When The Lights Go Out

8. kapitola - Nenávist

Večer proběhl celkem v klidu. Seděla jsem se skupinou u ohně a snažila jsem se jim dokázat, že nejsem vrah, který je podřízne ve spaní. Ale, myslím, že to ještě chvíli potrvá než mi uvěří. Pomalu jsem vstala a všechny pohledy se v ten okamžik stočily ke mě.
"Já..už půjdu... a chci vám poděkovat." řekla jsem potichu a bylo mi dost trapně. Všichni na mě zírali, jako na nějakou anomálii. Když jsem usoudila, že nikdo nic neřekne, obrátila jsem se čelem k dřevěnému domku a pomalým krokem vyšla k němu.
"Mám tě doprovodit?" ozvalo se mi za zády. Byl to Rick, jak jinak, vedoucí skupiny. Musím říct, že to byl fajn chlap, i přesto, že žijeme v době, která milosrdenství a shovívavost téměř vymítila. On byl ale stále dobrý, udržel si to i přes všechny ty hrůzy. Choval se ke mě slušně, i přesto, že pro něj byla rodina a skupina na prvním místě. Opatrně jsem se k němu otočila čelem a zavrtěla hlavou.
"Ne díky, zvládnu to. Už si pro mě udělal víc než dost. Vážně, jsem ti vděčná." řekla jsem a odvrátila se od něj. Ale hned potom jsem si to rozmyslela a opět na něj pohlédla.
"I když přeci jenom..." Rick na mě hleděl a čekal, co řeknu. Na malou chvíli jsem se zahleděla do země a poté opět na něj.
"Mohl by jsi mi prosím říct, kde bych našla toho.. Daryla?" Rick udiveně vykulil oči, asi nepochopil proč chci mluvit zrovna s ním. "Já...chtěla bych mu poděkovat, říkal jsi, že mě přivedl on." zašeptala jsem.
"Jo, byl to on. Je to támhle tím směrem." ukázal, ale hned na to se na mě podezřívavě podíval.
"Hlavně nic nezkoušej."
"Sakra podívej se na mě, sotva chodím, vážně si myslíš, že bych někam utekla? Zachránili jste mi život, navíc nemám zbraň, vždyť bych tam nepřežila ani den."
"Dobře." souhlasil nakonec, a poté odešel. Chvíli jsem za ním hleděla a pak se obrátila směrem, který před tím ukazoval, a pomalými kulhavými kroky se vydala za mým zachránce. Nevěděla jsem, co řeknu, měla jsem z něj celkem strach, připomínal mi ty zasraný parchanty, co nás s Paulem přepadli. Sakra... Paul...pořád je tam někde venku. Cítila jsem se velmi provinile, on byl venku a já se snažila zapadnout do party. Co když ani nechci zapadnout? Šouravými kroky a plnou hlavou myšlenek jsem se blížila k cíli, ani jsem nepostřehla, že mě někdo sleduje.
"Jdeš za svými kamarády?" ozval se hlas za mnou. Leknutím jsem nadskočila a obrátila se čelem k muži, k muži, který mě opravdu nenáviděl.
"Já...ne... chtěla jsem jen poděkovat..." řekla jsem, ale poslední slova mi uvízla v krku. Muž se ke mě nebezpečně blížil, čímž mě donutil ustupovat.
"Vážně si myslíš, že uvěříme nějaké tvé pohádce o ztraceném příteli?"
"Co? Ne...hele já..."
"Vážně si myslíš, že když Rick řekne, že tu zůstaneš, že to tak bude?" řekl ještě víc nasraně než před tím. Měla jsem strach. Za kalhotami měl zbraň a v očích nenávist. Udělala jsem poslední krok vzad a zády narazila do stromu. Neměla jsem kam utéct, myslím, že by bylo zcela zbytečné i křičet. Jen jsem tam zkameněle stála a zírala na Shanea, který udělal ještě jeden krok a byl jen pár centimetrů ode mě.
"Tak a teď mi hezky povíš, co jsi skutečně zač." zavrčel naštvaně.
