Dvě Strany

16. - Elizabeth

„I try to memorize and identify"
- David Kushner

„Poslouchej mě!" drcla jsem Noaha do ramene.

Seděli jsme v knihovně, bylo pět hodin, první čtvrtek v březnu a mě už z něho bolela hlava. Vůbec nedával pozor. Jen se koukal na svoje ruce a nepřítomně přikyvoval.

„Poslouchám." přikývl, ale ani se na mě nepodíval.

Povzdechla jsem si. „Tohle nejde." zavrtěla jsem hlavou a on konečně zvedl oči. „Nevim, jestli to je tím, že jsme se teď dva dny neviděli a ty jsi si prostě řekl, že je to na nic, ale je to jedno. Já se ti tu snažím pomoct! A potřebuju, aby si mi taky pomohl, chápeš? Jinak je tohle úplně k ničemu." rozpřáhla jsem ruce.

„Není to k ničemu! Já-" promnul si oči. „To je jedno. Promiň, už se soustředím."

„Už jsme stejně u konce." pokrčila jsem rameny a začala balit ze stolu sešity a učebnice.

Povzdechl si. „Promiň." řekl a já si tohle slovo, co vyšlo z jeho úst, snažila zapamatovat. Jen tak se to totiž neslyší. „Zítra zas nemůžu. Máme fotbalovou rozlučku." oznámí a já přikývnu. „Dobře. Stejně bychom to neměli moc na dlouho. Něco mám." nehodlala jsem se mu svěřovat. Prostě to tak je a hotovo.

Svraštil obočí a pak se na mě ušklíbl. „Půjdeš se mnou."

„Kam?" svraštila jsem naopak já obočí.

„Na tu rozlučku. Hele,.." začal mluvit a já si sedla zpátky na židli. „..celou dobu, co jsem takhle mimo, jsem přemýšlel nad zítřkem." pokrčil rameny. „Měl bych si tam vzít dva lidi. Nejlíp z rodiny, ale matka nechce, Sandra už vůbec, když má teď toho svýho Joshe.." nad těmi slovy jsem polkla. Nic jsem ale neřekla.

„..a mě přijede jen otec. A já s nim nehodlám trávit svůj čas, takže potřebuju ještě jednoho člověka a ty jsi nejlepší volba!" rozpřáhl ruce.

„Nejsem! Takže můžeš hledat dál!" usmála jsem se a zase se zvedla.

„Ale no tak, Beth! Jen na chvilku a pak si můžeš jít za svýma plánama." pokrčil zas bezstarostně rameny.

Před pár minutami je měl svěšená a jeho obličej byl jako kdyby byl na pohřbu. A pak? Je pořád bezstarostně krčil a jeho tvář zářila nadějí a jasností, že bych s ním opravdu šla.

„Ne-e." zavrtěl jsem hlavou.

„Co za to chceš?"

„Abys dával pozor."

„Můžu zařídit."

„Ne, Noahu."

„Ne, fakt, co za to chceš?"

„Já nejsem k zakoupení." zavrtěla jsem hlavu a on se zasmál. „Škoda. Ale já opravdu potřebuju pomoc. A já ti to budu dvakrát dlužnej." povytáhnul nadějně obočí.

„Cokoli?" přimhouřila jsem oči.

„Cokoli." přikývl.

Kousla jsem se zamyšleně do rtu. „Dobře, ale v šest odejdu." napřáhla jsem ruku a on se zasmál. „Jak chceš." vzal moji ruku a potřásli jsme si.