When The Lights Go Out

5. kapitola - Zlý sen

Pohled Daryla 

"Ricku" vykřikl jsem, jakmile jsem se objevil na farmě. Šerif ke mě okamžitě přispěchal a s ním i několik dalších.
"Co se stalo? Kdo je to?" zeptal se Rick, jakmile ke mě doběhl a pohlédl na dívku v mém náručí.
"Nemám tušení, našel jsem ji v lese. " řekl jsem a pohlédl mu do očí. Rick pochopil, že se o tom nechci moc bavit, tak jen přikývl.
"Vezmem ji k Hershelovi. Podívá se na ni."
Obrátil jsem se čelem k domu a vyběhl těch pár schodů, Rick šel těsně přede mnou a otvíral mi dveře.
"Hershele?" zakřičel Rick, a chvíli na to, vyběhl z kuchyně starý muž s bílými vlasy.
"Prosím pomožte nám." zaprosil Rick a pohlédl na mě, a poté na dívku v mém náručí. Hershel udělal několik kroků ke mě a změřil dívce tep.
"Pojďte." zavelel a vedl nás do menšího pokoje. "Tady, polož ji na postel. Ricku sežeň mi Beth a Maggie, ať přinesou ručníky a obvazy."
"Daryle, pomoz mi s ní." vykřikl Hershel, když zjistil, že jen nečinně stojím. "Sundej jí boty."
"CO?" vyhrkl jsem celkem nechápavě. "Boty a bundu. Ať ji můžu prohlédnout, zda nemá nic zlomeného." Pomalu jsem si přehodil kuši přes hlavu a opřel ji o noční stolek. Udělal jsem několik kroků ke spodní části postele. Pomalu jsem se natáhl k její noze a rozvázal jednu botu a lehkým pohybem ji sundal. Pak jsem se přesunul k druhé noze a udělal to samé, ale šlo to poněkud hůře. Vypadalo to, že má něco s kotníkem, nohu měla celou oteklou a zranění se začalo vybarvovat. V tom momentě ke mě přiskočil Hershel a pozorně si prohlížel její kotník. Poté ho jemně prohmatal a podíval se na ni.
"Vypadá to, že má vyvrknutý kotník. Sundej jí prosím ještě tu bundu, ať si jí můžu poslechnout." Tohle nebylo na mě, nikdy jsem nic podobného nedělal, nikdy jsem se o nikoho nestaral, musel jsem se sakra přemoci. Hershel zřejmě poznal, že nejsem ve své kůži, pořád jsem se neměl k tomu jí sundat bundu, přitom o nic nešlo.
"Tati, co se stalo?" ozvala se Beth, jakmile vlítla do pokoje.
"Beth drahá, pomoc Darylovi sundat té dívce bundu." Hodil jsem letmý pohled na Beth, která bez váhání přešla k posteli.
"Daryle, pomož mi ji nadzvednout." řekla blondýna, čímž mě uvedla do pochodu. Opatrně jsem přešel k posteli a zajel svými dlaněmi pod dívčinu bundu, abych ji nadzvedl. Beth jí mezitím opatrně vyvlékla jednu ruku z rukávu, a poté tak učinila i s druhou a já tak mohl položit dívku zpět na postel. Hershel vytáhl svůj stetoskop a přiložil ho k dívčině dekoltu. Teprve teď jsem si všiml, že se její hrudník nepatrně pohybuje, díky slabým nádechům a výdechům.
"Tati, tady nesu ty ručníky." přiřítila se po chvíli starší sestra. "Kdo je to?" zeptala se, jakmile dívku spatřila.
"Nevím, tady Daryl ji objevil v lese." Maggie obrátila svůj pohled na mě, jen jsem pokrčil rameny, a když jsem usoudil, že už tu nejsem potřeba, vzal jsem kuši a odebral se ven. Přeci jenom jsem dnes udělal víc než dost.

