When The Lights Go Out

11. kapitola - Jeskyně

Běželi jsme dobrých 15 minut, v kotníku mi nepříjemně škubalo a aby toho nebylo málo, ozval se i píchající bok. Pomalu jsem začala ztrácet rychlost a s ní i Daryla, který běžel přede mnou. Z rychlého běhu jsem přešla do klusu a potom do rychlé chůze. Už jsem vážně nemohla. Opatrně jsem se ohlédla a spatřila malé postavičky mrtváků. Měli jsme docela slušný náskok. Došla jsem k nejbližšímu stromu a opřela se o něj.
"Co to děláš?" zaječel Daryl, jakmile zjistil, že zaostávám.
"Už nemůžu." vyprskla jsem a snažila se popadnout dech.
"To snad nemyslíš vážně, dělej." snažil se mě popohnat, ale já jsem ho nevnímala. Stála jsem v předklonu a jediné, co jsem cítila byla má tepající hlava a škubání v kotníku. Daryl ke mě doběhl a prudce mě uchopil za paži.
"Koukej sebou mrsknout." zavrčel a už mě táhl dál. Opět jsme se dali do běhu. Do běhu, který jsem naprosto nenáviděla. Běželi jsme asi pět minut, dokud se Daryl nezastavil a nerozhlédl se kolem.
"Víš vůbec....kam...běžíme?" zeptala se ho a popadala při tom dech
"Jo, už jsem tu byl." zamumlal a pozoroval okolí.
"No, to je skvělý." zabrblala jsem a zírala do země. Venku se pomalu začala stmívat, les potemněl a my měli za zády mrtváky. Co víc si člověk může přát.
"Ještě kousek a už tam budem, poběž." zavelel. S vypětím všech zbylých sil jsem škobrtala za ním. Neměla jsem vůbec páru, kam běžíme nebo kdy už konečně ten zpropadený běh skončí. Jen jsem tupě běžela za Darylem a modlila se, aby kotník vydržel.
"Už tam budem." prohlásil a letmo na mě pohlédl. Běželi jsme ještě chvíli, dokud se les nezačal pomalu měnit. Už jsme nemíjeli jenom stromy a keře. Nyní před námi stanuly obrovské kameny a my mířili přímo k nim. Už to nebyly jen kameny, ale vypadalo to dokonce na malé skály, naprosto skvělé místo, kde se schovat. Daryl zpomalil a opatrně kráčel mezi balvany. Po chvíli se zastavil u malé díry a nahlédl do vnitř. Byla tam tma a nevypadalo to zrovna lákavě, ale mrtvák by se tam nedostal, což je hlavní. Přiblížila jsem se k Darylovi a pohlédla na něj.
"Tady zůstanem na noc. Půjdu první, až ti řeknu tak sjedeš za mnou, jasný?!"řekl a sundal si kuši z ramene. Opatrně vlezl dovnitř a sjel po mírném kopci dolů do jeskyně. Zírala jsem do tmy a čekala až zavolá. Musím se přiznat, že se mi venku samotné vůbec nelíbilo. Neustále jsem se rozhlížela kolem, jestli nespatřím mrtváka. Po chvíli se ozval Darylův hlas. Ani na vteřinu jsem nezaváhala a sesunula se za ním dolů. Byla tu tma, vlhko a celkem chladno. Rozhlédla jsem se kolem. Byl to malá, útulná jeskyně, akorát pro dva lidi.
"Půjdu pro dřevo, než se setmí úplně." informoval mě a pomalu vylezl ven z jeskyně. Dívala jsem se za ním, jak odchází a neměla jsem z toho rovna dobrý pocit. Najednou jsem si přišla úplně sama. Přemýšlela jsem nad Paulem, jestli je vůbec nějaká šance ho najít....živého. Po dnešním dni už jsem si nebyla tak jistá, v lese byli mrtváci, všude běhaly ozbrojené gangy, jak jen může člověk přežít sám. Po tváři se mi skulila první slza. Zírala jsem do tmy a snažila se na to nemyslet, bohužel to nebylo tak snadné. Po chvíli jsem uslyšela šramocení, instinktivně jsem vyskočila na nohy a modlila se, aby to byl Daryl se dřevem. Urychleně jsem vytáhla nůž a schovala se do temného koutu jeskyně. Netrvalo dlouho, a dolů se svalily kusy dřeva a hned za nimi mužská postava. Opatrně jsem vyšla ze stínu a schovala nůž. Daryl to zřejmě nečekal, proto vytáhl kuši a zamířil na mě.
"Hej, to jsem já." vykvikla jsem leknutím.
"Co to sakra děláš?" vyštěkl a svěsil zbraň. "Nevěděla jsem jestli jsi to ty." řekla jsem na vysvětlenou a udělala několik kroků k němu.

