When The Lights Go Out

2. kapitola - Tváří v tvář smrti

Na nic jsem nečekala. Okamžitě jsem vyběhla z koupelny a vběhla do pokoje, odkud se ozývaly rány.
"PAULE" zaječela jsem, když jsem spatřila svého přítele, jak ležel na zemi a snažil se od sebe odtrhnout mrtváka. Na malou chvilku jsem zpanikařila, nevěděla co dělat. Nejradši bych vzala nohy na ramena, ale to jsem nemohla. Kdyby to Paul nepřežil, zůstala bych úplně sama. A v takové době, sám nepřežije nikdo. Udělala jsem několik rychlých kroků a vrhla se na kousáka. Okamžitě mě do nosu udeřil ohavný smrad. Smrad smrti a rozkladu. Snažila jsem se to nebrat na vědomí i přes to, že se mi žaludek obrátil naruby. Popadla jsem mrtváka za ošuntělou mikinu a snažila se ho dostat s Paula. Když se mi ho konečně podařilo odtrhnout, nastal jiný problém. Mrtvák vzal nyní na vědomí mě a okamžitě se na mě vrhnul. Srdce mi bušilo jako o závod, adrenalin mi proudil celým tělem a díky bohu za něj. Vší silou jsem od sebe mrtváka odstrčila a vytáhla z kalhot zbraň. Než jsem však stihla vystřelit, jeho hlavou prošla sekyra a mrtvák se skácel k zemi. Za ním stál zadýchaný Paul s vytřeštěnýma očima.
"Jsi v pořádku?" zeptal se zadýchaně. Nebyla jsem schopná mu odpovědět, jen jsem tam stála se zbraní v ruce a klepala se po celém těle. Nemohla jsem odtrhnout oči z mrtváka, ležícího na zemi. Bylo to poprvé, co jsme se s touto zrůdou setkali tváří v tvář. Teprve teď jsem si uvědomila, jak jsou nebezpeční a jak snadno jsme mohli přijít dnes o život. V očích mě začaly pálit slzy. Paul si toho všiml a přistoupil ke mě. Jedním pohybem mě objal a já se nebránila. Potřebovala jsem to, potřebovala jsem vědět, že jsem v bezpečí.
"Děkuju." zašeptal po chvíli. Pozvedla jsem uslzené oči a zahleděla se na něj.
"Nebýt tebe, už bych tady nebyl." Chtěla jsem mu odpovědět, ale v ten moment jsem to nedokázala. Chtěla jsem mu říct, že jsem to já, kdo by měl poděkovat. Já, která ho tak moc potřebuje. Paul pomalu uvolnil sevření a odstoupil ode mne.
"Měli bychom jít." řekl. Jen jsem přikývla a vyrazila za ním. Když jsme vyšli před dům, ovál mě teplý větřík. Zhluboka jsem se nadechla a děkovala Bohu. Je zvláštní, jak snadno naprosto nevěřící člověk sklouzne k víře. Nikdy jsem v nic takového, jako je Bůh nevěřila. Ale od doby, co se všechno posralo, jsem neměla na výběr. Musela jsem se něčeho držet, v něco věřit.
"Edith, jestli chceš, počkej tu na mě. Prohledám ten poslední dům a pak můžeme vyrazit." řekl Paul a zadíval se na poslední budovu v ulici.
"Ne, to ne. Nemůžeme se rozdělit." vyhrkla jsem zoufale. Paul se zalekl mé reakce. Zřejmě takovou nečekal. "Dobře, dobře. Tak pojď" řekl a vzal mě za ruku. Následovala jsem ho do posledního domu. Opakovali jsme stejný postup, jako v předchozím domě. Tentokrát žádné komplikace, ale nenastaly. V kuchyni jsme našli nějaké minerální vody a pár müsli tyčinek. Při průzkumu horního patra, jsme tentokrát vše dělali spolu. Prohledali jsme dva pokoje a už zbývala zřejmě ložnice. Tichými