When The Lights Go Out

30. kapitola - Anděl strážný

Pohled Daryla

Drtil jsem volant auta svým stiskem a řítil se plnou rychlostí zpět k farmě. Nemohl jsem uvěřit, že byli tak blbí a vraceli se. Proč proboha jednou nemůže poslechnout. Zařadil jsem vyšší stupeň a přišlápl plyn.
"Už tam budem." řekla Maggie a ukázala před sebe. Její otec nebyl nadšený, že jede se mnou, ale sama se rozhodla. Ještě nějakou chvíli jsme jeli, dokud jsem nezpomalil vozidlo a nezastavil úplně.
"Tady jsme se rozdělili. Říkali, že vám půjdou naproti po silnici, že kdyby jste se vraceli, narazíte na ně. " Přikývl jsem na srozuměnou a vystoupil z auta, moje společnice udělala to samé a udělala několik rychlých kroků ke mě. Rozsvítili jsme baterky a mlčky se vydali na cestu. Byl jsem ji vděčný za to, že je z ticha, neměl jsem zrovna náladu se s někým vykecávat. Kráčeli jsme po krajnici a já sledoval kromě cesty i okolí. Snažil jsem se najít něco, co by mi mohlo napovědět, kudy se vydali nebo co se stalo. Bohužel tma nám zakrývala všechny stopy. Nemohl jsem ale čekat do rána, jestli potřebují pomoc, potřebují jí hned. Ráno už by mohlo být pozdě.
"Hele" ozvala se Maggie asi po půl hodině chůze a baterkou posvítila na pošlapanou trávu, hned vedle krajnice.
"To by mohli být oni." šeptl jsem a vydal se po stopách směrem k lesu.
"Proč by, ale chodili do lesa?" zeptala se Maggie. Jen jsem zavrtěl hlavou. "Nevím, něco se muselo podělat." zabručel jsem a pozorně si prohlížel okolí.
"Nebyli tu sami. Jsou tu další stopy."
"Pane bože." vyjekla Grennová a zakryla si rukou ústa. Jen jsem mohl doufat, že se mi tu nesloží. To by mi tak ještě scházelo. Obrátil jsem se i s baterkou a udělal k ní několik rychlých kroků.
"Jestli chceš zachránit Glenna, tak se koukej sebrat. My je najdeme... jasný?" řekl jsem tvrdě a pak se od ní odvrátil, abych zjistil, co se tu stalo. Stopy byly všude, jen si to správně vyložit. Posvítil jsem zpět k silnici a dával si dvě a dvě dohromady.
"Někdo je překvapil." řekl jsem.
"Mrtváci?" zalekla se Maggie a také pozorně sledovala zem, na kterou jsem zrovna svítil.
"Ne, to na mrtváky nevypadá."
Maggie si oddechla a posvítila ke mě. "Takže lidé."
"Jo, lidi." zavrčel jsem naštvaně. Moc dobře jsem věděl, co lidé v zoufalých situacích dokážou a že jsou kolikrát horší než stádo chodců.
"Víš, kudy šli?" ozval se po chvíli opět Maggiin hlas.
"Jo... vypadá to, že se vraceli stejným směrem, jakým přišli."
"Tak na co čekáme, jdeme." vyhrkla a rázným krokem vyšla směrem, kam jsem ještě před chvíli svítil baterkou.
"Hele, nevíme s kým máme tu čest. Vážně to chceš podstoupit?" zeptal jsem se a doufal, že třeba zůstane u auta. Bohužel jsem se mýlil.
"Glenn je venku, Edith je tam venku, vážně si myslíš, že tu na tebe budu čekat? Ne jdu s tebou a je mi jedno na koho narazíme." řekla s tvrdým a odhodlaným výrazem ve tváři. Mírně jsem přikývl a společně jsme vyrazili po stopách hlouběji do lesa. Kolem bylo ticho a tma, bez baterky bychom byli úplně ztracení, jedinou nevýhodou bylo, že takhle nás mohl kdokoli už z dálky spatřit. Procházeli jsme kolem stromů a jediný hluk, který doléhal k našim uším, byl zvuk praskajících větviček a šustění spadaného listí pod našima nohama. Kráčeli jsme opatrně, doufajíc, že nezaslechneme zlověstné chrčení, které by nám mohlo plány poněkud zkomplikovat. Svítil jsem na zem a sledoval stopy, které nás měly zavést k cíli, když se po pár minutách chůze ozvala Maggie.
