When The Lights Go Out

1. kapitola - Časy se mění

Už je to měsíc, co jsme spolu s Paulem opustili Atlantu, už je to třicet dní, od doby, co jsem spatřila prvního mrtváka. Od toho okamžiku se hodně změnilo. Já se změnila. Každý den jsem bojovala o holý život. Už jsem nebyla tou veselou studentkou, byla jsem někým úplně jiným. Svět se změnil a já s ním. S Paulem jsme neustále utíkali, za celé dny si ani jeden z nás pořádně neodpočinul. Chodili jsme z místa na místo, od domu k domu a hledali vše, co nás mohlo udržet na živu. Mrtváků každým dnem přibývalo a nás lidí, bylo čím dál tím méně. Kolikrát jsem ztratila naději, ale musela jsem se vzchopit, ne jen kvůli Paulovi, ale také kvůli své rodině, která na mě zcela jistě čekala.
Ležela jsem na podlaze a v měsíčním paprsku zkoumala rodinnou fotografii, která mě nejednou postavila na nohy. Byl to obrázek z dovolené, na kterém se rodiče drželi za ruce a za nimi skotačil můj malý brácha. Byla to úžasná dovolená, sluníčko, moře, pohoda. Jako by to už nebyla pravda. Očima jsem skenovala svou fotografii a s pevnou vůlí potlačovala slzy.
"Edith." zašeptal Paul. Otočila jsem se čelem k němu a snažila se vypadat klidně.
"Měla by sis odpočinout. Budu držet hlídku, pak se vystřídáme." řekl a položil mi ruku na rameno.
"Dobře." odvětila jsem a otočila se k němu zády. I přesto, že jsme drželi hlídky, navzájem si kryli záda, nikdy jsem natvrdo neusnula. Nedokázala jsem to. Jakmile jsem zavřela oči, uviděla před sebou ty zrůdy. Monstra, kterým jsme každý den čelili. Pomalu jsem zavřela oči, ale poslouchala každičký zvuk, každičké prasknutí. Byla jsem ve střehu, musela jsem být. Po pár hodinách se mnou Paul zaklepal, okamžitě jsem vstala a vyměnila si s ním hlídku. Seděla jsem opřená o zeď a oknem pozorovala okolní svět. Bylo ticho, nikde ani stopy po mrtvácích. Jediný zvuk, který byl slyšet, bylo Paulovo pravidelné oddechování. Bylo tak pravidelné, že se mé oči začaly klížit a pomalu, ale jistě zavírat. Když jsem si to uvědomila, vstala jsem a začala pochodovat po obývacím pokoji. Byly jsme schováni v rodinném domě. Dalo by se říct, že to byl zlatý důl, našli jsme tu jídlo a nabitou zbraň s náboji. Byla pravda, že z pistole jsem nikdy nestřílela, ale děda s tátou mě učili střílet ze vzduchovky, a to mi šlo. Snad to bude stačit pro případ nouze. Byl to již 30. den, co šel svět do háje, ale prozatím jsem nebyla nucena použít zbraň. Většinou jsme utíkali, než bojovali a zatím nám to vždy prošlo. Pohlédla jsem ven z okna, kde se pomalu začalo rozednívat. Sluníčko pomalu vylézalo a venku se dělalo příjemné teplo. Aby taky ne, byla polovina dubna. Pomalu jsem došla k Paulovi a jemně s ním zatřásla. Ten se zprudka posadil a vyděšeně se rozhlížel kolem.
"Hej, Paule...to jsem já." řekla jsem, aby se uklidnil. Jakmile mě spatřil vydechl a uvolnil se.
"Musíme pokračovat. Slunce už vychází."
Kamarád souhlasně přikývl a pomalým pohybem se zvedl ze země. Sbalili jsme si věci a zadním vchodem opatrně vyšli ven.
"Edith." zašeptal Paul. Obrátila jsem se k němu čelem a pohlédla na zbraň, kterou svíral v ruce.
"Měla by sis jí vzít." dodal a pozvedl ji.
"Paule, já...nikdy jsem z něčeho takového nestřílela."
"Když tě napadne mrtvák, věř, že se trefíš." Nejistě jsem převzala zbraň a zastrčila ji za kalhoty. Byla pravda, že se zbraní jsem se cítila mnohem bezpečněji, ale bylo mi líto Paula, který u sebe žádnou střelnou zbraň neměl.
