Dvanáctý element

.1.

VAROVÁNÍ:

Následující příběh obsahuje incest, sexuální scény a lehce zvrhlé praktiky. Čtenáři by je neměli zkoušet. 

Dědeček sedával v křesle v obýváku. Měl jsem ho moc rád, přestože z něj občas vyzařovalo něco zvláštního. Tátu jsem nikdy nepoznal, a děda mi ho do jisté míry nahrazoval. Děda měl poničené, jakoby pokroucené prsty na rukou, jako by mu je někdo...vzal a protočil špatným směrem. Prý nějaká genetická vada. Když jsem byl malý, děsilo mě to. 

Můj otec od nás zdrhl, když mi byly tři. Od té doby mě máma vychovávala sama, a otce mi nahrazoval dědeček. Měl jsem ho moc rád, přestože jsem se ho občas trochu bál. Neměl jsem k tomu žádný důvod. Dědeček byl milý člověk, který mě měl rád. Ale bylo v něm něco, co mě děsilo. Nikdy jsem to nedokázal pojmenovat.

Máma se o mně starala, jak mohla. Vyrůstal jsem v Londýně, kam se máma i s dědečkem přestěhovali z Francie ještě předtím, než  jsem se narodil. Musela se hodně otáčet, ale byla to žena různých dovedností. Například dokázala vymalovat celý byt za čtyři hodiny, co jsem byl ve škole, a nikde ani kapka barvy, žádný nepořádek. Dědeček z toho tehdy ale z nějakého důvodu nebyl nadšený. 

Bylo mi třináct, když dědeček zemřel. A měl se konat pohřeb. Tehdy se sjeli všichni příbuzní. Pravda byla taková, že jsem svou vzdálenou rodinu neznal. Narodil jsem se daleko od místa, kde, pokud vím, všichni žili, a celý život jsem žil pouze s mámou. Rodina žila v jižní Francii, zatímco já se už narodil v Anglii. Máma s dědou se do Anglie přestěhovali, než jsem se narodil, měl jsem tedy britské občanství, ale vychovávali mě dvojjazyčně, uměl jsem tedy anglicky stejně dobře, jako francouzsky. Jako malý jsem se ptal, proč. Prý, pro jistotu, říkala máma, pro jistotu, kdyby přece jen náhodou...

Toho dne jsme ale přijeli na hřbitov. Byla tam celá má vzdálená rodina. Už tam čekala spousta lidí, všichni ve smutečním. Má matka jim ale nevěnovala moc pozornosti. Byla rozhozená. Zkrátka nevěděla, jak přivítat všechny příbuzné po tolika letech, kdy je neviděla. Máma o svých příbuzných nikdy moc nemluvila. A já sám nevěděl, co dělat v přítomnosti tolika lidí.

Během pohřbu si všichni přidržovali kapesníky u tváře, přestože nikdo z nich nevypadal, jako by plakal. Nechápal jsem, proč jsou všichni tak chladní. Ve finále, jediný, kdo opravdu plakal, jsem byl já. Celý pohřeb byl strohý, a když začala hostina, má matka si šla povídat se svou sestřenicí do vedlejší místnosti.

Zůstal jsem tam sám jen s hloučkem příbuzných. Můj děda měl staršího bratra. Zatímco má matka byla jedináček, dědův bratr měl čtyři děti ( v jednu dobu jsem měl pocit, že máma říkala pět, ale potom se opravila, že čtyři), a každé to dítě mělo další děti. Takže jsem měl opravdu hodně vzdálených bratranců a sestřenic. Na rozdíl ode mě se ale, všichni, očividně dobře znali. Popíjel jsem si svůj džus, když vedle mě usedla zrzavá žena ve věku mé matky. Měla dlouhé rezavé vlasy, a v uších náušnice s plamínky.

,, Ahoj!" Pozdravila mě. Co jsem tak stihl pochopit, byla to teta Rosé, které jsem říkal Roxy, a jí se to zalíbilo, matka Vinony a Térence. A nemohl jsem si nevšimnout tepla, které z ní sálalo. Ta žena měla prostě jiskru. Jinak to popsat nejde.

,, Ty jsi Luké, že? Já jsem Rosé matka támhletěch dvou." Ukázala na hnědovlasou dívku v tmavě modrých šatech a na o něco staršího chlapce trpícího nadváhou. Jistě, Vinona a  Térence. 

,, Ale můžeš mi říkat Roxy. Líbí se mi to." Usmála se.

,, Ty mně Lucas. Tak mi tu říkají."

,, Když na tom budeš trvat." Mrkla, a svíčka položená na stole, na okamžik zahořela plamenem, ale stejně rychle, jako se plamen objevil, tak zase zmizel.