"Támhle je světlo." řekla a ukázala do dáli. Zvedl jsem hlavu a pohlédl na malé světýlko.
"Jo, vidím ho." odvětil jsem a zhasl baterku. Maggie udělala to samé a tentokrát v úplné tmě, jsme pokračovali přímo za světlem. Doufal jsem, že jsou v pořádku, ale příliš optimisticky jsem to neviděl. V hlavě se mi rodily nejrůznější scénáře, co se stalo a co se teprve může stát. Bohužel ani jedna verze nebyla příliš veselá. Čím blíže jsme byli ke světlu, tím rychleji jsme kráčeli. Světlo se začalo zvětšovat a do mé krve proudilo čím dál víc adrenalinu. Jedním pohybem jsem sundal svou kuši z ramen a pevně ji sevřel před sebou. Maggie odjistila zbraň, kterou jí dal Rick a stanula po mém boku.
"Je to chata." vydechla, když jsme byli dostatečně blízko, abychom viděli, že světlo vychází k oken. Prudce jsem se k ní otočil s vážným výrazem ve tváři.
"Počkáš tu. Zjistím, kolik jich tam je. A pak vymyslíme, co dál."
"Ne, chci jít taky." namítla téměř okamžitě.
"Řekl jsem, že tu počkáš." zavrčel jsem a prstem ukázal k zemi. Pak už jsem neváhal a vydal se obhlídnout chatu. Oběhl jsem stavení, abych zjistil, zda některý z těch lidí hlídá venku. Naštěstí jsem na nikoho nenarazil, proto jsem neváhal a přiblížil se k oknu, ze kterého se linulo světlo. Opatrně jsem se vyklonil a nahlédl dovnitř. Na gauči seděl muž s bílými vlasy a vousy, u nohy měl opřenou pušku a o něčem debatoval s chlápkem naproti. Ten byl o něco mladší. Měl hnědě vlasy a u pasu měl připevněnou zbraň. Nikdo jiný v místnosti nebyl. To však nic nedokazuje. Rozeběhl jsem se zpět k Maggie, abych jí informoval o stavu v chatce.
"Viděl jsi Glenna?" bylo první, co na mě vyhrkla.
"Ne. Viděl jsem jen dva chlápky v obýváku. Jsou ozbrojení."
"Jen dva, to zvládneme." div nevykřikla nadšením, když jsem jí seznámil s naší situací.
"To ale nemůžeme vědět. Edith s Glennem tam nebyli. Je dost možné, že jsme se spletli, a pokud ne, musí být ještě někdo, kdo je hlídá. Takže dva jsou opravdu minimální počet." zašeptal jsem, ale pak zmlkl, když se ozvaly mužské hlasy. S Maggie jsme se přikrčili k zemi a pozorovali dva muže, kteří právě vyšli s chaty a hlasitě se vybavovali.
"Měli bychom toho Číňana zabít, co s ním jiného." řekl jeden muž a já ucítil, jak Maggie ztuhla. Prudce jsem jí chytil za paži a zakroutil u toho nesouhlasně hlavou. Nechtěl jsem, aby udělala nějakou blbost. Když ale promluvil ten druhý, měl jsem co, dělat, abych nevystartoval a neudělal blbost já.
"A co ta holka?" ozval se druhý muž.
"Brání se mrcha, ale neboj se. Tohle kolo bylo jen zahřívací. Jen co se vychčiju, tak jí ukážu, kdo je tu pánem. Něco mi ale říká, že se jí to rozhodně líbit nebude. A víš co? Toho kluka zabíjet nebudem. Je skvělou motivací pro tu holku. Stačí jen trochu pohrozit a ona udělá vše, co budeme chtít." řekl se smíchem a rozepnul si poklopec. Druhý muž se zasmál a dodal.
"Dobře no, ale hlavně jí moc nezřiď. Nejsi jediný, kdo si tu chce štrejchnout."
To už jsem nevydržel a vyskočil na nohy. Nedbal jsem na námitky Maggie. Namířil jsem na prvního a vystřelil. Jakmile šíp probodl jeho tělo, ozval se výkřik druhého muže.
"Co to kurva..." sotva to stihl říct. Vypálil jsem podruhé a zasáhl ho do ramene. Muž zaskučel a několikrát po nás vystřelil. To už ale po mém boku stála Maggie s napřaženou zbraní a palbu mu opětovala. V rychlosti jsem nabil svůj samostříl a vypálil. Šíp se mu zabodl tentokrát do místa, které už nerozchodí. Hrot mu projel lebkou a muž se zřítil k zemi. Společně s Maggie jsme vyběhli z našeho ukrytu.