"Už jsem to říkala..." zašeptala jsem a snažila se skrýt svůj strach, i když asi dost marně.
"Jo, tuhle pohádku ti možná věří Rick, ale já ne." V tu chvíli jeho ruka vystřelila k mému krku, který velmi silně sevřel. Instinktivně jsem ho popadla za zápěstí a snažila se ho ze sebe odstrčit. Jeho stisk byl čím dál silnější, v hlavě mi tepalo a do očí mi pomalu vhrkly slzy.
"Shane...prosím..." zašeptala jsem trhavě, nemohla jsem se nadechnout, vzduch mi pomalu docházel.
"Tak co jsi zač!" vykřikl rozzuřeně. Už jsem neměla sílu mu odpovědět, plně jsem se soustředila na bubnující bolest v hlavě a šumění v uších.
"Pusť ji." ozval se někdo. V ten okamžik jsem vážně netušila, kdo to je. Jen jsem se modlila, aby ho poslechl.
"Přestaň ji bránit." zakřičel Shane a jeho stisk ještě zesílil. Bože to je můj konec. Pomyslela jsem si a začala ztrácet vědomí. Nevím, co se stalo, ale po chvíli sevření povolilo a já se mohla zhluboka nadechnout. Sesunula jsem se po kmenu a dopadla na zem. Chytila jsem se za krk a plně se soustředila na dýchání.
"Jen pro teď." zasyčel Shane a rázným krokem si to odkráčel pryč. Pomalu jsem zvedla hlavu a pohlédla do modrošedých očí.
"Děkuju." řekla jsem téměř neslyšně. Opatrně jsem se zvedla na nohy, opírajíc se o kmen stromu a tentokrát mu stanula tváří v tvář. Daryl na mě mlčky zíral a pak jen přikývl.
"Co tady vůbec děláš?" řekl najednou, jako by mě předtím vůbec nevnímal.
"Co?" Nechápala jsem. Lovec si mě prohlížel a mlčky čekal na odpověď.
"No... chtěla jsem ti jít poděkovat a..."
"Nemusíš mi děkovat."
"Ano musím. Zachránil jsi mi život, dneska po druhý, takže ano musím ti poděkovat." řekla jsem trochu rozhořčeně. Daryl mě skenoval pohledem. Nevěděla jsem, co si myslet, co říct. Nakonec to ticho prolomil on.
"Měla by ses vrátit." řekl přísně a už se ke mě obracel zády. Naprosto mě fascinovalo jeho chování, dvakrát mi zachrání život a ani nechce slyšet děkuju?
"Proč to děláš?" vyhrkla jsem, aniž bych si uvědomila, že toho člověka ani neznám. Daryl se zarazil v půlce cesty a prudce se ke mě otočil čelem.
"Proč jsi takový?" zeptala jsem se znovu. "Zase jsi mi zachránil život a nechceš slyšet prostý díky? Tak proč to děláš?"
"Udělal by to každej." zabručel. "Ne, to teda neudělal a moc dobře to víš." odporovala jsem mu. V ten moment ke mě udělal několik rychlých kroků, dokud nezastal ani ne půl metrů ode mě. Srdce se mi rozbušilo, skákalo mi v hrudi jako splašené. Nevěděla jsem, zda mám čekat křik, facky nebo nadávky. Jen jsem stála a zírala na něj. Jeho oči zíraly do těch mých, z čehož mi naskočila po celém těle husí kůže. Pak na malou chvilku sjel očima níž. Můj dech se zrychlil a polil mě studený pot. Srdce mi bilo jako o závod a v břiše....vážně jsem měla motýli? Sakra Edith prober se, je konec světa a ty tady přemýšlíš nad.... Pak se jeho oči vrátily k těm mým a bohužel byly plné nenávisti.
"Vrať se do domu." zasyčel, a poté odešel. Stála jsem tam jak solný sloup a přemýšlela o našem rozhovoru. Nechápala jsem proč se takto chová, a ještě víc jsem nechápala samu sebe. Ten chlap mě měl děsit...měl? Ne, děsí mě pořád nebo ne?
"Zatraceně." zatřásla jsem hlavou, abych zahnala hloupé myšlenky.

