When The Lights Go Out

14. kapitola - Poslední kapka

Vraceli jsme se na farmu, každý zahloubán ve svých vlastních myšlenkách. Nemohla jsem uvěřit, že je Paul mrtvý. Jediný přítel a je mrtvý. Proč to muselo dopadnou takhle? Proč jsem to přežila? Neměla jsem to přežít. Měla jsem umřít s ním. Šla jsem šouravým krokem se svěšenýma pažemi. Byla jsem vyčerpaná, už ne jenom fyzicky, ale také psychicky. Už jsem toho měla po krk. Chtěla jsem umřít. Už podruhé, co šlo všechno do hajzlu. Nikdy jsem nechápala lidi, co si sáhnou na život, ale čím více jsem o tom přemýšlela, tím mi to připadalo jako dobrý nápad. Stačí jeden výstřel, jedno říznutí a bude po všem. Už nebudou žádní mrtváci, žádný žal, žádná bolest. Všechno skončí. Můj pohled sjel k noži, který jsem měla zavěšený za opaskem. Pomalu jsem se zastavila a vytáhla nůž na povrch. V jeho ostří jsem spatřila svou tvář. Rudé oči od pláče, tmavé kruhy pod očima a výraz naprostého zoufalství. Malinko jsem zvedla hlavu, abych zjistila, že jde Daryl přede mnou a nemá o ničem tušení. Pozvedla jsem čepel, která se zaleskla na slunci a opatrně ji přiložila na zápěstí. Celá jsem se u toho klepala, slzy mi kanuly po tvářích a dopadaly na mou nastavenou paži. Silněji jsem sevřela rukojeť a přitlačila ji k své ruce. Zápěstím mi projela pálivá bolest a během chviličky se na povrch vynořila tmavá tekutina. V tu chvíli jsem vůbec nevnímala okolní svět, jen jsem poslouchala své bušící srdce a šumění v uších. Čekala jsem na konec. Upustila jsem nůž, který dopadl do vlhkého listí a i já se po chvíli sesunula k zemi.

-TWD-

Pohled Daryla

Vraceli jsme se s Edith na farmu, za celý den nepromluvila, ani v noci nevydala jedinou hlásku. Bál jsem se o ni. Nevypadala zrovna nejlépe. Přemýšlel, co bude dál. Jak ostatní přesvědčím, že není nebezpečná, že nám říkala pravdu. Nevěděl jsem, jak jí pomoc, byla zoufalá a sama. Neměl jsem z toho moc dobrý pocit, ale věděl jsem, že jsem tu s ní jen já a nikdo jiný jí teď nepomůže. Pomalu jsem se otočil, abych zkontrolovat, zda jde za mnou, ale to co jsem spatřil, mě okamžitě vytrhlo ze snění. Edith seděla na zemi a měla celou ruku od krve. Okamžitě jsem k ní přiběhl a všiml si nože, ležícího vedle ní.
"Copak ses zbláznila." zakřičel jsem zoufale a sledoval její prázdný výraz. Popadl jsem nůž a odřízl si kousek látky z košile. Moc dobře jsem věděl, že nemám moc času. Krev se řinula stále a bez zastavení, a Edith nabírala bledou barvu.
"To je v pořádku." zašeptala náhle a já ztuhl. "Já to tak chci." řekla a už zavírala oči.
"NE...ne to ne. Opovaž se mi tu umřít." řekl jsem zoufale a snažil se zastavit krvácení. Obmotal jsem ji ruku svou košilí a vší silou tlačil na ránu. Koutkem oka ji sledoval, zda je stále při vědomí. Bohužel množství krve, které ztratila bylo velké. Opatrně jsem ji položil do trávy, jinak by se sesunula úplně.
"Koukej vstávat slyšíš." zašeptal jsem zoufalým hlasem a v očích mě začaly pálit slzy. Opravdu slzy? "Takhle to neskončí."

-TWD-

Opatrně jsem otevřela oči a rozhlédla se kolem. Doufala jsem, že už je po všem, ale bolest v levé paži mě přesvědčila o opaku. Ležela jsem na tvrdé kameninové podlaze a snažila se identifikovat místo. Po pár minutách jsem ho poznala, byla to ta jeskyně, ve které jsme s Darylem strávili noc. Sjela jsem očima ke vchodu a pak se rozhlédla po místnosti. Daryl seděl kousek ode mě a hleděl na mě. Nemohla jsem určit, zda byl naštvaný či vyděšený. Jen tam seděl a nic neříkal. Opatrně jsem se zvedla a pohlédla mu do očí.
"Proč si to udělal?" Daryl si pomalu stoupl a přemístil se blíž ke mě.
"Nechtěla jsi to." řekl prostým tónem, zcela bez jakékoli emoce.
"Ale ano chtěla, byla jsem rozhodnutá." vyjela jsem na něj, ale hlas mi selhal. Tělo bylo ještě moc slabé.
"Ne to teda nebyla, takhle to neskončí, rozumíš." řekl a propaloval mě tím známým pohledem.
"A jak to skončí? Sežerou mě kousáci za živa, budu snášet tu bolest a utrpení. Nebo se stanu jedním z nich? Tohle byla nejmilosrdnější smrt, jakou jsem si mohla přát a ty jsi mě o ni připravil." vykřikla jsem zoufale.
"Ne, zachránil jsem ti život. Takže už se konečně přestaň litovat." Byla jsem na něj naštvaná, ale v jednom měl pravdu, za celou dobu, co se svět zhroutil jsem se nepostavila svému strachu čelem. Možná měl Daryl pravdu, možná jsem to neměla vzdávat tak snadno. Ale jak má člověk bojovat, když už nemá pro co žít? Pomalu jsem si lehla zpět na podlahu a přemýšlela o jeho slovech. Po chvíli mě únava ze ztráty krve přemohla a já natvrdo usnula.