-TWD-

Seděli jsme u ohně, Daryl opékal svoji veverku a já se snažila rozvázat botu a podívat se na svůj kotník, který zřejmě nebyl tak v pořádku, jak tvrdil Hershel. I když je pravda, že říkal, že ho mám šetřit, takže se po půl hodinovém běhu nemůžu divit. Rozvázala jsem si tkaničky a vyzula botu. Sykla jsem při tom bolestí, asi to nebyl moc dobrý nápad. Odložila jsem botu k ohni a opatrně sundala ponožku.
"Sakra." zaklela jsem, když jsem spatřila svou nohu. Vypadalo to poměrně zle. Bála jsem se sundat ten obvaz, ale nakonec jsem se překonala a opatrně ho odmotávala. Čím víc se obvaz uvolňoval, tím více mi v noze tepalo. Konečně jsem namotala zbytek obvazu a mohla pohlédnout na svůj kotník. Během chviličky mi natekl, nabral fialovočervenou barvu. Vlastně se mi měnil přímo před očima. Opatrně jsem se nadzvedla a chtěla se postavit, jakmile jsem na něj ale došlápla, vykvikla jsem bolestí a sletěla zpět na zem
"Zatraceně." zasyčela jsem a oči se mi zalily slzami.
"Co blbneš?" zeptal se mě po chvíli Daryl, který mě musel už pár minut pozorovat. V tu chvíli na mě všechno dopadlo. Kotník, bolest, Paul, rodina, hlad, bezmoc, samota....všechno se na mě navalilo a já vybuchla.
"Nic...co by...jen se nemůžu postavit na ten zasranej kotník, bolí to jak čert. Rodinu mám na druhém konci světa, ani nevím jestli je ještě na živu. Jediný přítel, který mi zůstal je bůhví kde, protože si za boha nemůžu vzpomenout, co se stalo. Tvůj kámoš Shane mě málem zabil, kvůli něčemu, co vlastně vůbec nejsem....tak mi tady laskavě přestaň říkat, co blbu." zakřičela jsem na něj se slzami v očích. Daryl na mě zíral jako bych spadla z vesmíru. Zřejmě takové chování vůbec nečekal, ale já už se nechtěla přetvařovat. Všechno se posralo a já tady sedím v jeskyni s nepoužitelným kotníkem a bezcitným chlapem. Naštvaně jsem popadla obvaz a začala si opět stahovat kotník. Bohužel bolest byla silnější, sotva jsem zatáhla, projela jím prudká bolest.
"Do hajzlu." zaječela jsem a flákla obvazem o zem. Opřela se hlavou o koleno a zavřela oči. Slzy mi stékaly po tváři, ale nechala jsem je. Bylo mi to jedno. Po chvíli jsem ucítila něčí dotek. Zvedla jsem hlavu otřela si tváře a pohlédla do Darylových modrošedých očí. Znovu se lehce dotkl mého napuchlého kotníku, a poté k němu přiložil obvaz. Nechápavě jsem na něj hleděla, možná, že jsem se v něm spletla, možná není tak bezcitný, jak jsem si původně myslela. Jeho doteky byly jemné a opatrné, vlastně jsem nemohla uvěřit, že jsou jeho.
"Opři se o ruce." rozkázal a já tak učinila. "Teď ti to utáhnu" dodal a já jen polkla. Naposledy se na mě podíval, přikývla jsem na souhlas a zavřela oči. V ten moment se celé mé tělo napnulo. Projela mnou vlna bolesti, ale nevydala jsem ani hlásku. Čím déle to trvalo, tím byla bolest menší. Opatrně jsem otevřela oči a podívala se na Darylovu práci. Kotník byl téměř obvázán. Zvedla jsem pohled a zadívala se na muže přede mnou. V ten moment jsem ho viděla úplně v jiném světle.
"Tak hotovo." řekl a zvedl pohled od svého díla.
"Děkuju." zašeptala jsem. Daryl přikývl a pomalu se zvedl na nohy.
"Ne počkej." vyhrkla jsem a popadla ho za rukáv. Daryl se na mě zmateně podíval, ale neřekl vůbec nic. Když jsem si uvědomila, že ho křečovitě svírám, uvolnila jsem stisk a pohlédla na něj.
"Omlouvám se, je mi líto, že jsem na tebe křičela....nemůžeš za to...jen jsem ztratila nervy." zamumlala jsem.
"Nejsi jediná, kdo někoho ztratil." řekl Daryl a hleděl na mě.
"Koho jsi ztratil ty?" zeptala jsem se zvědavě, ale velmi tichým hlasem. Lovec na chvíli uhnul pohledem a povzdychl si.
"Bratra." Na malou chvíli na stalo ticho. V ohni praskalo dřevo a z venčí se ozývalo houkaní sov.
"To je mi líto." zamumlala jsem.
"Byl to podělanej parchant...." začal.
"Ale měl jsi ho rád." dodala jsem. Daryl přikývl a udělal několik kroků k ohni, kde se opékala veverka. Opatrně ji vyndal a zamířil s ní zpět ke mě.
"Tak na to zapoměň...tohle jíst nebudu." Ale žaludek odpověděl za mě. Ozvalo se hlasité zakručení. Daryl na mě pohlédl, koutky mu zacukaly a pak si ke mě přisedl.

