Dvanáctý element

.10.

Obr:  EVAN

Nositel elementu života, 14 let

Cestou jsem přemýšlel o tom, co děda Félix říkal. Takže Kruh má ještě třináctý element. A já ho budu muset najít...Pro začátek jsem se rozhodl to neřešit, a něco se nejdřív naučit. Už jsem proto, že jsem měl takové zlé tušení...Někde mám ještě jednu sestřenku. Dceru mé zemřelé tety...a já si nechtěl ani domýšlet...Ne! Ne! Nechám to na potom!

Vydal jsem ze za Evanem, který měl vítal se svým dokonalým sympatickým úsměvem. Bylo mu teprve...třináct nebo čtrnáct, ale působil velmi vyspěle.

,, Ahojky"! Jsem rád, že jsi dorazil! No nic, moje sestra ti právě osvětlila dar smrti, a asi i to, jak úzce vlastně spolupracujeme."

,, Jo."

,, Bezva. Představím ti element života." Začal, tak, jako všichni. ,, Jak už jsi viděl s tím holubem, má sestra přivolala jeho duši, a já mu vdechl život. To ti ale určitě řekla." Přikývl jsem. ,, K daru života patří právě to, že dokážeš vzkřísit mrtvé. Také ale dokážu léčit. Umím uzdravit na smrt nemocného. A umím utišit bolest. Nic víc v tom není, ale je to dar největší. Je spojen s elementem vzduchu, který má náš otec. Nebudu tě proto učit žádná specifická kouzla, ale jen to, jak poznat a vycítit život." Pak se podíval nad sebe.

,, Pro tentokrát, zabijeme mouchu, a ty se jí pokusíš ještě vzkřísit."

,, É...to ale nepůjde. Já nemůžu ubližovat živým tvorům." Řekl jsem.

,, Aha, vlastně! Element zvířat, jasně. Tak to udělám já." Když zabíjel tu mouchu, nebylo mi dobře. Cítil jsem její strach.

,, Chtěj, aby žila. Aby letěla." Kupodivu to nebylo těžké. Sotva jsem k ní dal ruku, zatřepotala se, a uletěla.

,, Takhle?"

,, Výborně, tohle ti jde! No nic. Teď tě budu učit cítit život." Následoval pochod zahradou a vciťování se od všeho živého. Od kytek, až po lidi. To mi šlo.

,, Bezva. Jsi dobrej student. Jinak, zítra je sobota, ale ráno tě čeká velká přednáška o naší rodině a našich kouzlech. Můžeš si dělat poznámky."

,, A kdy to bude?" Zeptal jsem se s nevolí. Chtěl jsem vzít Amy na rande!

,, Přes dopoledne. Dozvíš se cenné informace!" Připomněl mi.

Po všech těch lekcích jsem se konečně sešel s Amy. Ale něco bylo špatně.

,, Amy!" Vítal jsem jí. ,, Ani nevíš, jak náročnej den jsem měl! Takže, zítra odpoledne..." Zastavila mě pohybem ruky.

*,, Já vím, domlouvali jsme se...ale nepůjde to. Zapomeň na to." Ztuhl jsem.

,, Cože?"

,, Prostě...jsem si to rozmyslela. Nestojím o tebe. A to rande...nemá význam!" V tu chvíli se mi do očí málem vtlačily slzy. Amy...přece jsem se jí líbil! Řekla mi, jak jsem roztomilý! A souhlasila! Co ta změna?

,, Amy, co se stalo?"

,, Nic! Jen jsem tě nechtěla klamat. Budeme kámoši, jo?" Nevěřícně jsem na ni zíral. Holka, ze které jsem byl vlhkej až v podvlíkačkách, a o které jsem si myslel, že se jí taky líbím, to najednou zrušila.

,, Tak proč jsi předtím souhlasila?"

,, Ze soucitu!" Štěkla. ,, Prostě...prostě nemám zájem, ano?"