"Díky." zašeptala jsem a zlehka mu položila ruku na rameno. Paul se usmál a přikývl. Rukou jsem sjela po jeho paži, ale hned ji stáhla zpět. Věděla jsem, že jsem udělala chybu. S Paulem jsme měli velmi dobrý přátelský vztah, ale možná přecházel do něčeho víc. Nevím, zda jen z Paulovi strany, se svými city jsem si nebyla jistá. Možná jsem to sama sobě zakazovala. Nežijeme zrovna v době, kde je místo pro takové radovánky. Každý den člověk bojoval o život a stejně tak, o něj mohl kdykoliv přijít. Zavrtěla jsem hlavou, abych zahnala myšlenky a opatrnými kroky vyšla s Paulem po boku před dům. Nikde nebyly žádné známky po mrtvácích, což pro nás bylo přívětivé. Mlčky jsme procházeli ulicí a neustále se rozhlíželi kolem. Míjeli jsme domy, které jsme už prohledali skrz na skrz a zamířili k posledním dvěma budovám. Byli jsme v malém městečku, takže nebyl takový problém, vše projít a prozkoumat. Strávili jsme tu 3 dny a teď bylo na čase posunout se dál. Nejenom kvůli docházejícím zásobám, ale i kvůli mrtvákům. Když jste někde delší dobu, vycítí to a začnou vás pronásledovat. Pomalým krokem jsme došli na konec ulice, kde jsme se zastavili před bílým domem. Byl to typický americký rodinný domek pro čtyřčlennou rodinu. Bylo zvláštní vykrádat cizí domy, ale nebylo na výběr. Pokud člověk chtěl přežít, musel. Paul šel několik kroků přede mnou a svíral v ruce sekyru. Nemohl sice zabít kousáka z dálky, ale když byla nouze, sekyra byla velmi účinným nástrojem. Kamarád došel až ke dveřím, podíval se na mě a já mu dala najevo, že jsem připravena. Vytáhla jsem z kalhot zbraň a namířila ji před sebe. Paul se nadechl a poté, prudkým pohybem otevřel dveře. Zkoprněle jsme čekali, jestli se na nás něco vyřídí, ale když se tak nestalo, pomalými kroky jsme vešli dovnitř. Byl to moderně zařízený dům, nikde nebyli žádné známky po boji, bylo tu čisto a klid. Prozkoumali jsme celé přízemí, ale ani stopa po mrtvákovi či jiném nebezpečí.
"Už tu zbraň můžeš schovat, nikdo tu není." řekl Paul a sledoval mě svým upřeným pohledem. Teprve teď jsem si uvědomila, že křečovitě svírám zbraň a neustále mířím před sebe. Trochu jsem povolila stisk a se svěšenou zbraní zamířila za Paulem do kuchyně. Prohledávali jsme každou skříňku, každý šuplík a doufali, že najdeme něco konzervovaného k jídlu. Měli jsme štěstí, našli jsme čtyři konzervy vepřového masa a dvě konzervy se zeleninou. Nebylo toho sice moc, ale nemohli jsme si vybírat. Vše jsme spakovali a zamířili prozkoumat horní patro. Opět jsem pozvedla pistoli a tichými kroky stoupala po schodech nahoru. Paul kráčel těsně přede mnou. Během chviličky jsme se ocitli nahoře v poschodí, kde se nacházelo celkem pět místností. Dveře byly pečlivě zavřené. Kývla jsem na Paula a odebrala se k prvním dveřím. Hlavní pistole jsem lehce poklepala na dveře a zaposlouchala se. Vypadalo to, že tam nikdo není. Opatrně jsem vzala za kliku a pootevřela dveře. Nic se nestalo. Když jsem si byla jistá, že je pokoj bezpečný, nohou jsem dveře popostrčila, aby se otevřely úplně. Nahlédla jsem do pokoje a spatřila malou koupelnu s vanou a umyvadlem. Udělala jsem několik kroků k umyvadlové skříňce a otevřela ji. Rozprostřela se přede mnou polička, plná všelijakých hygienických prostředků.
"Bože, díky." zašeptala si pro sebe a sundala batoh. Nacpala jsem do něj, několik hygienických potřeb, a dokonce i pár léků. Když jsem vybrala vše, co jsem potřebovala, hodila si batoh zpět na záda a postavila se. Jakmile jsem tak učinila, ocitla se tváří v tvář zrcadlu, ze kterého na mě hleděla hnědovlasá dívka. Vlasy měla pevně svázané do culíku a v jejích modrých očích se zrcadlil strach a vyčerpanost. Nevěřícně jsem u toho zakroutila hlavou. "Bože, vypadáš strašně." řekla jsem si pro sebe. Nikdy jsem sice nebyla královnou krásy, ale ani ošklivým káčátkem. Chvíli jsem tam jen tak stála a zírala na sebe, dokud mě nevyrušila obrovská rána a Paulův křik.

************************************************************

Tak první kapitola za námi, doufám, že se vám líbila. Moc prosím o komentáře s vašimi názory :)