Dvě Strany

40. - Elizabeth

What if I'm someone I don't want around?
                                                   - Harry Styles

Celou sobotu jsem se utápěla ve svých myšlenkách. O Joshovi.

Jak ke mně mohl něco cítit, když mě podvedl? Cítím k němu něco já? Kdyby mi napsal odpověděla bych?

Bylo tolik otázek a já je nemohla dostat   z hlavy. Možná jsem si až moc představovala. Možná to ani nebyla pravda. Věděla jsem, jaká Sandra je          a tohle si mohla klidně celé vymyslet.
Někdo zaťukal na dveře. „Jedem na nákup, nechceš s náma?” Vykoukla ze dveří Nathanova hlava.

Zavrtěla jsem hlavou, bezmocná slova. Dveře zavřel a já slyšela jen bouchnutí vchodních dveří.

Své myšlenky jsem chtěla utlumit, a tak jsem si dala prášek na spaní a usla jsem. Usla jsem tak na hodinu, protože mě probudil zvonek. Zvedla jsem se                z postele a s myšlenkou na to, že jsou to máma a Nathan, že si zapomněli klíče, otevřela dveře. Rozespalá s ospalky          v očích jsem koukala na postavu před sebou. Nebyli to máma s Nathanem. Byl to člověk, kterého jsem nemohla ten den dostat z hlavy. „Joshi...,” zachraptěla jsem. Celý den jsem nemluvila, jak jsem mluvila jen se svými myšlenkami.

Usmál se. „Eli...,” uchechtl se. „..sluší ti to.” Sjel mě pohledem.

Měla jsem na sobě volné bílé tričko a šedé tepláky, na nohách tlusté teplé ponožky. „Co tu děláš?” Začala jsem se probouzet. Vytáhl před sebe oranžové tulipány, které měl celou dobu za zády. Už neměl ty hodinky, které jsme na něm viděla naposledy, vlasy mu dorostly do dokonalé délky a…byl to prostě starý Josh. Josh, do kterého jsem se tenkrát zamilovala.

„Já...já jsem to podělal, El.” Kousl se do rtu. „Podělal jsem to tak moc, že si ani nedovedeš představit.”

„To dokážu,” odfrkla jsem si.

„Ehm, Sandra…není jako ty. Není hodná, milá, vtipná, přirozená holka jako ty. S-strasně mi chybíš, Eli.” Zamrkal.

Brečel?

Převzala jsem si od něho tulipány. Nevěděla jsem, co mám říct. Jestli ho obejmout, nebo se rozbrečet taky. Nad touhle situací jsem přemýšlela celý den, tak proč jsem nevěděla, co dělat?!

Pak jsem si ale vzpomněla na všechny ty lidi, kteří tady pro mě byli, když to Josh „tak moc podělal”. Na Nathana, Liv i rodiče, kteří se snažili mi pomoct a na Joshe zapomenout. Nevěděli ale toho tolik jako on.

Jako Noah, který mi pomohl nejvíc, i když to asi nevěděl a vůbec netušil, že mi nějak pomáhá. Že mi promočení jeho košile slzami pomohlo víc než to říct své nejlepší kamarádce. A pomohlo mi to. Pomohl mi na Joshe zapomenout. Na tu lásku, která se ve mně bolestivě skrývala. Byla pryč, když jsem byla s Noahem a pak se už nestavěla.

„Joshi, je to přes půl rok a já jsem toho dost pochopila.” Začala jsem. „A to je, že jsou dvě skupiny lidí. Ti, kteří se snaží, aby tady pro toho člověka byli, ale nejsou, i když si myslí, že jsou. A ti, kteří si myslí, že nejsou, i když jsou každou chvíli a ani o tom třeba neví.” Pokrčila jsem rameny. „Pak i možná to, že láska je těžká, ale ne natolik, aby člověka složila a nenechala žít svůj život,” řekla jsem. 

„A ještě to, že můžeš z druhý strany přeskočit na jinou. Na tu podle někoho špatnou, podle někoho dobrou,” uchechtla jsem se.

Josh na mě zíral s pootevřenou pusou.
„Takže...děkuju za kytky.” Poukázal jsem na tulipány ve svých rukách. „Ale teď je konec. A nebojím se to říct nahlas jako ty, Joshi,” vmetla jsem mu do obličeje a zavřela mu dveře před nosem.