"Běž k tomu oknu. Budeš mi krejt záda." Maggie přikývla a rozeběhla se k místu, které jsem ji ukázal. Já neváhal a přiblížil se k vchodovým dveřím. Opatrně jsem nahlédl dovnitř, a když jsem se ujistil, že je vzduch čistý, vklouzl jsem dovnitř. Zlehka jsem našlapoval, ale vrzající prkna pod mýma nohama se nedala přelstít. Prudce jsem se sklonil, když se ozval zvuk nabíjení a následovala ho střelba. Ze zdi vylétlo několik třísek, které se rozletěly po celé chodbě. Pomalu jsem kráčel dál a snažil se naslouchat všem zvukům, které by nasvědčovaly k další palbě. Bohužel jediné, co jsem slyšel, byla vrzající podlaha a mé bušící srdce, které div nevylétlo z hrudi. V uších mi hučelo, ale snažil jsem se tohle všechno potlačit a soustředit se na jediný cíl. Už zbýval ten staroch. Určitě byl poslední. Musel být. Postupoval jsem dál, dokud mě zastavil jeho hlas.
"Koukej se ukázat, ty jeden parchante nebo toho Číňana oddělám." vykřikl a na důkaz svých slov, nabyl zbraň. Opatrně jsem nakoukl do obývacího pokoje, kde stál šedovlasý muž a brokovnicí mířil na Glenna, který klečel hned před ním.
"Odhoď tu kuši nebo mu tu palici vážně ustřelím." řekl vážně a sevřel svou zbraň o něco pevněji. Na malou chvíli jsem zaváhal, ale neměl jsem na výběr. Udělal jsem krok vpřed a položil svou kuši na zem. Zvedl jsem ruce na důkaz rezignace, ale uvnitř mě to kypělo vztekem. Muž pozvedl zbraň a zamířil na mě.
"Tak, teď mi řekni, kde jsou mí chlapi a jestli si je zabil, tak se rozluč se životem." zařval. Mlčel jsem a nevěděl, co říct. Teď byla všechna slova zbytečná. Teprve, když jsem si všiml pohybu v okně, oddechl jsem si úlevou a otevřel pusu. Musel jsem ho nějak zabavit, aby si nevšiml Maggie, která už na něj mířila pistolí.
" Unesli jste nám naše lidi a to byla zatracená chyba..."zasyčel jsem na něj a jedním okem pohlédl na Maggie, která přikývla a já se pomalu připravoval k úskoku.
"Takže se pak nemůžeš divit, že přijdeš o ty svý..." křikl jsem a pak už jen uskočil stranou. Sklo za mužem se roztříštilo, díky kulce, kterou vypálila Maggie a zasáhla toho chlapa do zad. Já jsem neváhal, popadl samostříl a zmáčkl spoušť. Šíp vyletěl plnou rychlostí a zabodl se přímo do krku toho bastarda. Muž padl na kolena, zbraň mu vypadla z rukou a on s chrčivými zvuky padl k zemi, dusící se vlastní krví. Během chvilky tu byla Maggie a objímala spoutaného Glenna.
"Kde je?" vyštěkl jsem a pohlédl na ně. Glenn odtrhl své oči od Maggie a zahleděl se na mě. "Měla by být na konci tý chodby vlevo. Daryle počkej, měl bys ještě něc..." Neváhal jsem ani na vteřinu a vyletěl z obýváku. Slyšel jsem ještě Glenna něco volat, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Prohnal jsem se chodbou jako vichřice a rozrazil dřevěné dveře. Srdce mi bušilo jako o závod, oči těkaly po místnosti, dokud nespočinuly na drobné dívce sedící v rohu. Seděla tam schoulená s hlavou opřenou o kolena. Vypadala tak bezmocně. Teprve teď mi došlo, že je polonahá. Roztrhané tílko leželo kousek od ní, spolu s podprsenkou. Ztuhl jsem na místě. Nevěděl jsem, na co přesně v tenhle moment myslet, co udělat. Měl jsem sto chutí, vyběhnout ven a rozstřílet ksicht toho bastarda, co jí to udělal. Bohužel tohle všechno už bylo zbytečné. Opatrně jsem k ní přišel a pomalu si sundal vestu. Přehodil jsem jí ji přes záda a čekal na její reakci.

