When The Lights Go Out

18. kapitola - Už vím, co se stalo

Už je to nějaký ten pátek, co se svět zhroutil a všechno šlo do hajzlu. Mrtváci byli všude, nikde nebylo bezpečno, neustále se stěhovali z místa na místo a hledali další nebohé duše k sežrání. V tomto světě si nikdo nemohl být jistý svou budoucností. Dobrých lidí ubývalo a počet špatných se naopak zvyšoval. Každého tato doba nějak změnila, a pokud ne, dozajista změní. Seděla jsem opřena o strom a pozorovala slunce, které zrovninka zapadalo za černý les. Byla to opravdová nádhera, něco takového jsem nespatřila už delší dobu,  jediné co jsem poslední dobou dokázala vnímat byl strach, úzkost, bolest a smrt. Pozorovala jsem červánky, které celou tuto nádheru dokreslovaly do dokonalosti a nechala se ovívat letním větříkem, skoro jsem zapomněla na všechny problémy a starosti, které nás neustále obklopovaly. Pomalu jsem zavřela oči a najednou byla všechna krása světa pryč. Opět jsem viděla tmu a smrt.

"Utíkej" zakřičel můj jediný přítel, sotva popadající dech. Běželi jsme už nějakých pár minut, moc dobře jsem věděla, že z této situace už nevyvázneme, alespoň ne živí. Svaly na nohou mě pálily, plíce se stahovaly nedostatkem kyslíku a bránice začala pomalu tlačit na bok, který mě začal okamžitě píchat. V takové situaci si toho člověk moc nevšímá, jen dělá vše pro to, aby přežil. Snažila jsem samu sebe povzbudit k větší rychlosti, ale tělo bylo vyčerpané. Nedostatek spánku a jídla vykonaly své. Začala jsem zpomalovat, nohy jsem sotva vlekla. Byla jsem rozhodnuta to vzdát, prostě zavřít oči a otevřít svou náruč smrti, když v ten moment, nevím zda mám mluvit o štěstí, se ozval výkřik. Okamžitě jsem se ohlédla, abych zjistila co se stalo, ale jakmile jsem to udělala, zamrzla jsem. Paul ležel na zemi, svírajíc si křečovitě svůj kotník. Nevěděla jsem, co dělat. Utéct a nechat ho na pospas těm zrůdám, či se vrátit a doufat, že nás nedostanou oba. Z transu mě probudil jeho hlas.
"Edith, zmiz odtud."
"Paule, já...."
"Vypadni." zařval a tasil zbraň. Mrtváci byli sotva deset metrů od něj, když se zpříma posadil a začal po nich střílet. Já tam jen stála a zírala na něj. Nohy mi selhaly, ale nejenom ty, i mozek mi vypověděl službu.
"Tak už zmiz. Zachraň se."
"Ale ty, nemůžu tě tu nechat." zavzlykala jsem a po tvářích se mi začaly valit slzy.
"Nebudu to opakovat, vypadni." Víc už nemusel říkat. Otočila se k němu zády a rozeběhla se pryč. Zaslechla jsem několik výstřelů, a poté ticho. Slzy mi stékaly po tvářích, když se ozval poslední výstřel, moc dobře jsem věděla, co znamenal. Ukončil svůj život, nechtěl, aby ho dostali. To už jsem se rozvzlykala naplno. Zůstala jsem úplně sama, stála jsem sama proti celému světu. Moc dobře jsem věděla, že nemám sebemenší šanci přežít. Přesto jsem běžela dál, snažila se udržet nějaký směr, ale skrze slzy to šlo velmi těžko.

"Co tu děláš?" ozval se ostrý hlas, který mě okamžitě vytrhl z myšlenek. Pomalu jsem otevřela oči a vzhlédla k muži, který mě zachránil. Chvíli jsem na něj jen tak zírala, dokud jsem neuhnula pohledem a nezadívala se do trávy vedle sebe.
"Neměla bys být tak daleko od tábořiště." řekl již klidnějším hlasem a pomalu se ke mě sehnul. Vzal mě za bradu a otočil čelem k sobě. Cítila jsem jak, mě v očích pálí slzy. Nechtěla jsem brečet, ne před ním. Chtěla jsem být silná, ale nevyšlo to. Cítila jsem, jak slzy stékají po mých tvářích.
"No tak holka.Klid." Pomalu si mě přitáhl k sobě, instinktivně jsem zabořila svůj obličej do jeho kožené vesty a rozplakala se naplno.