-TWD-

Sluneční paprsky prosvítaly skrze látkovou roletu a dopadaly na má oční víčka. Zvolna jsem otevřela oči a zamžourala do denního světla. Bylo půl osmé ráno a já zírala do bílého stropu.Chvíli jsem musela přemýšlet, kde vlastně jsem, ale poté co jsem pokoj prostudovala pozorněji, jsem poznala známé akvárium s modrou rybkou. Byla jsem doma, ve svém pokoji. Urychleně jsem se vyhrabala z postele a roztáhla roletu, venku se slunila celá moje rodinka. Byla jsem štěstím bez sebe, nemohla jsem uvěřit, že jsem opravdu doma. Že se nic nestalo. Že je vše jak má být. Odtrhla jsem se od okna a udělala několik rychlých kroků k akvariu, kde jsem pozdravila svého kamaráda Fritola. Ó ano, má ryba se jmenuje Fritol, byla jsem totiž velký fanda Pána prstenů. Poté, co jsem ji nakrmila, vyběhla jsem z pokoje a seběhla schody dolů do kuchyně. Byla jsem tak šťastná. Nemohla jsem se dočkat až obejmu rodiče a bratra a řeknu jim jak strašně je mám ráda, jak moc mi chyběli. Proběhla jsem kuchyní a obývacím pokojem a vyběhla ven. Ovšem mé nadšení okamžitě opadlo. Na obloze již nesvítilo slunce, bylo zataženo a foukal silný vítr. Ve vzduchu byl cítit chlad a pach smrti.
"NE. To NE." vykřikla jsem a běžela dozadu na zahradu. Garáž byla napůl zbořena, okna byla rozbitá a při pohledu na dům mi vytryskly slzy. Už to nebyl ten rodinný domek, jaký jsem znala, během chvilky se stal ohořelou zříceninou. Horké slzy mi stékaly po tvářích, přeběhla jsem bosa suchý trávník a hledala svou rodinu.
"Mami, tati..." křičela jsem jako smyslů zbavená, ale nikoho jsem nenašla. Nikdo tu nebyl. Sesunula jsem se na zem a naplno se rozplakala. Nemohla jsem uvěřit, že se to děje znovu, všechno se opakuje. Seděla jsem tam nějakých pár minut, dokud se neozvalo děsivé chrčení, po které naskočí člověku husí kůže. Čekala jsem, bez jediného pohnutí na to, co mělo přijít. Zvuky se přibližovaly a až po chvíli jsem spatřila jejich původce. Zpoza rohu vyšel...
"ACH NE. To nemůže být pravda. NE NE NE." křičela jsem, stále zírajíc na stvoření přede mnou. Hned za ním vyšla druhá postava, byla o malinko menší. To už jsem ztratila veškerou sílu a naději, seděla jsem uprostřed zahrady a čekala na svůj konec, neměla jsem to srdce je zabít, byla to má rodina. Sotva jsem se nadála, ze zadu ke mě přistoupila stvůra a zahryzla se mi do krku. Vykřikla jsem bolestí, ale nebránila jsem se. Chtěla jsem umřít. Už jsem nechtěla bojovat. Po chvíli dorazil i zbytek, ale to už jsem nevnímala a ztratila pojem o čase.

"Hej...no tak." ozval se něčí hlas a já ucítila, jak se mnou někdo lehce zatřásl. Nechápala jsem, proč mě budí, chtěla jsem spát.
"Měli bychom jí ještě nechat odpočívat." zaznělo z druhé strany pokoje.
"Už spí druhý den, měla by se najíst." zaprotestoval ženský hlas.
"Beth, Maggie...děvčata pojďte sem." zakřičel někdo z venčí. Po chvilce jsem slyšela zvuk odcházejících kroků a najedou jsem byla opět sama. Nikým nerušena. Oči jsem nechala stále zavřené a pomalu se propadla zpět do říše snů.

