Dvanáctý element

.45.

Naše životy plynuly dál. Díky podpoře velké rodiny to Térence a Vinona nakonec dokázali nějak zvládat. K večeru jsme se všichni sešli u velkého ohně, který jsem udržoval.

Měl jsem radost, že se vše tak vydařilo, a poslední rozloučení opravdu stálo za to. Ale nedokázal jsem se zbavit pocitu křivdy, že můj dědeček ani Céline takový pohřeb neměli. Jako by na nich tolik nezáleželo...tohle všechno se od teď ale změní. Nová generace nositelů bude jiná. Začne to mnou, a já všechny naučím, co dělat.

Od doby, kdy jsem se stal vládcem Kruhu, má matka pilně studovala papírová kouzla, a postupně se na ně stávala přebornicí. Vše, co nesouviselo s elementy, všechna tahle kouzla měla na starost ona. A byla od té doby jako znovuzrozená. Konečně ostatní přijali fakt, že je také čarodějka.

Térence právě nechával květiny vykvétat do nádherných zdobených kytic na hrobě jeho matky.

,, Červené. To byla její barva." Říkal, když nechával rudé růže růst. ,, Vyprávěla mi o tom dni, kdy si jí element ohně vybral. Bylo jí teprve patnáct. Vyprávěla nám, jak otevřela krabičku, a žár se rozplál celým jejím tělem i duší. Obřadní svíce pak sama na dálku zapálila. Od začátku jí všechno šlo. Byla to nesmírně silná nositelka."

,, A taky skvělý člověk." Usmál jsem se. Teta Roxy byla víc, než jen mocná nositelka, byla víc, než oheň. Byla to milující matka, skvělá teta i sestra. Dobrá kuchařka, moc krásná žena a milý člověk.

,, Jo. I skvělá máma."

,, To bych řekl, když vychovala tak skvělý děti. Abych byl upřímný, ty a Vinona jsme mi ze začátku byli nejbližší. Nejdříve jste mě mezi sebe přijali. A za to vám oběma moc děkuju."

,, No, já jsem chtěl už od pohřbu tvýho dědy, abys tu byl s námi. To tvoje máma trvala na tom, že je ještě brzy." Pousmál se.

,, Copak ty sis mě tam tehdy všiml?"

,, Jistě. Toho prcka, co se cpal chlebíčkem s pomazánkovým máslem tam v koutku, zatímco z nás byl málem až podělanej strachy!" Pousmál se. ,, Už tehdy ses mi líbil. Páni. Kdo by byl řekl, že budeš právě ty náš vládce Kruhu."

,, Jo, kdo by to byl řekl..." Zašeptal jsem nepřítomně, a zahleděl jsem se do ohně, ze kterého jsem cítil přítomnost tety Roxy. Pohřbem to začalo, pohřbem to končí...

Rok. Jen jeden rok, a tři pohřby. Kdo ví, kolik nás jich ještě čeká za tak krátkou dobu? Zároveň máme ale novou naději. V malé Opal. V dítěti, které nosí Pénelope. A v dalších dětech, které bude mít Térence s Minette, Fabien s Mariette, a dost možná jednou i Vinona s Olivierem, se kterým se nakonec, díky mně, opravdu dala dohromady. V dětech, které budeme mít jednou já a Amy.

Lidé se rodí a umírají, a právě proto naši nositelé života a smrti do tohoto pořádku nezasahují. Doposud jsem ale nevěděl, podle jakého kritéria si element vybírá nositele, nebo kdy a jak se rozhoduje, zda budete nositelem nebo ne. Nakonec jsem ale došel k závěru, že v tom hraje roli i vnitřní přesvědčení a naše schopnosti. Naše povaha a to, jakým způsobem dokážeme, chceme nebo případně můžeme a nemůžeme uchopit svou moc.

Teta Roxy se přidala k našim mrtvým. K Félixovi, Augustovi, Pauline, Audreymu, Marcusovi a Magnolii, Marlee a Céline...a ke všem dalším nositelům, odmítnutým i narozeným bez daru. Ve finále, tam na druhém břehu už nehraje zase tak velkou roli, zda jste byli kouzelníkem, či nikoli. Nositelé mají tu smůlu že nikdy nezjistí, co je doopravdy po smrti, protože pro ně klasický posmrtný život není. Spojí duši se svým elementem, a stanou se jeho součástí, vyjma nositelů blesku, kterým se povedlo narodit se ještě jednou. Povede se jim to ještě? A kdo budou další nositelé? Kdo bude ta další generace? Kdo ví?

Jestli bych to všechno vrátil zpět, kdybych mohl? Ještě před pár měsíci bych řekl, že ano. Ale teď, když tu tak sedím uprostřed Kruhu, držím všechny elementy, a mám kolem sebe svou trhlou francouzskou rodinu, bych za nic na světě neměnil.

Jsem Luké Secréte. A jsem dvanáctý element Kruhu rodiny Porteur.