-TWD-

Pohled Daryla

Už se stmívalo, vracel jsem se ke svému tábořišti, když jsem uslyšel rozzuřený hlas.
"Tak co jsi zač!" vykřikl někdo. Udělal jsem několik rychlých kroků a pak spatřil Shanea, jak držel Edith pod krkem a křičel na ni. Neváhal jsem a okamžitě se tam rozeběhl.
"Pusť ji." křikl jsem s pozvednutou kuší. Shane mě zaregistroval a pak mě probodl pohledem. "Přestaň ji bránit."
Chtěl jsem mu odpovědět, ale po chvíli ji pustil. "Jen pro tentokrát." řekl nasraně a odešel. Docela jsem se divil, že to vzdal tak snadno. To nebylo Shanovi vůbec podobné. Chvíli jsem zíral na jeho vzdalující se postavu, a pak pohlédl na Edith. Věděl jsem, že neměla daleko do omdlení, ale vzpamatovala se a pohlédla na mě svýma modrýma očima.
"Děkuju..." řekla tichým hlasem. Mlčky jsem na ni zíral a pak jen tupě přikývl.
"Co tady vůbec děláš?" zeptal jsem se. Vypadala docela zaskočeně. Ani jsem se jí nedivil, sám jsem pořádně nevěděl, co dělám. Jen jsem věděl, že si nechci nikoho pustit k tělu. Po tom, co se stalo bratrovi, po tom co jsem hledal Sofii, jsem věděl, že na tomhle světě je nejideálnější být sám.
"No chtěla jsem ti poděkovat a...."
"Nemusíš mi děkovat."
"Ale ano musím. Zachránil jsi mi život, dneska po druhý, takže ano musím ti poděkovat." řekla celkem rozzlobeně, což mě překvapilo. Takovouhle reakci jsem od ní nečekal. Pak nastalo naprosté ticho, nevěděl jsem jak se mám chovat, takže jsem zareagoval přesně tak, jak bych to udělala normálně.
"Měla by ses vrátit." řekl jsem a snažil se o přísný tón. Byl jsem přesvědčen, že potom dá pokoj. Sotva jsem to dořekl a obrátil se k ní zády, ozval se opět její hlas.
"Proč to děláš?" vyhrkla, čímž mě donutila zastavit. Prudce jsem se k ní otočil. Edith se však nezalekla a pokračovala dál.
"Proč jsi takový? Zachránil jsi mi život, znovu, a nechceš slyšet prostý díky? Tak proč to děláš?".
"Udělal by to každej." zabrblal jsem svou odpověď a při tom ji hleděl do očí.
"Ne to teda neudělal a moc dobře to víš." V tu chvíli mi došla trpělivost. Udělal jsem několik rychlých kroků a zastavil pár centimetrů od ní. Když jsem se přibližoval, viděl jsem v jejích očích strach, což mě dost vykolejilo, nechtěl jsem, aby se mě bála, ale zároveň to byla má nejlepší obrana. Chvíli jsem ji hleděl do očí, ale pak mou pozornost upoutal její zarudlý krk, na kterém se začaly vybarvovat místa, kde ještě před pár minutami spočívala Shanova ruka. V tu chvíli mě zachvátil obrovský vztek, chtěl jsem tomu parchantovi rozmlátit držku a zmalovat mu ksicht. Když jsem si uvědomil nad čím přemýšlím, srdce se mi sevřelo strachem. Zahnal jsem své myšlenky a tvrdě pohlédl Edith do očí.
"Vrať se domů." řekl jsem a okamžitě vyrazil pryč.

**********************************************************************

V další části se posuneme o týden dopředu, kde vezme Edith všechno do svých rukou.