trenérem, že tohle měl být vtip, nebo něco takového. A já se moc dívám jak na akční filmy, tak na horory.

Protočil jsem nad sebou očima a vydal se s hlasitějším odkašláním k té brunetce.

,,Aby sis nevykašlal hlasivky." promluvila konečně a já se zasekl v pohybu. Ten hlas...

Otevřel jsem jen pusu a vydával ze sebe přitom prapodivné zvuky.

,,Slyšela jsem tě hned poprvé, když sis odkašlal. Už jen to otevření dveří. Nejsem hluchá." otočila se na židli a viděl jsem do těch hnědých očí. Tak zasraně moc mi chyběli.

,,Proč.. jak.. proč.." nemohl jsem zformulovat mojí zvědavou otázku do normálního.

,,Taky jsem si říkala. Pak jsem dostala odpověď od šéfa – protože kdybych ten rozhovor neudělala, mám padáka." zamumlala si pro sebe. ,,A nechci dostat padáka. Tak si už sakra sedni sem, ať to máme konečně za sebou." protočila očima.

,,Fakt nevím, proč musíš být furt tak nepříjemná, kruci." protočil jsem očima a sedl si před ní. Je nepříjemná, ne upřímná. I když... upřímná je taky. A někdy ta upřímnost celkem bolí. Ale tak.. poslední dobou jsem byl často s Charlotte, která si na nic nehrála a říkala mi jen pravdu a upřímnost, cítil jsem se moc fajn, jako kdybych měl teprv s ní otevřený oči a všechno vnímal líp. Zatímco když jsem byl s Brunou, holkou která si ze mě dělala jen blázny a lhala mi jak nejvíc to šlo, tak jsem si myslel, že mi praskne hlava od jejích keců...

,,Takže.." podívala se do papíru, kde měla nejspíš otázky. Hlavně že tu mojí poslední větu ignorovala, přitom to neměla být řečnická otázka ani nic takového. ,,Jste spokojen s vaším dnešním skórem?" podívala se na mě a povytáhla obočí. Poupravila si brýle posunutím výš.

,,No, zas tak moc mega ne." mykl jsem rameny. ,,Mohl jsem dát klidně o gól víc. Nebo o jednu asistenci." podíval jsem se na mé nehty. ,,Mimochodem ti ty brýle sluší, Char." řekl jsem o něco tišeji.

,,Tak když tady někdo nemaká mega moc. By se neměli lidi divit, že nevydávaj takový skóre, po kterých touží a sní." řekla nezajímavě a něco si zapisovala do papíru. Tak si zkus uhrát tohle všechno sama a našetři si čas jak na tvůj osobní život, tak na ten workout life, kde musíš nonstop cvičit a trénovat. ,,A neříkej mi Char." vyprskla a přimhouřila na mě oči.