Dvanáctý element

.44.

V životě už to chodí tak, že jednou jste nahoře, jednou dole. A pravidlo je, že když všechno až moc vychází, dřív nebo později se musí něco pokazit. Tuhle rodinu už potkala spousta tragédií. A zrovna, když nás potkalo několik šťastných událostí, musela přijít ta nejtragičtější.

Ještě jsem se plně neztotožnil se svou novou pozicí a s tím být hlavou téhle rodiny. Ještě jsem si na to ani nezvykl. A už mě měla čekat ta největší zkouška.

Pocítil jsem to okamžitě. Cítil jsem smrt. Cítil jsem ji blízko. Těch smrtí bylo víc, ale to nebylo to, co mě tak moc vyděsilo. Na okamžik, jako by náš plamen vyhasl. Protože přesně to se stalo. Vyběhl jsem ven, a už se ke mě hystericky řítila Pénelope s lehce začínajícím rostoucím břichem.

,, Luké!" Vyhrkla, a já si všiml, jak se zoufale snaží neplakat. To už jsem natahoval i já.

,, Pénelope, Roxy..."

,, Víš to stejně tak, jako já!" To už jí pár slz upadlo. Zrovna se k nám řítili strýcové Jofré a William. Strýc Jofré vypadal, jako by chtěl na celý svět seslat obrovskou větrnou bouři, a strýc William natahoval.

,, Pen, Luké. Vy už jste to poznali, že?" Řekl hořce strýc Jofré. Pénelope se rozplakala, a její otec William ji pevně sevřel v náruči.

,, Co přesně se stalo?" Ptala se. Já tam jen stál, a upřímně? V tu chvíli vůbec nedokázal reagovat. Něco mě jakoby zablokovalo. Necítil jsem bolest, necítil jsem strach, byl jsem úplně ochromený.Umíráme brzy. Naše magie nás živí, naše magie nás zabíjí. Ale že teta Roxy zemře v pouhých necelých čtyřiceti dvou letech, to nikdo z nás netušil. I když až teď jsem věděl, že mě děda varoval...

,, Měla autonehodu. V poslední chvíli...se tak lekla, že vše kolem zapálila. Jí oheň samozřejmě neublížil. Už jsme si museli pohrát se vzpomínkami vyšetřujících, protože byli vyděšení, když jí vytáhli z ohně, který na ní nezanechal jedinou stopu. Část auta jí ale prošpikovala skrz na skrz. Umřelo tam osm lidí. Všichni uhořeli."

,, To je strašná tragédie." Pénelope konečně přestala plakat, zatímco její otec právě začal.

 ,, Co...co řekneme Vinoně a Térencovi?"

,, Víš, že oznámit tu zprávu je na tobě. Na tobě a Lukém." Polkl jsem. Byl jsem tak paralyzovaný, že jsem nemohl nic. Natož oznamovat dětem, že jejich matka právě zemřela, a vzala s sebou dalších sedm lidí...

Chudák teta Roxy! Uvědomil jsem si, jak moc křehký a pomíjivý je život. Nikdo z nás na to nemyslí. Nikdo z nás se tou myšlenkou netrápí, protože kdyby ano, mohli bychom si to rovnou hodit nebo si lehnout doma na postel a čekat na smrt, ale pravdou je, že můžeme zemřít kdykoli a kdekoli.

Byla to strašná dopravní nehoda. A ani její kouzelná moc jí nedokázala zachránit. Oheň právě vyhasnul. A já nemám žádnou možnost, jak ho znovu zapálit. Jenže teď bylo na mě a Pénelope, abychom tu zprávu rodině oznámili. Nechal jsem všechny svolat.

,, Ahoj všichni." Začal jsem. ,, Tak strašně bych si přál, abych vám nikdy nemusel říkat to, co dneska. Ale bude lepší, když se to dozvíte všichni společně, abyste...to nějak ustáli jako rodina.

 Omlouvám se." Sám jsem se z toho strašně potřeboval vybrečet, ale plác nepřicházel. Byl jsem úplně otupělý.

,, Dneska...Pénelope? Mohla bys to říct ty?" Pénelope si pro tentokrát odpustila všechny kecy o tom, že je to moje práce jako vládce Kruhu, za což jsem jí byl dnes opravdu vděčný. ,, Luké chtěl jen říct, že Rose Mássepain dnes měla ošklivou autonehodu, při které zemřela." Ozvalo se vyděšené zalapání po dechu.