Dvě Strany

18. - Elizabeth

„Take me by the hand while we do what lovers do"
                                                          - Adele

Sedla jsem si k panu Lewisovi a tělo se mi celou dobu vnitřně klepalo. Nejdřív jsme seděli mlčky vedle sebe a koukali na hřiště, kde už se připravovali týmy. Nikdy mě fotbal moc nebral. Jen se honíte za míčem a pak ho kopnete do brány. Nepřišel mi to jako dobrý sport. Ale díky Nathanovi jsem se musela naučit se na něj aspoň koukat.

Pak pan Lewis promluvil. „Jak jste se        s Noahem poznali?”

Silně jsem sevřela víčka a pak je zas otevřela. „Doučuju ho.” usmála jsem se.

„Opravdu? Co?” svraštil obočí a já jsem zjistila, že něco není v pořádku.

„Z chemie.” řekla jsem pomalu a on zas pomalu přikývl. „Noah má stipendium na sportovní školu. Chemii nebude potřebovat.” mávl nad tím rukou a já si oddechla. „Sice jsem mu vždycky říkal, ať se učí, ať do toho dává, co nejvíc, ale teď vidím, že to nebylo potřeba. Před třema rokama, co jsem ho naposledy viděl, byl ještě takový…skrček a teď se vytáhl.”
Třema rokama? Noah svýho tátu neviděl tři roky?!

„Kde bydlíte?” zeptala jsem se.

„V Austinu. Byla to dlouhá cesta.” odpověděl.

To teda byla dlouhá cesta. Autem celý den.

„A to jste za ty tři roky nepřijel?”

„Ne, nebylo třeba.”

Z téhle věty mě píchlo u srdce. Jak otec vlastního dítěte může říct, že za ním nabylo potřeba jet?!

V konverzaci jsem dál nepokračovala, protože už naštěstí začal zápas.

                                    ~

Mohla jsem říct, že jsem si ho užila. Vyhráli jsme, takže bylo proč slavit a já jsem si i zakřičela. Když jsem křičela, Noah se na mě se smíchem podíval. Sešli jsme z tribuny za ním a pan Lewis ho poplácal po zádech.

Pak se na mě Noah podíval. Byl zpocený, opravdu hodně. Pomalu se ke mně přibližoval a já se rukama chránila, aby mě neobjal. „Ne.” vrtěla jsem hlavou.

Neodradilo ho to a objal mě. Rychle jsem se ale vymanila a on se zachechtal. „Jdu se převlíknout.” oznámil. „Můžete jít zatím do tělocvičny. Určitě tam už něco probíhá.” podíval se na nás oba a na mě mrkl.

A tak jsme šli. Opravdu se z tělocvičny ozývala hudba. „Eli! Jsi tu!” ozvalo se za mnou a já jsem zastavila. Pan Lewis pokračoval dál, jako by se nic nestalo a já ho v tom nechala.

„Liv!” otočila jsem se na ni.

Vypadala božsky! Bílá dlouhá sukně, bílé volné tričko s potiskem The Beatles. Vlasy rozčepýřené jako každý den, ale její plné rty byly zvýrazněné červenou rtěnkou.

„Pojď za chvíli to začne.” kývla za sebe.

Povzdechla jsem si. „Liv, já..vím, že jsem to slíbila. Ale zapletla se mi do toho…taková záležitost.”

„Něco s rodiči? S Nathanem? Stalo se mu něco? Je v nemocnici? Je vše..”

„Je v pohodě.” přerušila jsem ji. „Jenom víš, jak doučuju Noaha?”

Přikývla.

„No tak on mě poprosil, abych s ním šla na rozlučku. A…je tady jeho táta a on řekl, že spolu chodíme a on potřebuje pomoc a..”

„Ty s ním chodíš?” přerušila ona mě.

„Ne! Panebože, jen to ne! Řekl to…asi kvůli tátovi. Já nevím, ještě to s ním musím pořešit. Ale jen teď potřebuju ještě chvíli být na tý rozlučce a pak přijdu, ano?”

„Nemusíš chodit. Užij si to.” mávla nad tím rukou. „Ale pak chci všechno slyšet.” upozornila a já se zasmála. „Jasně.”