Dvanáctý element

.38.

Čas šel dál, a den mého debutu se blížil. Už jsem zvládal do jisté míry ovládat všechny elementy. To hlavní ale byly změny, které jsem měl v plánu provézt. Pro mou mámu, pro Amy, za Marlee a Céline...pro všechny budoucí děti, které se do téhle rodiny narodí. Koneckonců...jednou to mohlo být právě moje dítě, které se narodí bez daru nebo které bude odmítnuté. Nebo možná ještě hůř, které bude další nositel...

Vzpomínal jsem na ten den, kdy jsem přijel. Tehdy ještě v domnění, že se jedná o oslavu mých šestnáctých narozenin. Ze které se vyklubal jen rituál přijetí. A jak jsem šílel, když jsem své příbuzné viděl poprvé kouzlit. Když mi máma řekla, co jsou zač. Ne. Co jsme MY zač. A jak moc jsem si přál, aby to byl jen šílený sen. Zrovna jsem vysedával na kraji jezera. Zima skončila, přišlo jaro. Bez našeho přičinění by tu stejně nepadal sníh.

 Ale my s Dannym jsme ho udělali, takže se dalo jít bobovat. Seděl jsem na kraji jezera, a Céline, respektive její duch, byla se mnou.¨

 ,, Ty prostě člověku nedáš klid ani po smrti." Konstatovala. Já házel žabky, a díky ovládání kamene, vzduchu, vody a telekinezi, v kombinaci, mi to šlo opravdu profesionálně.

 ,, Jsem s tebou rád, Céline. Jedna z mála výhod tohohle všeho. Můžu s tebou mluvit. Ty jsi jiná. Ty jsi vždycky viděla za tu bariéru. A díky tomu teď nejsi jen zvuk."

,, Co na to říct, vybrala jsem si. Stejně, jako máma. No...tam odkud pocházím, vím, že časem přijdou zlé zprávy."

,, Jaké zlé zprávy?"

,, Víš přece, že ti to nemůžu říct!"

,, Já vím, promiň. Ale kdybys mi něco naznačila, mohl bych tomu předejít." Zavrtěla hlavou.

,, Děláte si to sami. Já s tím nemůžu nic udělat, Lucasi." Oslovila mě mým anglickým jménem. Jak krásně mi to znělo v hlavě. I to, že se mnou celou tu dobu mluvila anglicky, a i když né bez chyby...šlo to."

,, Díky, Céline. Ani nevíš, jak mi to chybí."

,, Jaké to tam vůbec je?"

,, Kde? V Londýně?"¨

,, Jo. Já se narodila ve Švédsku. Tam jsem žila celý život. Francouzsky jsem se učila sama. Protože jsem věděla...že to jednou možná budu chtě nechtě potřebovat. Ale tady se mi nelíbí. Je tady vedro."

,, Jo, to máš pravdu. Je tady vedro. Hlavně v zimě. Co to jako je, patnáct stupňů? Ale umím to změnit!"

,, Zalíbilo se ti to, že?" Položila trefnou otázku.

 ,, Svým způsobem. Protože vím, že můžu věci změnit. Teď mám šanci zařídit, že už se nikomu nestane to, co tobě, to, co mé mámě a dědečkovi."

,, Luké?" Uslyšel jsem za sebou něčí hlas. ,, Žvaníš tady sám se sebou? Né, počkat! Ty tady máš ducha, že?" Remi. Otočil jsem se na Célíne.

 ,, Umíš strašit?"

,, Co jestli umím?"

,, Strašit. Něco udělat."

,, No, jen tohle!" Zasmála se, a Remiho mašle se rozvázala. ,, No nic. Tak já...asi půjdu."

,, Dobře, Céline, díky." Usmál jsem se. Pak jsem se otočil na Remiho.

 ,, Proč mluvíš s našimi nositeli anglicky?" Zavrčel. ,, Nikdo z nich to nemá rád!"

,, Céline mluví líp anglicky, než francouzsky." Odsekl jsem. 

,, No...to je fuk. Co tady děláš?"

,, Kecal jsem s Céline, a zkoušel formovat kruh. Udržím je všechny, ale jen chvíli. Co ty vůbec tady? A sám?"