-TWD-

Pohled Daryla

Vyšel jsem z lesa a pomalu si to zamířil k tábořišti, kde všichni čekali na můj úlovek. Byl jsem jediný ze skupiny, který dokázal vystopovat zvěř, ale bohužel dnes jsem měl smůlu, Vypadalo to, že všechna zvířata z okolí zmizela. Když jsem se přiblížil, uslyšel jsem Rickův rozzlobený hlas.
"Co po mě chceš Shane?"
"Chci po tobě, abys udržel naši skupinu naživu. Tím, že budeš přibírat nové členy, všechno akorát zhoršíš."
"A co mám jako dělat, vyhnat ji? Potom co ji Daryl zachránil."
"Já nevím, ale nemůžeme živit další hladový krk." Vykřikl Shane a dal si ruce v bok.
"Sama tam venku nepřežije, copak to nechápeš?"
"To není náš problém."
"Co se tu děje?" vložil jsem se do jejich rozhovoru. Teprve teď všichni zvedli hlavu a vzali mě na vědomí.
"Shane chce, abych vyhodil Edith." řekl Rick a svěsil hlavu.
"To nemyslíš vážně. Nepřežije ani den." vykřikl jsem a rozhlédl se po všech členech.
"Nepatří k nám." obořil se na mě Shane. Udělal jsem několik kroků k němu, dokud jsem nestál jen pár centimetrů od něj. "Ani se ji nedotkneš."
"A ty mi v tom jako zabráníš?"
"No tak, nechte toho." vložil se do toho Rick. Stoupl si mezi nás, aby oddělil tu nebezpečně blízkou vzdálenost, která nás se Shanem dělila. Měl jsem chuť mu jednu vrazit, ale udržel jsem svou pěst na uzdě a místo toho se k němu otočil zády a pomalým krokem se vydal pryč. Když jsem došel ke svému tábořišti, opřel  jsem svou kuši o kamenný památník.
"Daryle." ozvalo se mi za zády.
"Co?!" vyštěkl jsem, aniž bych se obtěžoval otočit.
"Nerada se Shanem souhlasím, ale tentokrát má pravdu. Téměř nic o ní nevíme. Jídla už je tak málo, a navíc se blíží zima." pronesla Carol potichu.
Zprudka jsem se otočil a udělal několik rychlých kroků k ženě, kterou jsem měl z celé skupiny nejradši.
"Zemře." vyštěkl jsem a sledoval její reakci.
"Jako každý z nás." odvětila.
"To jsou sračky. Jděte do háje. VŠICHNI." vykřikl jsem a poslední slovo zvlášť zdůraznil, což ji zřejmě zasáhlo. Měl jsem Carol rád, ale tentokrát to přehnala. Nemohl jsem uvěřit, že by někoho nechala jen tak zemřít. Popadl jsem svou kuši a odešel pryč. Nechal své tábořiště a Carol za sebou a zamířil si to k nedalekému rybníku. Věděl jsem, že bych tam mohl Edith najít. A měl jsem pravdu. Po několika minutách chůze jsem ji uviděl opřenou o strom. Seděla tam a zírala na západ slunce. Hnědé vlasy jí splývaly kolem krku a odrážely sluneční paprsky. Když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že má zavřené oči a že mě s největší pravděpodobností ani nezaregistrovala. Pomalu jsem se přesunul přímo před ní a několik málo vteřin ji pozoroval. Byla tak krásná, sluneční paprsky dopadaly na její bledou tvář a z pod očních víček jsem spatřil několik slz. Rty se jí nepatrně zachvěly, ale to už jsem nevydržel a dal o sobě vědět.
"Co tu děláš?" řekl jsem poněkud panovačně. Edith zprudka otevřela oči a okamžitě se ode mne odvrátila. Věděl jsem, že jsem to přehnal, proto  jsem se nadechl a zkusil to ještě jednou tentokrát klidněji.
"Neměla bys být tak daleko od tábořiště." Nic. Ani se nepohnula. Byl jsem nucen se sehnout a otočit ji směrem k sobě. Pozvolna jsem natáhl ruku a uchopil ji za bradu. Obrátila se čelem ke mě a já spatřil v jejích očích slzy. Byl jsem v koncích. Nebyl jsem ten typ, který by uklidňoval holky, nebyl jsem tím pravým, na jehož rameni by se měla vyplakat. Ale něco ve mě se zlomilo. Pomalu jsem ji přitáhl k sobě a ona zabořila svůj obličej do mé hrudi. Cítil jsem, jak se chvěje. Moc dobře jsem věděl, že zažila mnoho hrůz, než jsem ji našel. Zachránil jsem ji a nemůžu dopustit, aby ji vyhnali.

