When The Lights Go Out

3. kapitola - Nečekaní hosté

Seděla jsem na kameni a zírala do plápolajícího ohně. Byli jsme na cestě již třetí den, jídlo pomalu docházelo a dokonce i dobrá nálada nás opouštěla. Paul seděl naproti mě a ohříval zbytek vepřové konzervy ještě z rána.

"Paule?" zeptala jsem se a odtrhla svůj pohled od ohně.
"Hmm"
"Kam půjdeme? Chci říct, máš nějaký konkrétní plán?"
Kamarád si povzdechl, vstal a přisedl si blíže ke mě. Ještě před tím se natáhl pro batoh a vyndal z něj mapu amerického kontinentu. Pomalu ji před nás rozbalil a prstem ukázal na Atlantu.
"Vidíš, odtud jsme utekli a nyní míříme na jih." Pomalu sunul prst po mapě ve směru naší cesty, dokud nespočinul na zelené oblasti.
"Tady."
"Co? Všude tu jsou samé lesy a louky." odvětila jsem nechápavě, stále zírajíc do mapy.
"V této oblasti se nacházejí farmy. Jsou to odlehlé domy a pokud nám bude štěstí přát, najdeme tam jídlo, studnu s vodou a možná i útočiště."
Pomalu jsme zvedla hlavu a přitáhla si kolena blíže k sobě.
"Co? Něco se ti nezdá?" zeptal se Paul po chvilce, jakmile zjistil, že na něj hledím.
"Ne nic, zní to fajn." řekla jsem s mírným úsměvem.
"Tak proč se tak koukáš?"
"Ne...já jen..." zakoktala jsem.
"Co bys." nenechal mě doříct větu.
"Nebýt tebe, nevím co bych si tu sama počala." řekla jsem pevným hlasem a oči jsem upínala k těm jeho. Malou chvilku na mě zíral a potom udělal něco naprosto nečekaného. Pravačkou mě uchopil za týl a rychlým pohybem si mě přitáhl k sobě. Nestačila jsem se zareagovat, ale to už jsem ucítila jeho rty na těch svých. Na těle mi naskočila husí kůže, ale nebylo to ze strachu, bylo to spíše takové příjemné mrazení. Paul se chtěl odtáhnout, když zjistil, že jeho polibek neopětuji, ale sotva to udělal, přitiskla jsem se k němu a polibek konečně oplatila. Nevím, proč jsem to udělala nebo co mě k tomu vedlo, možná jsem jen potřebovala cítit něčí blízkost. Zkrátka vím, že to v ten moment bylo správné.
" Joe, koukej koho pak tu máme." ozval se mužský hlas za námi. Než jsme se stačili s Paulem vzpamatovat, stálo kolem nás 5 chlapů. Instinktivně jsem sáhla po zbrani a namířila ji na jednoho z nich.
"Ale ale panenko, aby ses neunáhlila." řekl jeden z mužů, který mířil zbraní na Paula. Ruka se mi rozklepala strachem. Srdce mi bušilo jako o závod. Upřeně jsem zírala na muže s černými vlasy, na kterého jsem stále mířila zbraní.
"Takže drahá, koukej to položit než to odnese tady tvůj přítel." řekl muž se stříbrnými vlasy. "A radím ti, abys to udělala co nejdřív." dodal. Pomalu jsem svěsila svou roztřesenou ruku a obrátila se k muži, který na mě mluvil.
"Thomasi, běž jí vzít tu pistoli." řekl a kývl na mladého muže, stojící po jeho boku. Mohlo mu být tak kolem dvaceti. Mladík pozvedl hlavu a šouravým krokem si to ke mě mířil. Po celou dobu mě skenoval svým pohledem, nespustil ho ze mě, ani když se sklonil pro mou pistoli, kterou jsem upustila na zem. Viděla jsem mu strach na očích, vypadalo to, že není tak tvrdý jako ostatní chlapi.
"Tak a teď když dovolíš, půjdeš ke svému příteli a vezmeš jeho zbraň a předáš ji tady Thomasovi. A o nic se nepokoušej, jinak tady pán skončí s kulkou v hlavě." řekl a kývl směrem k Paulovi.
Pomalu jsem se obrátila ke svému příteli a pohlédla mu omluvně do očí, nedokázala jsem se jim postavit, měla jsem strach a prostě dělala, co řekli. Přiblížila jsem se k Paulovi a vytáhla z kalhot jeho zbraň, a předala ji mladíkovi, přesně tak, jak řekl muž se stříbrnými vlasy, zřejmě jejich velitel.
"Hele Joe, mají nějaký jídlo." vykřikl muž hrabající se v našich věcech. Muž se stříbrnými vlasy se usmál a kývl na zbylé dva. Všechno se seběhlo tak rychle. Paula praštili zbraní do hlavy, z čehož se samozřejmě skácel k zemi.
"Vy parchanti, slíbili jste, že mu neublížíte." vykřikla jsem směrem k muži, kterého nazývali Joe.
"Ale no tak drahá, nebuď tak hloupá, nežijeme zrovna v přátelské době." řekl s úsměvem a odkráčel k našim věcem. Chtěla jsem nadávat, křičet, skočit na toho parchanta, ale nic z toho jsem nedokázala, strach o vlastní život mě zastavil. Pomalu jsem se sklonila k Paulovi a zkontrolovala jeho tep. Vypadalo to, že je v pořádku, jen mu teklo trochu krve z rány, kde přistála tvrdá rukojeť pistole. Po chvíli jsem ucítila cizí paže, které mě zezadu popadly a odtáhly mě k nedalekému stromu. Tam mě černovlasý muž spoutal a přivázal ke stromu. Druhý muž přitáhl Paula a přivázal ho hned vedle mě.
"Proč to děláte?" zeptala jsem se šeptem jednoho z nich.
"Je to boj o život, neber si to osobně." řekl s úsměvem a odkráčel pryč. Druhý, ten černovlasý muž tam ještě chvilku postával, dokud se ke mě nesklonil. Byl tak blízko, že jsem cítila jeho páchnoucí dech. Snažila jsem se od něj odtáhnout, ale díky provazům jsem se nemohla ani pohnout. Pozvedl jednu ruku a nepatrně mi přejel po tváři.
"Ty se těš panenko, užijeme si spolu." řekl slizce a přitom jeho prsty přejely po mých rtech. Do očích mi vhrkly slzy. NE, to ne. To nemůže být pravda. Je to jen nějaký zlý sen.Takhle to přeci nedopadne.
Muž roztáhl své rty do křivého úsměvu, jakmile zjistil, že mě totálně odzbrojil. Po chvilce se zvedl a odešel. V tom momentě jsem nechala slzám volný průchod. Nedokázala jsem je zadržet. Čekaly mě hrůzy, na které jsem nechtěla ani pomyslet. Ještě teď jsem cítila jeho odporný dotek, který mě doháněl k šílenství. Poprvé, jsem chtěla umřít. Chtěla jsem ukončit tu hrůzu, která nás provázela od začátku "apokalypsy". Už jsem nechtěla utíkat, chtěla jsem jen zavřít oči a skončit to.

****************************************************************

Tak a je to. Třetí kapitola za námi. Snad se líbilo. :) Jak myslíte, že to dopadne s Edith a Paulem? A co jste říkali na jejich první polibek?