When The Lights Go Out

Prolog - Začátek konce

Seděla jsem na letišti nedaleko Atlanty a čekala na letadlo, které mě mělo po půl roce stráveném na americkém kontinentě vzít zpátky domů. Nemohla jsem se dočkat. Zažila jsem sice mnoho skvělých dní, našla si nové kamarády, včetně nejlepšího kamaráda Paula, ale přeci jenom doma je doma. Seděla jsem tam ještě několik minut, když se ozvala v rozhlase osudová věta.
"Omlouváme se všem cestujícím, ale všechny lety byly kvůli rozšiřující se nákaze zrušeny. Opakuji všechny lety byly kvůli rozšiřující se nákaze zrušeny. Prosíme všechny cestující, aby opustili letiště a vrátili se zpět do svých domovů."
"Jak se sakra mám vrátit domů, když bydlím v Evropě." zaklela jsem a popadla svoje zavazadla. Mířila jsem si to ven z letištní haly a snažila se najít svůj mobil, který jsem měla zapadlý někde v kapse. Po pár minutách hrabání jsem ho konečně našla. Vytočila jsem číslo jediné osoby, na kterou jsem se mohla spolehnout.
"Ahoj Paule, změna plánu. Mohl by jsi mě prosím vyzvednout?"
"Jo jasně, počkám před vchodem. A Paule, díky." řekla jsem a ukončila hovor. Dotáhla jsem své kufry až před letištní halu, kde jsem je složila na hromadu a čekala na svého kamaráda, který měl dorazit až tak za 15 minut. Z kapsy jsem vytáhla svůj Ipod a sedla si na kufr. Zaposlouchala se do hudby a pozorovala lidi kolem sebe. Někteří v klidu opouštěli letiště, jiní naopak panikařili a snažili se dostat, co nejrychleji pryč. Nechápala jsem, proč u toho dělají takového povyku, vždyť na každou nemoc se dřív či později najde lék. Bohužel v tomto momentě, jsem neměla ani tušení, že to není obyčejná nemoc. Po třiceti minutách čekání, jsem si stoupla a začala nervózně pochodovat. Bylo mi divné, že Paul stále nejede. Něco se muselo stát. Snad se nestalo nic vážného, pomyslela jsem si a vytáhla opět mobil z kapsy. Měla jsem jeden zmeškaný hovor, který jsem zřejmě přes hlasitou hudbu neslyšela. Zastrčila jsem si Ipod do kapsy a vytočila číslo nazpět. Paul mi to ihned zvedl.
"Edith!" vykřikl až jsem si musela dát telefon od ucha.
"Paule, co se děje. Stalo se něco?" zeptala jsem se s obavami v hlase.
"Musíš se schovat."
"Sakra Paule, nedělej si ze mě srandu. Mluv jasně."
"Sklapni a poslouchej mě, musíš se okamžitě někam schovat, ve městě se střílí a lidi....." na pár vteřin se odmlčel a já dostala neuvěřitelný strach.
"haló...slyšíš mě...Paule." křičela jsem do telefonu, jako smyslů zbavená. Nevěděla jsem, co se děje, byla jsem sama v cizím městě. Ze sluchátka se stále nikdo neozýval, po pár minutách dokonce ukončil hovor. Teď už jsem vážně dostala strach, rozhlédla se kolem sebe a teprve teď mi došlo, že už nejančí jen někteří, ale většina. Lidi zmateně pobíhali sem a tam, a já jen stála a sledovala ten cirkus okolo. Najednou z davu někdo vykřikl. Byl to výkřik plný bolesti a utrpení. Snažila jsem se něco v tom chumlu lidí zpozorovat, když v ten moment se dav rozběhl do všech stran a pár metrů přede mnou ležel člověk, byl celý od krve a nad ním....
"PANE BOŽE" vykřikla jsem a stále nespouštěla oči z té hrůzy. Chtěla jsem utéct, ovšem nohy mi vypověděly službu a já byla v šoku. Jen jsem zírala na to krveprolití přede mnou. Nad již mrtvím člověkem se sklánělo něco, co dřív člověkem bývalo. Mělo to světle popelavou barvu, v očích prázdno a od úst mu odkapávala krev. Stvoření...stvůra...zombie...nevím, jak to pojmenovat. Zrůda zvedla hlavu a zadívala se přímo na mě. Moc dobře jsem věděla, že jsem v nebezpečí, nepotřebovala jsem ničí upozornění. Adrenalin se mi vlil do krve, když se stvoření postavilo a šouravým krokem si to zamířilo přímo ke mě. Začala jsem couvat.
"Edith" zakřičel někdo. Ohlédla jsem se za hlasem a spatřila Paula, který se řítil autem přímo na mě. Bála jsem se, že to neubrzdí, ale zastavil přímo přede mnou. Zkoprněle jsem na něj zírala, dokud mě jeho hlas neprobudil.
"Sakra, na co čekáš. Nasedni, dělej!" zaječel. Nic z toho jsem nechápala, jen jsem poslechla Paula a svůj instinkt. Zprudka jsem otevřela dveře auta a chtěla se natáhnout po svých kufrech.
"Zbláznila ses. Nech to tam. Dělej už je blízko." Zpříma jsem zvedla hlavu a zadívala se na stvoření přede mnou, opravdu bylo sotva 5 metrů ode mne. Stihla jsem jen popadnout svůj batoh, ve kterém jsem měla to nejdůležitější a naskočila do auta. Paul na nic nečekal, okamžitě sešlápl plyn a plnou rychlostí vyjel pryč. Byl to hotový blázinec, lidi kolem nás jančili, auta do sebe narážela a já sotva popadla dech.
"Co...co to ...co to bylo?" zeptala jsem se po chvilce. Hlas jsem měla roztřesený .
"Já...já nevím." zakoktal Paul a snažil se dostat z té zácpy pryč. "Viděl jsem zprávy, než si odjela na letiště. Jsou to lidi, teda...já vlastně nevím co to je, ale prostě to žere lidi."
"Co budeme dělat?" zeptala jsem se náhle, když jsem si uvědomila, že situace je opravdu vážná.
"Nevím, pokusíme se najít pár kamarádů a někde se schovat."
"Myslíš, že... že se z toho ...dostanem? Ta zrůda přede mnou žrala člověka. Kde je armáda, musí přeci něco dělat. Nemůžou to nechat jen tak." Zmatkovala jsem a po tvářích se mi začaly koulet slzy. Paul nic neříkal jen hleděl před sebe a mířil zpět do Atlanty. Z nehorší kolony jsme byli venku, teď už se před námi rozprostírala dálnice. Se slzami v očích jsem pozorovala míjející auta a zírala na město před sebou. Vypadalo klidně, dokud se nad městem nepřehnaly stíhačky. Paul prudce dupl na brzdu a zajel ke krajnici. Oba jsme zírali skrze čelní sklo na dopadající bomby. Město se na malou chvilku rozzářilo a hned poté se objevily vysoké plameny a následoval černý kouř. Město hořelo. Neměli jsme se kam vrátit. A mě opustila poslední naděje. Byla jsem zoufalá, nevěděla jsem, co dělat, jak se chránit, byli jsme teď s Paulem odkázáni sami na sebe.
"Musíme pryč." zašeptal kamarád a pomalu nastartoval auto a jel k nejbližšímu sjezdu.

*******************************************************************

Tak prolog máme za sebou. Doufám, že se vám začátek líbil. Moc prosím o vaše komentáře s názory. :)