-TWD-

Pohled Daryla

Oheň pomalu dohoříval. Edith ležela na druhém konci jeskyně a zlehka oddechovala. Já seděl opodál a pozoroval vchod. Byli jsme sice v bezpečí, ale člověk nikdy neví. V lese byla tma a ticho. Mohlo být něco málo po půlnoci. Na malou chvíli jsem odvrátil pohled od průlezu a zadíval se na spící dívku. Čím déle jsem ji pozoroval, tím více jsem o ní přemýšlel. Po našem rozhovoru jsem věděl, že není nebezpečná a věděl jsem, že není ani slaboch. Po tom všem, co zažila. Po tom, čím si prošla. Většina lidí už by si ze zoufalství vzala život, prostě to vzdala, ale ona ne. Chtěla najít přítele. Pomalu jsem vstal a protáhl své ztuhlé tělo. Vzal jsem kuši a zamířil si to ke vchodu. Vydrápal jsem se nahoru a opatrně vyhlédl ven. Nikde nic, všude ticho. Rozhlédl jsem se a ještě chvíli pozoroval noční krajinu. Na nebi svítil měsíc, jehož světlo prosvítalo skrze kmeny stromů a osvětlovalo sem tam nějaká místa. Pozorně jsem naslouchal a snažil se něco zpozorovat. Najednou se v dáli z ničeho nic objevil mrtvák, šouravými kroky se blížil k našemu úkrytu. Naštěstí byl jenom jeden, chtěl jsem vyběhnout a zastřelit ho, ale v tom se ozval Edithin křik.
"Néé... ne prosím..." Ani na minutu jsem nezaváhal, sjel jsem dolů a přiblížil se k ní. Házela sebou ze spaní, zřejmě noční můra. Opatrně jsem ji vzal za ramena a jemně s ní zatřásl. Musel jsem ji vzbudit, kdyby ten křik někdo slyšel, mohli bychom být v pěkném průšvihu.
"Ne....NE..." křikla znovu. Tentokrát jsem s ní zatřásl silněji. Trhnutím se probudila a vystrašeně na mě pohlédla.
"Hej, klid...to jsem já." řekl jsem na srozuměnou. Edith seděla a zírala na mě, no možná spíše skrze mě. Zorničky měla zúžené strachem a třásla se po celém těle.
"Měla jsi jen noční můru. Nic víc." zašeptal jsem a doufal, že nás ten mrtvák neslyšel.
"Já....byla jsem..." koktala a stále zírala do prázdna.
"No tak. To nic." řekl jsem znovu. Cítil jsem se zvláštně, nebyl jsem ve své kůži. Tohle zrovna nebyla věc, která by patřila k mému dennímu režimu. Opatrně jsem ji pustil a postavil se.
"Neodcházej prosím." zašeptala a držela mě za zápěstí. Neměl jsem ponětí, co dělat. Jen jsem tam stál a zíral na ni. Vypadala opravdu vyděšeně.
"Prosím." řekla znovu a pak mě pustila. S povzdechem jsem odložil kuši a lehl si vedle ní. Edith se pomalu převrátila na bok čelem ke mě a chvíli mě pozoroval, pak zavřela oči a usnula. Ležel jsem vedle ní a zíral do stropu. Co to k sakru dělaš Dixone? Copak ses úplně zbláznill? Ta holka se ti dostala pod kůži, dělá z tebe pěknýho měkotu, jsem zvědavej , co s tím teď budeš dělat. Pootočil jsem hlavu a pohlédl na ni. Ležela kousek ode mě. Dělila nás jen malá vzdálenost. Nabral jsem vzduch do plic a pak vydechl. Mrtvák nás zřejmě neslyšel, kdyby ano, už dávno by tu byl. Na malou chvíli jsem zavřel oči a pak usnul.

****************************************************************

Tak a je to. Doufám, že se kapitola líbila. Moc prosím o komentáře. :)