Dvě Strany

62. - Elizabeth

How long will I be with you? - Ellie Goulding

Možná jsem měla být smutná. Nevěděla jsem, co jsem měla cítit. Byl to můj bejvalej kluk a teď seděl někde uprostřed zašedlýho pokoje a koukal do blba. Třásl se a trhal za vlasy.

Možná jsem měla být ráda. Že už mě nebude otravovat a konečně bude
v pohodě.

Možná bych za ním měla jít. říkala jsem si a včera jsem se radila s mámou. Říkala, že je to nebezpečný. Že je Josh opravdu blázen. Ale já jsem měla v sobě takový ten pocit. Pocit pomoci a vyřešení.

A tak jsem šla. Bylo to pár kilometrů od naší obce, takže se táta nabídl, že mě tam odveze. Že prý, kdyby mě chtěl někdo napadnout.

Vyšla jsem z auta a táta na mě ještě zavolal: „El! Nedělej hlouposti, ano?"

„Jo," přikývla jsem a vyšla k budově.

Byla docela velká. Bílá, s několika patry
a okny. Vypadala skoro jako nemocnice, ale víc...strašidelně.

„Dobrý den," pozdravila jsem starší sestřičku na recepci, která se prohrabovala v kartách. Usmála se na mě. „Jdu navštívit Joshe Malcolma," řekla jsem a ona přikývla, vyšla z recepce ke mně a vyšla dlouhou chodbou. Rychle jsem ji následovala.

Došli jsme k nejzadnějšímu pokoji
v chodbě a sestřička zaťukala a hned vešla. Uviděla jsem ho. Seděl na posteli,
v bílé noční košili a koukal z okna.

„Máte tu návštěvu, pane Malcolme," řekla sestřička a vzápětí odešla.

Když se zabouchly dveře, Josh se na mě teprve otočil. „Eli..." vydechl.

„Ahoj, Joshi." Mávla jsem a pomalu jsem se k němu přibližovala. „Můžu?" Ukázala jsem na prázdnou postel naproti jeho.

Přikývl, a tak jsem se posadila. „Jak se máš?" Nic mě nenapadalo.

„Tak, jak se mají lidi v psychárně." Pokrčil rameny. „Jak ty?"

„Relativně dobře," odpověděla jsem a on se zase začal koukat z okna. „Je dobře, že jsi tu, Joshi. Nikdo jsme to sice nečekali, ale...je to dobře."

„Já vím, že je to dobře, El, víš kolik mi tohle řeklo lidí? Že všechno bude dobrý, všechno bude jako dřív?" Prudce na mě otočil hlavu. „Nikdy to nebude jako dřív. Nikdy se nebudu cítit jako dřív, protože jsem toho hodně ztratil. Tebe, sebe, Huntera, mámu, tátu, prostě všechny!

„Já vím, ale...až se vyřeší tohle." Ukázala jsem do vzduchu. „Tak můžeš začít odznova, Joshi. Ano, já tu nebudu, Hunter tu nebude, ale...ty jo. Novej Josh, kterej všechny překvapí na vysoký tím, jak je skvělej v anglině," usmála jsem se, když se na mě s nadějí v očích podíval. „Bude to začátek. A ty si budeš pamatovat, že já jsem tady pořád, i když už ne, tak jak bys chtěl." Pokrčila jsem rameny.

„Děkuju." Kousl se do rtu. „Děkuju, žes přišla." Zvedl se, já s ním a pak mě objal.

Nebylo to nejlepší objetí. Připadalo mi plné strachu a napětí, ale bylo to objetí. Objetí, které dokázalo vyřešit spoustu věcí.