Dvanáctý element

.32.

S tím pohřbem se Pénelope opravdu překonala, a měla docela hezkou řeč, až na důrazné zdůraznění, že to byla Céliina volba, a že ona i její matka selhaly v tom být čarodějkami téhle rodiny... Znal jsem ji chvíli, a přesto mi to bylo líto. Bylo toho na ní moc. Sám vím, jak jsem se cítil první dny tady. Jako v kleci. Jako v blázinci. Jako vězeň ve svěrací kazajce v rejdišti vyšinutých bláznů.

Ale jednou jsem byl kouzelník, a ještě nejmocnější z této rodiny. Z rodiny vyšinutých žabožroutů, která mě potřebovala.

Po obřadu následovala večeře, kde už se všichni bavili, jakoby nic. Jedlo se, pilo, kouzlilo, povídali si. A Remi měl celou dobu na hlavě tu směšnou mašli. Vím, že Pénelope říkala, že je brzy na to vyvolat jejího ducha. I tak jsem se ale omluvil, že jdu na záchod, a zašel do nejvzdálenějšího koutu zahrady.

Lauré mi skočila do klína a sova mi zahoukala na pozdrav. Odpověděl jsem jí, a zavřel oči.

,, Céline!" Zašeptal jsem. Dřív, když jsem vyvolával duchy, jsem jako první volal element, jehož nositele jsem volal, a až poté danou osobu. Tentokrát jsem ale volal jen Céline. Skutečně se přede mnou objevila.

,, Céline!" Vyhrkl jsem. ,, Céline, co jsi to jen vyvedla?"

,, Tak se z toho nepodělej." Řekla mi drze.

,, Jsi teď alespoň šťastná?" Chvíli mlčela. Pak se zadívala na měsíc.

,, Šťastná a volná. A s mámou. Ale víc nemám právo říct. Konečně jsem to já. Já, a ne jen zvuk. Konečně jsem sama sebou."

,, No, tak v tom případě..." Zahekal jsem a dvakrát potáhl. ,, Je mi to líto, sestřenko!" protočila panenky.

,, Dej pokoj, a vrať se k těm šílencům. Potřebujou tě."

,, No, tys mě taky potřebovala. A já zklamal."

,, Nezklamal jsi mě ty, Luké. Zklamal mě můj osud."

,, Ne! To já! Měl jsem ti dát svobodu."

,, Tu jsem si dala dost dobře sama. Ten pitomej element by mě stejně zabil." Pak jsem za sebou uslyšel kroky. A vyjekl jsem, jako smyslů zbavený, když se za mnou objevila postava v černém plášti a s velkou kovovou lebkou místo tváře. Zaječel jsem ještě víc, a větve stromu kolem mě utvořily ochrannou hradbu, zatímco sova a dvě veverky se taktéž postavily do obranné pozice, když jsem jim to přikázal. Postava v plášti si sundala masku.

,, Co tady jančíš?" Zasyčela Pénelope.

,, Co já tady jančím?!" Vyjekl jsem. ,, Máš vůbec tušení, jak jsem se tě lekl? Proč chodíš po zahradě v tomhle??"

,, Protože je to chodící smrtka, a je na hrdá." Konstatovala Céline. Pénelope se ke mně otočila, a dala si ruce v bok.

,, Co jsem ti říkala? Jasně jsem ti řekla, že na tohle je brzy!"

,, Ale, jen ho nech." Zastala se mě Céline. ,, To je v pohodě. Chtěl mě vidět, no...dlužila jsem mu to za ten šok, který jsem způsobila." Pénelope udělala dva kroky k Céline, a natáhla k ní ruku.

,, Nejspíš už se chceš vrátit. Doprovodím tě, jestli dovolíš."

,, Dík, Penny. Tím nepohrdnu." Céline vzala Pénelope za ruku, a ta jí převedla zpátky na druhý břeh. Pak se do mě znovu pustila.

,, Jsi nezodpovědný! A vůbec neposloucháš, co ti kdo říká!"

,, Nejsem pes, abych poslouchal!"

,, To nejsi! Ale zatím jsi povinen dbát našich instrukcí!"

,, Hele, Pénelope, brzy nadejde den, kdy budete vy muset dbát mých instrukcí! A až ten den přijde, přijdou taky dost razantní změny. Nelíbí se mi, jak to tady chodí! A pak budeš ty, stejně jako všichni ostatní, muset poslouchat mně!" Penelope vykulila do kořán své tmavé oči.