Dvanáctý element

.17.

--Voda--

A pak jsem poznal Céline. Byla starší, určitě kolem dvaceti. Byla to klasicky atraktivní dívka s modrošedýma očima a tmavými vlasy ostříhanými na mikádo. Měla perfektní rovné bílé zuby, a takovou tu tolik žádanou postavu přesýpacích hodin. A nesmírně otravný hlas. Prošla kolem mě, a vypadla jí peněženka. Zvedl jsem jí.

,, Hej!" Křikl jsem po ní. Otočila se, a její oči zalila naprostá hrůza. Na okamžik na mě pohlédla, polkla, a pak se rozběhla vyděšeně pryč. Dal jsem se za ní.

,, Počkej!" Křičel jsem. ,, Tak sakra stůj!" Jenže dívka utíkala dál, a já měl pocit, že mi praskne hlava z podivných...zvukových vln. Jako by na mě dorážely zvuky tak vysoké, že je lidské ucho nemůže slyšet. Chtěl jsem jí tu peněženku vrátit, a tak jsem jí postavil do cesty židli. Málem o ni přepadla.

,, Ty! Tmavovlásko, stůj! Něco ti vypadlo! Tvoje peněženka!" Křikl jsem. Dívka se na mě vyděšeně obrátila.

,, Ne!" Řekla. ,, Nech mě na pokoji! Prosím!" Zařvala až hystericky.

,, Vypadla ti peněženka!" Řekl jsem rychle, a zvedl peněženku. Vykulila oči.

,, Pe...peněženka?"

,, Jo! Tady je!" Vykročil jsem k ní a nabízel jí peněženku. Váhavě si ji převzala. ,, Klid! Já přece nejsem žádnej úchyl, nic ti neudělám. Nemusíš přede mnou utíkat." Nechápal jsem, proč se mě tak bojí. Jasně, v dnešní době...by se holky asi měly bát, když se za nimi rozběhne cizí chlap, ale já byl, ještě pořád, jen pohublej šestnáctitelej kluk, a rozhodně jsem nevypadal hrozivě.  Pak jsem se znovu podíval na dívku. Zkoumavě na mě hleděla.

,, Ty...necítíš... můj" Zašeptala. 

,,  Tady je ta peněženka." Dívka si jí ode mě váhavě převzala.

,, Takže ty mě nepronásleduješ?"

,, Co? Jistěže ne! Jen jsem viděl, jak ti vypadla." Očividně si oddychla.

,, Tak to pak jo!" Řekla se smíchem.

,, Jsem Luké." Představil jsem se. ,, Promiň, že jsem tě tak vyděsil. Nechtěl jsem tě vylekat. Nejsem žádnej úchylák nebo tak něco!" Úlevně se usmála.

,, Díky." Řekla. ,, Já jsem Céline."

,, Těší mně." Pak jsem zaregistroval její přízvuk a hromadu gramatických chyb v řeči. ,, Odkud jsi?"

,, Narodila jsem se tady, ale žila jsem ve Švédsku." Řekla. ,, Máma tam...no...utekla. Musela jsem si sem ale jet něco zařídit. Jenže tu mám ...pár příbuzných. Zoufale se jim snažím vyhnout."

 Bože, jak jsem tohle chápal!

,, Jó, Céline! Přesně to jsem chtěl i já. Žil jsem si v Anglii svůj dokonalej život, když mě přitáhli sem, a upřímně, taky se snažím se co nejvíc vyhnout své rodině. Jenže nemám na vybranou!" Uchechtl jsem se. Céline se usmála až moc vědomě.

,, Tomu rozumím."

,, Tvá rodinka je taky, no...náročná?"

,, Nesmírně!"

,, Vsadím se, že ta moje víc!"

,, O tom...se asi nebudu hádat." Řekla nepřítomně. ,, Ale nevyhneš se jim."

,, To ne! No, a ta tvoje..."

,, Máma se mě před nimi rozhodla uchránit, bylo to nutné."

,, Je tady s tebou?" Céline se zarazila.