Dvě Strany

17. - Noah

„And maybe the world could be ours, tonight"
                                               - James Arthur

Psychicky jsem se připravoval na setkání s otcem. Nebylo to jen tak, že jsem mu nebral telefon. Měl jsem jeho číslo dokonce zablokované, aby mě už nerušil. I když se mi vždycky rozbušilo srdce a měl jsem takový ten špatný pocit v hrudi, nic mě neodradilo od toho, že bych mu ten telefon prostě a jednoduše vzal. Ať se v tom utápí sám. Několikrát jsem to říkal i Sandře. Ať mu prostě tu pravdu řekne. Jenže byla moc měkká.

Měli jsme se sejít až tam, takže jsem celou cestu promýšlel věty, které bych měl říct. Odpovědi na jeho otázky. Jak mám zareagovat, kdyby mě chtěl sevřít ve svém náručí, které už nebude nikdy jako dřív. Jenže mě vyhodila z těhle myšlenek Beth. Ani jsem nevěděl odkdy  a jak mě napadlo tohle oslovení, ale…líbilo se mi. A jí očividně taky, protože by mi ho jinak už dávno vyvrátila.

Tenhle okamžik si budu pamatovat. Měla na sobě kalhoty! Společenské kalhoty a bílé tričko a přes něj koženou bundu. Vlasy rozpuštěné a sakra strašně jí to slušelo.

„Sluší ti to.” ujelo mi.

„Sklapni.” odsekla.

„Ne, fakt.” uznal jsem. „Není to až tak špatný, jak jsem si to představoval.”

„Ty sis mě představoval, jak bych vypadala, kdybych na sobě neměla svý oblíbený oblečení?!” podívala se mi do očí.

„Tak nějak.” kousl jsem se do rtu a pak mě od jejich očí odtrhl zvuk moderátora, který oznámil půl hodiny do zápasu. „Proč tu musím být tak brzo?” zeptala se a já se jí zas podíval do očí.

„Kvůli tomuhle.” chtěl jsem ji vzít za ruku, ale ona se odtáhla. Zasmál jsem se a šel jsem směrem k tribunám.

Pak jsem ho zahlédl. Nevypadal jako před třemi lety, kdy jsem ho viděl naposledy. Vypadal…šťastněji? Neměl už kruhy pod očima, svaly se mu na rukou rýsovaly, jen ty šedé vlasy nevypadaly dost šťastné.

Zastavil jsem a Beth za mnou taky. Zatřepal jsem hlavou a vyšel jeho směrem. „Otče....” mávnul jsem k němu a on okamžitě vzhlédnul nahoru ke mně. Opravdu, měl i oči šťastné. Nevím, ale jestli tím, že mě viděl nebo tím, že se mu v jeho životě, v jeho světě děje něco šťastného. „Noahu.” vydechl a rychle se zvedl a hned mě objal. Nečekal jsem to tak rychlé, a tak jsem mu objetí opětoval. Trvalo to tak patnáct sekund než mě pustil a pak si mě prohlížel. Každičký centimetr na mé tváři, každičký centimetr mého dresu. A pak i každičký centimetr za mnou. „To je tvá přítelkyně?” ukázal na Beth a ještě před tím než začla namítat, jsem se do toho vložil já. „Ano.” přikývl jsem a vzal ji za ruku. V tu chvíli jsem si opravdu zasloužil Bethino zpražení pohledem. „T-to je Elizabeth. Beth.” zakoktal jsem. 

„Moc rád tě poznávám..” podíval se na mě. „..Elizabeth.”

Beth se na něj usmála, ale nic neřekla. „No tak já už budu muset jít na hřiště.” oznámil jsem. „Přijdu hned, jak skončíme.” zazubil jsem se.

„Hodně štěstí.” popřál mi otec a já jen přikývl.

„Promiň.” zašeptal jsme lehce do ucha Beth.

„Seznam se ti plní.” zašeptala zpátky a já jsem zaúpěl.