Dvanáctý element

.32.

S tím pohřbem se Pénelope opravdu překonala, a měla docela hezkou řeč, až na důrazné zdůraznění, že to byla Céliina volba, a že ona i její matka selhaly v tom být čarodějkami téhle rodiny... Znal jsem ji chvíli, a přesto mi to bylo líto. Bylo toho na ní moc. Sám vím, jak jsem se cítil první dny tady. Jako v kleci. Jako v blázinci. Jako vězeň ve svěrací kazajce v rejdišti vyšinutých bláznů.

Ale jednou jsem byl kouzelník, a ještě nejmocnější z této rodiny. Z rodiny vyšinutých žabožroutů, která mě potřebovala.

Po obřadu následovala večeře, kde už se všichni bavili, jakoby nic. Jedlo se, pilo, kouzlilo, povídali si. A Remi měl celou dobu na hlavě tu směšnou mašli. Vím, že Pénelope říkala, že je brzy na to vyvolat jejího ducha. I tak jsem se ale omluvil, že jdu na záchod, a zašel do nejvzdálenějšího koutu zahrady.

Lauré mi skočila do klína a sova mi zahoukala na pozdrav. Odpověděl jsem jí, a zavřel oči.

,, Céline!" Zašeptal jsem. Dřív, když jsem vyvolával duchy, jsem jako první volal element, jehož nositele jsem volal, a až poté danou osobu. Tentokrát jsem ale volal jen Céline. Skutečně se přede mnou objevila.

,, Céline!" Vyhrkl jsem. ,, Céline, co jsi to jen vyvedla?"

,, Tak se z toho nepodělej." Řekla mi drze.

,, Jsi teď alespoň šťastná?" Chvíli mlčela. Pak se zadívala na měsíc.

,, Šťastná a volná. A s mámou. Ale víc nemám právo říct. Konečně jsem to já. Já, a ne jen zvuk. Konečně jsem sama sebou."

,, No, tak v tom případě..." Zahekal jsem a dvakrát potáhl. ,, Je mi to líto, sestřenko!" protočila panenky.

,, Dej pokoj, a vrať se k těm šílencům. Potřebujou tě."

,, No, tys mě taky potřebovala. A já zklamal."

,, Nezklamal jsi mě ty, Luké. Zklamal mě můj osud."

,, Ne! To já! Měl jsem ti dát svobodu.".

,, Tu jsem si dala dost dobře sama." Pak jsem za sebou uslyšel kroky. A vyjekl jsem, jako smyslů zbavený, když se za mnou objevila postava v černém plášti a s velkou kovovou lebkou místo tváře. Zaječel jsem ještě víc, a větve stromu kolem mě utvořily ochrannou hradbu, zatímco sova a dvě veverky se taktéž postavily do obranné pozice, když jsem jim to přikázal. Postava v plášti si sundala masku.

,, Co tady jančíš?" Zasyčela Pénelope.

,, Co já tady jančím?!" Vyjekl jsem. ,, Máš vůbec tušení, jak jsem se tě lekl? Proč chodíš po zahradě v tomhle??"

,, Protože je to chodící smrtka, a je na hrdá." Konstatovala Céline. Pénelope se ke mně otočila, a dala si ruce v bok.