kroky jsme se přiblížili k posledním dveřím, a zlehka na něj zaklepali. Když se nic nestalo, Paul dveře pomalu otevřel, ale jakmile to udělal, vyvalil se na nás zápach hniloby. Okamžitě jsem obrátila obličej ke svému ramenu a snažila čichat svou mikinu. Opatrně jsme vešli do dveří, ale to co jsme spatřili nás zarazilo. Na posteli ležela dvě mrtvá těla. Starší žena, ve věku asi 50 let, těžko se to určuje, měla na čele díru po průstřelu. A vedle ní, její manžel. Leželi těsně vedle sebe a drželi se za ruce. Muž měl navíc v druhé zbraň, se kterou pravděpodobně zastřelil svou ženu a poté sebe. Ještě chvilku jsem tam stála, ale stačilo málo, abych vyhodila včerejší jídlo. Proto jsem se raději vydala ven z místnosti a seběhla dolů do kuchyně. Po chvíli přišel i Paul a v ruce svíral druhou zbraň.
"Šest nábojů"
"Alespoň něco." řekla jsem a obrátila se ke kuchyňské lince.
"Hej. Co se děje?" zeptal se mě Paul a opatrně se ke mě přiblížil. Po chvíli jsem ucítila jeho ruku na rameni, ale nebyla jsem schopná se otočit.
"Edith..." zašeptal a obrátil si mě čelem k sobě. Chvíli jsem váhala, než jsem se mu zadívala do očí.
"Nezvládnu to." vypadlo ze mě.
Paul udiveně povytáhl obočí a čekal na podrobnější vysvětlení.
"Prostě to nezvládnu, tohle všechno. Nejsem stvořená k tomu, abych přežívala v těhlech sračkách. Prostě to nedokážu." řekla jsem nahlas a rozhodila naštvaně rukama.
"Hej, počkej...co tím myslíš? Edith, jsi silnější než si myslíš."
"Ne, Paule to nejsem. I v předchozím světě jsem nedokázala být na lidi tvrdá. Nedokázala jsem jim ani odporovat, jen jsem držela hubu a krok. A teď?" řekla jsem už o něco klidněji.
"Teď mě poslouchej, a poslouchej mě dobře, ano?" "Edith, ty nejsi slabá, možná jsi byla, ale teď už ne. Svět tě změnil. Vrhla ses na toho mrtváka, co mě chtěl sežrat a to není známka slabosti."
"Paule, chtěla jsem utéct." zašeptala jsem, a věděla, že ho to možná raní a že mě možná i opustí. Než stačil cokoliv říct, pokračovala jsem. "Měla jsem strašný strach, bála jsem se. Rozum mi říkal ať uteču, ať se zachráním." Poslední slova jsem zašeptala, neboť mě zradil hlas. Slzy se opět daly do pohybu a já se k Paulovi obrátila zády. Věděla jsem, že teď mě opustí. Půjde si vlastní cestou, přeci jenom má větší šance na přežití než já. Pomalu jsem se smiřovala s osudem, když mě opět prudce obrátil k sobě.
"Neutekla jsi, postavila ses strachu čelem a zachránila mě. Ty nejsi slabá Edith."
Nevěřícně jsem na něj zírala, v očích mě pálily slzy.
"Takže...takže mě neopustíš?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem.
"Ne, byl bych blázen." odvětil a přitáhl si mě k sobě. Pažemi mě dnes již podruhé objal a já si byla stoprocentně jistá, že mě neopustí.
"Děkuju, děkuju za všechno." zašeptala jsem do jeho hrudi. Byla jsem přesvědčena, že mě slyšel, neboť si mě přitáhl silněji k sobě.

*************************************************

Tak druhá kapitolka je na světě. Doufám, že se líbila. Opět prosím o komentáře s vašimi názory :)