Pohled Edith

Klepala jsem se po celém těle. Seděla jsem v rohu v malém klubíčku a pevně si tiskla nohy ke své nahé hrudi. Čelo jsem měla opřené o kolena a oči zavřené. Už jsem nechtěla nic vidět a hlavně ne toho parchanta, který se každou chvíli vrátí. Když se otevřely dveře, udělalo se mi špatně. Nedokážu ani popsat, jaký je to pocit, ale jedno vím. Bylo to horší než čekat na smrt. Pocit totální bezmocnosti. Pocit, kdy sami sebe začnete nenávidět. Srdce mi bušilo v hrudi jako splašené, div nevypovědělo službu. Bylo mi divné, že ještě nepadly nějaké nechutné poznámky, ale neměla jsem odvahu zvednout hlavu, natož otevřít oči. Přitiskla jsem své nohy ještě více k sobě a čekala na to, co se bude dít. Kroky se blížily, dokud nezastavil přímo u mě. Nechápala jsem to, ale další zvrácenosti už nevydržím a tohle bylo mnohem horší. Jen sedět a čekat. Bože, tak co! Křičelo mé podvědomí a vybízelo ho k činu, na druhou stranu jsem to nechtěla. Chtěla jsem, aby vypadl a nechal mě na pokoji. Po chvíli se dotyčný sehnul a já přestala dýchat. Ozvalo se několik šustivých zvuků a následně po nich, jsem ucítila látku, která překryla má záda. To už i na mě bylo moc, takhle odporně si zahrávat, to nedokáže snad nikdo. Prudce jsem zvedla hlavu a když spatřila člověka před sebou, slova mi uvízla v krku. Nevěděla jsem, zda je to sen nebo realita, ať tak či tak, přede mnou stál můj anděl strážný. V očích mě začaly pálit slzy, které začaly okamžitě stékat po tvářích. Ani na minutu jsem neváhala a prudce ho objala. Musela jsem, protože tu stále byla možnost, že se probudím a budu s tím bastardem. Klečela jsem a vší silou ho tiskla k sobě. Teprve v moment, kdy jsem ucítila jeho paže, které se obmotaly kolem mého těla, jsem věděla, že to není sen. Je tu. Brečela jsem a nehodlala ho pustit.
"Jsi tady..." šeptala jsem mezi vzlyky a stále ho pevně svírala.

*************************************

Tak a je to. Kapitola číslo 30 je za námi. Chtěla bych se vám moc moc omluvit za dlouhou prodlevu, ale nešel mi internet. A když už šel tak šnečí rychlostí a na to jsem vážně neměla trpělivost :D Jinak už nás čeká jen epilog se kterým mám trochu větší potíže, proto se s prosbou o pomoc obracím právě na vás :) Jak by to podle vás mělo skončit? Přiznám se, že mám napsaných asi 1300 slov, ale je to takové tlachání o ničem a stále se nemůžu dohrabat konce. Proto budu velmi ráda za vaše nápady. :) Jinak díky moc za podporu, vaše názory, komentáře a hodnocení... bez vás by to prostě nešlo :*