-TWD-

Ještě chvíli mi trvalo než jsem se zcela uklidnila. Pomalu jsem se od Daryla odtáhla a otřela si rukou slzy. Zvedla jsem hlavu a pohlédla na něj. Jeho oči mě tázavě skenovaly, ale ústa mlčela.
"Já..vzpomněla jsem si." vykoktala jsem ze sebe. "Už vím, co se stalo..." řekla jsem smutně. "...jak umřel." Sotva jsem do dořekla, opět se mi spustily slzy a já byla nucena stáhnout rty do úzké linky. Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit, po chvíli jsem je opět otevřela a pokračovala.
"On...zachránil mi život...obětoval se, abych já žila a ani mu nemůžu poděkovat..." Daryl stále mlčel a pozoroval mě. Bylo mi jasné, že se cítí nesvůj, že to není ten typ, který mě bude uklidňovat a říkat, že všechno bude zase dobré. Je pravdou, že jsem to ani slyšet nechtěla, moc dobře jsem věděla, že to dobré nebude....ale potřebovala jsem se někomu vyzpovídat, potřebovala jsem, aby mě někdo vyslyšel.
"Oni mě tu nenechají, že?" zeptala jsem se najednou a pohlédla mu do očí. Daryl chvíli mlčel, poté pootevřel ústa jako by chtěl něco říct, ale okamžitě je zase zaklapl.
"Nemusíš odpovídat..." zašeptala jsem. "Vidím ti to na očích..."
"Rick je skvělý chlap, určitě se mu nějak podaří přesvědčit ostatní." řekl, ale podle mého tomu sám nevěřil. Pomalu jsem se postavila na nohy a on udělal to samé. Stáli jsme mlčky naproti sobě, dokud jsem neprolomila ticho.
"Jsi špatný lhář." vyřkla jsem jeho slova a pokusila se o mírný úsměv. V tom Daryl zvedl hlavu a pohlédl na mě. Věděla jsem, že ze všech těch lidí mi bude chybět nejvíce právě on. Udělala jsem jeden krok blíž k němu a zastavila jen pár centimetrů od něj. Srdíčko mi poskakovalo jako zběsilé... chystala jsem se udělat něco, co možná ukončí naše přátelství, ale co na tom záleželo... očima jsem sjela na jeho rty a pak opět zvedla pohled k jeho očím. Daryl skoro ani nedýchal, jen tam stál a čekal na mou reakci. To už jsem zavřela oči, lehkým pohybem se vyšvihla na špičky a jemně se mu otřela o rty. Překvapilo mě, že se neodtáhl, ani mě nijak nepřerušil, jen tam stál, nic neříkajíc. Věnovala jsem mu letmý polibek, ze kterého by se mi normálně rozklepala kolena, polil by mě studený pot a motýli v břiše by začali poletovat. Tento polibek byl však jiný, byl upřímný, přátelský a měl znamenat jedno velké díky.
"Děkuju...za všechno." zašeptala jsem mu do rtů, a poté se odvrátila a vydala se zpět k farmě.

***********************************************************

První pusa, první kontakt :D jak se vám kapitola líbila? Myslíte si, že se v Darylovi něco pohne a bláznivě se do ní zamiluje? Zní to jako šťastný konec příběhu :D No uvidíme, naštěstí tam je ještě Shane, aby jim udělal pořádné peklo...  hned v příští kapitole postaví Edith před těžké rozhodnutí. Jak se rozhodne? Uvidíme. Doufám, že se vám kapitola líbila a napíšete svůj názor do komentů, ať už je jakýkoliv :)