Promising reason /Nemyar, CZ/

12. část - Nebezpečné

,,Bože můj, nejprve mi ale řekni, kde jsi sehnal mé číslo?!" vyjekla do mobilu a já zadržoval smích. Připadal jsem si jako malý rebel, který udělal něco co neměl a teď ho za to jeho mamka seřvávala.

,,Jsem profesionální fotbalista, který-" nenechala mě domluvit.

,,...který hraje za FC Barcelonu a tak tedy máš vše, na co si ukážeš, hmm?" doplnila mě rozmazleným hlasem.

,,Héj, takhle nemluvím!" vyprskl jsem mezi smíchem.

,,Hm, no jo, ty takhle nemluvíš. Ty mluvíš vlastně tím tvým, co by, frajerským hlasem, no." řekla vážně.

Odfrkl jsem. ,,Směješ se ty vůbec něčemu a dokážeš se bavit?"

,,Proč?"

,,Protože jsi pořád taková... Vážná a na první pohled nudná." zase jsem odfrkl.

,,Pff! Ty jsi zas egoistický kripl, taky ti to ale neříkám a každý si žije v míru, klidu a spokojenosti!" pak dodala; ,,Já jsem taky žila v klidu, dokud ses neobjevil ty, s tím tvým idiotským ksichtem."

,,Cože? O čem to meleš?" nechápal jsem.

,,Melu o tom, jak je tady někdo tak namyš.... To je fuk." vzdala to. Moc dobře věděla, že se mnou si moc dobře v téhle situaci nepochodí.

Usmál jsem se. ,,Tak co? Jo nebo ne?"

,,Proč o to tolik stojíš a zajímáš se o mě? Když se můžeš zajímat o nějakou modelku nebo herečku?" řekla, jak jinak, než vážně a neodpověděla mi na otázku, jestli se se mnou sejde či ne.

,,Modelky mě nebaví a ani herečky. Moc žvátlají a žvátlají jako nějaké husy. Nuda."

,,A já snad nežvátlám?" nechybělo málo k tomu, aby její hlas zněl pobaveně, ale uhlídala se. ,,Nemá to cenu. A já o to tvoje kamarádíčkování nestojím!" položila to. Ona to položila!

,,No jen počkej, já se nedám, krásko." řekl jsem si a mobil odtáhnul od mého ucha a protentokrát najel na číslo manažera Barcelony.

Zvonilo to nějakou chvilinku a pak to zvedl; ,,U telefonu manažer Barcelony, jméno nepotřebujete vědět." řekl znuděně.

,,Tady královna Alžběta II. a žádám Vás, aby jste se ke mě choval mírumilovně, jinak zařídím, aby Vás vyhodili!" řekl jsem schválně povrchním hláskem, který mi jde sakra dobře, což je divné.

,,Neymare?" v něm to hrklo.

,,Pochop prosím tě, že pokud takhle budeš zvedat telefony, tak že tě vážně vyhoděj." řekl jsem už mým hlasem a na nějaký spisovný jazyk jsem kašlal.

,,Co potřebuješ?" šel hned na věc, to se mi na něm líbilo vždy. Samozřejmě to berte vážně a ne jako perverzně, vy prasata!

,,Potřebuju, abys nějak zjistil buď ty nebo mě je fuk kdo, kde bydlí Charlotte... Charlotte..." sakra, jak se jmenuje příjměním. ,,Ta holka, která dělala s klukama po El Clasicu rozhovor."

Na druhé straně nikdo nic neříkal a on jen mlčel.

,,Prosím." doplnil jsem vysokým hlasem a protočil oči.

,,Dobře, jdu na to." no jasně, to kouzelné slovíčko mu chybělo a on jako jediný nás učí být 'vychovaný'. Ani jsem vlastně netušil, že manažer by mohl dělat něco takového, jako hledat obydlí reportérky (zní to divně, ale když se na to tak podíváme, tak to dá smysl) a myslel jsem si, že spíš hlavně zařizuje věci ohledně týmu, ale Samuel je prostě můj dobrý kamarád a vždy mi pomůže, tak proč ne...