Dvanáctý element

.36.

Obr: LÉONARDA

,, Mami?" Zeptal jsem se. ,, Co se tehdy stalo? Za co se ti měl omluvit?"

,, Víš, Luké, když jsem neprošla rituálem přijetí...pohled na mě se změnil. Už tak to bylo těžké, když se můj otec narodil bez daru. Bylo to buď a nebo. Celá rodina balancovala mezi tím, zda na mě mají shlížet s hambou nebo jako na příští naději.

A já věděla, že když to nedokážu, vrhne to na naši větev špatné světlo. A když se tak stalo, pár starších členů rodiny mě úplně zavrhlo.

To byl ten den, kdy se i se mnou a s mou mámou, tvou babičkou, chtěl přestěhovat do Anglie. Šli jsme se se všemi rozloučit. A když jsem chtěla obejmout strýce Audreya, řekl mi, ať se ho nedotýkám těma bezcennýma rukama. Bylo mi jako tobě.

Můj otec na něj tehdy vyletěl s tím, že tohle si ke mě dovolovat nesmí. Pohádali se a... při té hádce se můj otec tak naštval, že ho chtěl uhodit. Audrey na něj ale zaútočil. Zmrazil mu ruku, kterou na něj chtěl vztáhnout. Pamatuješ si, jak měl dědeček trochu zkroucené prsty? Jako by měl něco s rukou?"

,, Jo, říkal, že je to genetický."

,, Tak v tom ti lhal. Byl to následek toho, jak ho Audrey zmrazil. Vždycky byl takový, chladný, jako led sám. Poranil mého otce, napadl ho kouzlem. To je něco, co se nesmí, nesmíme spolu bojovat navzájem. Očekávala jsem tím pádem, že se nás rodina zastane, a že mu jasně řeknou, že přestřelil. Že se nám všichni omluví a slíbí, že se to nebude nikdy opakovat...ale všichni mlčeli. Nikdo nic neříkal. Mí bratranci a sestřenice jen hleděli do země, a mé tety a strýcové se chladně dívali na mého otce.

,, Tak tohle ti neodpustím!" Sykla jsem na Audreyho. Rozesmál se.

,, Nepotřebuju tvoje odpuštění. A víš proč? Protože na tobě nezáleží. Zklamala jsi nás stejně, jako tvůj otec. Je dobře, že opustíte rodinnou větev. Mezi normálními lidmi vám bude líp. Tam se ta vaše průměrnost ztratí." 

Když mi tohle řekl... už jsem ze sebe nedostala ani slovo, a prostě nastoupila do auta, které nás mělo odvézt na letiště." Zalapal jsem po dechu. Takže bývalý nositel ledu napadl mého dědečka, a způsobil mu ošklivé omrzliny.

Měl jsem jedinečnou příležitost konečně změnit chod věcí, a zařídit lepší budoucnost pro odmítnuté. A to mě hnalo dál. Někdy se mi to všechno zdálo až moc temné. Až moc temné na někoho v mém věku.

Už jsem tu žil osm měsíců. Brzy mě měla čekat velká zkouška. Čas tak rychle plynul...a já si začínal v hrůze uvědomovat, že domů už se nevrátím. Už se nevrátím za babičkou, za svými kamarády.

Vzpomínal jsem, jak jsem ještě před rokem občas poskakoval v holínkách a pláštěnce s kamarádem v kalužích. Jak jsme chodili ke stánku na smaženou rybu s hranolkama, a jak jsem chodil do normální školy. Už jsem si skoro nepamatoval, jak vypadala má uniforma.

Ostatní zde chodili do školy. Ale všichni měli individuální studijní plány, a často se učili doma. Protože je tu rodina z nějakého důvodu potřebovala, a potřebovali je, aby mě učili ovládat elementy.

Byli jsme tu zavření v rodinném sídle a odsouzení k tomu udržovat Kruh. Mohl jsem si vytvořit, co jsem chtěl, mohl jsem si zařídit déšť, sníh nebo bouřku, mohl jsem létat a mluvit se zvířaty, hýbat s věcmi, číst myšlenky, hýbat se světlem.... zapalovat svíce bez zapalovače a nechat květiny růst. Mohl jsem dokonce zabít nebo vzkřísit jediným dotykem. Mluvit s duchy. Léčit. nabíjet spotřebiče bez zásuvky...K tomu papírová kouzla. Neviditelnost, proměňování předmětů. Byl jsem Harry Potter a Avatar Aang v jednom...