Stála jsem uprostřed lesa, bylo časně ráno a kapičky ranní rosy se třpytily na zelených listech kapradí. V dáli se ozval zvuk kukačky a ani ne několik metrů ode mne jsem zpozorovala zrzavou veverku. Přeběhla přímo přede mnou a jedním pohybem vyskočila na kmen stromu. Šplhala několik metrů, dokud se neusadila na jedné z větví. Pomalu jsem z ní spustila pohled a rozhlédla se kolem. Nikoho jsem nespatřila, byla jsem tam úplně sama. Pomalu jsem vykročila do lesního porostu a vydala za zvuky tekoucí vody. Neustále jsem se rozhlížela kolem, neměla jsem páru, kde jsem nebo co můžu čekat, ale něco mi říkalo, že jsem v bezpečí. Byl to les jako z pohádky, sluneční paprsky prosvítaly skrz kmeny stromů a snažili se tu probudit život. Pokračovala jsem v cestě dokud jsem nenarazila na potok, který si valil cestu přes šedé kameny. Voda byla křišťálově čistá. Najedou jsem pocítila silnou touhu se napít, ponořit obličej do ledové vody. Udělala jsem ještě pár kroků k potoku a pomalu se k němu nahnula. Nabrala jsem do dlaní ledově chladnou vodu a přiblížila si ji k obličeji. Bohužel v ten okamžik někdo vykřikl. A ten hlas jsem znala moc dobře.
"Edith"
"Paule" zašeptala jsem si pro sebe a upustila vodu zpět do potoka.
"Paule" zakřičela jsem tentokrát mnohem hlasitěji a vyskočila na nohy.
"PAULE?!" zkusila jsem znovu a doufala, že mi přítel odpoví.
"Tady, honem." ozvalo se a já se rozeběhla. Neměla jsem tušení kam běžím, jen jsem ho musela najít, najít a obejmout ho. Běžela jsem jako smyslů zbavená, stromy kolem začaly řídnout a já se dostala na kraj lesa. Přede mnou se rozprostřela lesní mýtina pokryta květinami a vysokou trávou.
"Paule, jsi tady?" zvolala jsem a rozhlížela se kolem.
"Jo tady." ozvalo se z povzdálí. Rychlými kroky jsem vstoupila na mýtinu a po chvilce ho spatřila, zdravého a živého. Stál tam uprostřed mýtiny a čekal na mě. Jeho tvář zdobil široký úsměv a v očích se mu třpytila čirá radost. Rozeběhla jsem se přímo k němu.
"Óh Paule, díky bohu." oddychla jsem si, když jsem ho vší silou objala.
"Chyběla jsi mi krásko, hrozně moc." řekl a přitáhl si mě do náruče.
"Ty mě taky." řekla jsem, Paul mě políbil na čelo a pak si mě opět přitáhl k sobě. Zabořila jsem hlavu do jeho ramena a užívala si jeho přítomnosti.
"Kde ses tu vůbec vzal?" zeptala jsem se, stále objímajíc jeho tělo. Kamarád neodpovídal, jen mě svíral v náručí.
"Paule?" zkusila jsem znovu. Nic. Nikdo mi neodpověděl. Pomalu jsem zvedla hlavu a vykřikla."NE, to nemůže být pravda, NE..." V objetí mě nedržel Paul, ale mrtvá zrůda, která Paulem kdysi bývala. Jeho prázdné oči mě sledovaly a jeho ústa se přibližovala k mému krku. Prudce jsem ho od sebe odstrčila, ale jeho paže byla silnější.
"NECH MĚ. NEeee." křičela jsem se slzami v očích. Paul se na mě vrhl a zakousl se mi přímo do paže. Nevím jak dlouho to trvalo, bolest byla nesnesitelná. Cítila jsem, jak vší silou rve mé maso z těla.
"NE PROSÍM NE." mlátila jsem sebou a snažila se ho ze sebe dostat, bohužel marně.

"HEJ no tak, prober se." zatřásl se mnou někdo. Cítila jsem silné paže, které mě svíraly a snažili se mě uklidnit. Trhnutím jsem se probudila a pohlédla na muže, který stál nade mnou a držel mě za ramena.

**********************************************

Po náročném dni stráveném v práci přidávám další část povídky. Snad se líbila. Moc prosím o komentáře. :)