8. - Elizabeth

1.7K 38 0
                                    

I can't keep up, and I can't back down"
                                                      - Lifehouse

Dvě hodiny! Dvě hodiny fňukání a vět: Furt to nechápu. nebo Musíš mi to vysvětlit srozumitelně!

Bolela mě z toho hlava. Z toho, jak nic nechápal. Opravdu se za dvě hodiny naučil jen dva prvky? A to vodík a křemík?

Unaveně se opřel o židli. „To budu přežívat každej den?”

„Vždyť ses skoro nic nenaučil!”

„Naučil. Ale teď musím jít. Hodina zpoždění.” Začal se zvedat a balit si věci do batohu. „Trenér mě zabije,” mumlal si.

„Tak ať,” zakašlala jsem, ale on to stejně slyšel a sežehnul mě pohledem. Pak přestal balit a posadil se zpátky na židli. Naklonil se a zašeptal: „Měla bys jít se mnou.”

„Proč?” svraštila jsem obočí.

„Trenér potřebuje vidět důvod, který mě zdržel,” pokrčil rameny a zároveň pozvedl jedno obočí.

Odfrkla jsem si. „Klidně.”

Zřejmě to nečekal, takže se trošku zmateně odtáhl, pak se ale dál držel své vážnosti. „Okey, tak jdeme.”

Vyšli jsme z knihovny. Mlčky jsme procházeli chodbami, až jsme se dostali k tělocvičně. Noah otevřel dveře. „Hah, jsou venku.” Prošel tělocvičnou k tribunám, kde se začal převlékat do sportovního. Okamžitě jsem se otočila a stiskla víčka. „Nechceš se kouknout?” zahalekal.

Zakoulela jsem očima. „Měla bych chtít?”

„Myslím, že jo,” řekl a já jsem cítila jeho pohled na mých zádech.

Bezmyšlenkovitě jsem se otočila a lekla se, když stál přímo přede mnou. Koukala jsem se do jeho očí a snažila se nekoukat dolů, kde se rýsovaly jeho svaly.

Kousla jsem se do rtu, když mi začalo zběsile bušit srdce. Jeho pohled mi propaloval oči. Panebože, po tomhle pohledu by snila každá holka a já jsem tam jen tak stála. Vzal pomalu mou ruku a zvedl ji. Položil ji na své rameno a pomalu sklouzával dolů. Chtěla jsem se odtáhnout, jenže moje tělo, jako by se ovládalo samo. Koukal se mi celou tu dobu do očí. Zastavil, když se moje ruka dotkla jeho břišáků. Nic neříkal, jen mě propaloval pohledem a moje pusa taky nebyla schopná mluvit. Pomalu se ke mně přibližoval.

„Co tě zdrželo, kamaráde!? Máš už být dávno na hři-” zarazil se Trent Spencer uprostřed věty. Rychle jsem se odtáhla, ale ruka se z jeho sevření nevyvlékla.

„Zdržela mě tady slečna Drewmanová,” řekl klidně a kývl ke mně.

„Ahaa.” protáhl chápavě Trent a já jsem se chtěla propadnout do země. „Slečna Drewmanová! Tak to jo. Ale teď fakt pojďte, trenér zuří,” rozpřáhl ruce, otočil se na patě a kráčel pryč z tělocvičny. „Tak tedy jdeme, no,” šeptl mi do ucha Noah, pustil mou ruku a oblékl si tričko.

Následovala jsem ho pryč z tělocvičny.

Dvě StranyKde žijí příběhy. Začni objevovat