 Mě ale zaujala jiná dvojka. Dva chlapci ve věku cca čtrnácti let. Až teď jsem si všiml, jak moc si jsou podobní. Byli do sebe zavěšení, jako by se od sebe nemohli hnout. Teta Roxy si všimla, kam se dívám.,, Támhle jsou Louis a Remi, tví bratranci." Ukázala na asi čtrnáctileté chlapce, nejspíš dvojčata. Teda, že je ten druhý chlapec, jsem poznal jen proto, že měl na sobě oblek, jinak bych byl přesvědčený, že je to děvče. Oba dva měli blond vlasy a modré oči, a div, že po sobě nelezli. 

,, Zdá se, že nás až pohřeb sblížil." Pokračovala. ,, Jak smutné. Nicméně, i to se občas stává. Doufám, že se teď uvidíme častěji." Zakousl jsem se do zákusků, kterých jsem si naložil jen o trošku víc, než by bylo zdvořilé, a zašil se do rohu, kde jsem strávil zbytek hostiny, zatímco se ostatní bavili.

Takže jsem měl dokonalý výhled na celou tu různorodou skupinku. Térence a Vinona, Hnědovlasá dívka s modrýma očima, a zelenooký hnědovlasý kluk většího rozměru, dvojčata, dál tmavovlasý sympaťák, a jeho naopak velmi nesympatická sestra, asi desetiletý chlapec s téměř bílými vlasy, a jeho starší bratr s fialovou kravatou.

 A velice brzy mi začalo připadat, že jsou zatraceně divní. Dvojčata do sebe byla zavěšená, jako by na tom závisel jejich život, jejich matka Élisabeth, teta Ellie, mladá vdova, která razantně odmítala všechen alkohol, a za kterou cestovalo světlo prostupující okenní tabulky, jako by snad byla nějaký lapač světla, a Vinona v ruce právě držela sklenici vody. Jak ji tak pozorovala, voda se ve sklenici všelijak houpala a převalovala, i když rukou vůbec nehýbala. Za Térencem se zase podezřele nakláněla kytka na stole. 

Teta Roxy vzala ze stolu svíci, a já měl pocit, jako by se plamen na okamžik zvětšil. Zírala do plamene stejně slastně, jako Vinona na vodu, a já měl opravdu pocit, že mě šálí zrak. Když měla svíčku v ruce, celá se rozzářila. A jako by jí žhnuly oči.

Pak tu byli Even a Pénelope. Děti strýce Jofrého, mírumilovně vypadajícího muže sedícího u okna. Zatímco Evan  vypadal nejsympatičtěji ze všech lidí tu, a také nejméně podivný, jeho sestra mě děsila. Jistě, byl to pohřeb, všichni jsme měli černé oblečení, jenže tak holka, přísahám, vypadala jako smrtka.

Dlouhé na černo obarvené vlasy, bílý pudr, tlusté černé linky, které jí zakrývaly téměř celé oči,  piercing v obočí, a dost pochybné tetování na ruce. To všechno dokreslovala černá rtěnka a dlouhé černé nehty. Nevím, ale přišlo mi neuctivé jít na pohřeb...takhle. Scházela už jen kosa...

Pak tu byl strýc William, podle všeho osamělý rodič dvou kluků, Danieleho a Fabiena. S těmi jsem se srazil, když jsem šel na záchod. A kontakt s Dannym byl víc, než divný. Šel z něj příšerný chlad. Až jsem se roztřásl. Byl studený jako upír, a kolem něj se vznášel kruh zimy.

,, Neboj se, není upír." Řekl Fabien, jako by mi četl myšlenky. Ztuhl jsem.

,, Cože?" Zaúpěl jsem.

 ,, No, aby ses nebál. Jsi trochu vyjukanej. A máš z většiny lidí tady celkem dost strach. Ale neboj. Nikdo ti nic neudělá. Nic se neděje." Dodal ve chvíli, kdy mi hlavou projela myšlenka, co se tu, u všech rohatých, děje. Zajímavé. Ani jsem si nevšiml, že by mě tak pozoroval. Zavrtěl jsem hlavou, a vrátil se zpátky na své místo, které mi ale zasedl pejsek strýce Villiama.

Pes byl ale naprosto dokonale vycvičený, a svého páníčka dokonale poslouchal...Ovšem stejně tak ta moucha, která přilétla do místnosti, a on jí, přísahám, řekl, ať vypadne, a ona opravdu vyletěla...

Asi jsem se už opravdu zbláznil. Dyť...tohle je přece nesmysl. Strýc Villiam není žádný pán much....ehm, zavádějící, nemyslím tu knihu, chci říct, že není žádný vládce hmyzu, Fabien neumí číst myšlenky, Danny nestudí, Pénelope není smrtka, Vinona nemá žádný fetish na vodu, Térence nenechává trávu růst, tetě Roxy nehoří oči, a dvojčata se nechovají naprosto úchylně! Všechno se mi to jenom zdálo!

Byl jsem introvert, a byl jsem zvyklý na samotu, celý život jsem vyrůstal sám s matkou a přátel jsem moc neměl. A tolik lidí na jednom místě, navíc cizích lidí...na mě prostě mělo dopad. Poznamenalo mě to. Jen stres. Neděje se tu nic divného!