Luké vedl až do svých patnácti let naprosto normální život. Žil jen se svou matkou, a ze všeho nejvíc si užíval, že má klid. Ale v den svých šestnáctých narozenin zjišťuje, že jeho rodina z daleka není normální.
Doposud své příbuzné neznal, žili s...
Rozhodnutí opustit rodinu bylo těžké. Ale začala jsem žít podle sebe. Odjela jsem na sever, zamilovala jsem se tam...a jednou ke své hrůze zjistila, že jsem těhotná. Né že bych to dítě nechtěla. Ale mít dítě znamenalo riziko. Riziko, že se na něj přenese naše rodinné prokletí. Dceru jsem porodila. A od první chvíle jsem cítila, že je v ohrožení. Její magická síla se projevovala doslova už od narození. Věděla jsem, že by se stala příštím nositelem elementu, kdyby se kdy jen dotkla té zpropadené věci. Má rodina o ní nevěděla. Nevěděla o mně, zapomněli na mě.
Jenže osud mě stejně začínal dohánět. Čím víc jsem se distancovala od svého elementu, tím víc jsem slábla. Nešlo utéct. Nešlo to odmítnout. Né bez následků. Dceru jsem nechala v péči otce a vrátila se zpátky. Jediná šance, jak ji zachránit, byla nechat ji vyrůst co nejdál od toho všeho. Dost daleko na to, aby se nic nedozvěděla. Pak by se jí mohl element vyhnout. Zanechala jsem jí pouze vzkaz, a požádala svého ex přítele, jejího otce, aby jí ho dal, až bude plnoletá pro případ, že by se jí element ani tak nevyhnul.
To, že jsem ho odstranila z Kruhu bohužel neznamenalo, že se proti mně nemůže obrátit jeho síla, když se ho rozhodnu odmítnout. Tohle bylo už druhé těžké rozhodnutí. Nejdřív jsem za sebou musela nechat celou svou rodinu, a pak svou vlastní dceru.
Po nějaké době jsem si našla manžela, do kterého jsem se zamilovala, a adoptovali jsme si dítě. Adopce byla jediná šance, jak mít dítě a neohrozit ho. Adoptovali jsme si krásnou holčičku s kaštanovými vlasy a tmavýma očima.
Odmítla jsem svůj element. Odmítla jsem být nositelem. A to se obrátilo proti mě. Mé tělo začalo hnít zevnitř, zvuk se proti mě začal bouřit. Magie se ve mě kumulovala jako obskurus. Jako v tom filmu...Filmu o kouzelnících, jak směšné.
Nic není takové, jako ve filmech. Ve filmech slouží magie kouzelníkům. My ale sloužíme magii, sloužíme našim elementům.
Nemělo cenu, abych se svými problémy šla k lékaři. Stejně by nic nezjistil. Na co přesně by mi měl dělat testy? A na co dávat léky? Na potlačenou magickou sílu elementu zvuku? Věděla jsem, že mě to buď zabije nebo to ukončím sama. Pokud někdo čte tyto deníky, jsem už mrtvá. Pokud se to povede, logicky už toho nenapíšu víc. Díky kouzlu zapomnění mě nebude chtít vyvolat nositel smrti, abych se mu musela zpovídat. Je tu ale pořád moje dcera. Element zvuku si poté vybere jí. K čertu s tím jejich podělaným rituálem, může se to projevit i bez něj. Je to sice méně pravděpodobné, ale může. Vůbec se nemusí dotýkat té zpropadené krabičky.
Nenajdou ji. Snad jí nebude chtít element tak silně, aby si jí našel i bez rituálu přijetí. Nesmí se jim dostat do rukou. Dnes v noci jsem chtěla jít a vrhnout se z nejvyšší budovy. Zvuková vlna by mě ale zachytila. Element mě nenechá jen tak umřít, bude mě chránit. Bude mě chránit navzdory tomu, že mě zabíjí...Budu si muset prostě podřezat žíly ve vaně jako puberťačka.
Ona to pochopí. Jednou to pochopí. Hlavně, ať ji nedostanou. Naserte si, vy elementy posedlé sračky! Radši zemřu jako Marlee, než abych žila jen jako Zvuk. Sbohem.
MARLEE PORTEUR
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
